Ukázka z knihy Bez duše (Eva Molíková)

Bez duše - Eva Molíková





Anotace: 
Historický román pro ženy s prvky fantasy. 

Susan Lerrisová si nikdy nemyslela, že je dítě štěstěny. Ovšem když ji o ruku požádal muž, kterého nadevše milovala, zdálo se tak snadné tomu uvěřit. Stačil ale pouze jeden večer, aby přišla o všechno. Její nejbližší byli najednou mrtví a ona nechápala důvod. O to horší bylo zjištění, že právě ona je z jejich smrti obviněna. Jenže udělala to? Sama moc dobře věděla, že potom, co se z ní stalo, se dalo uvěřit jenom jediné odpovědi. 

James Rogers by za svou snoubenku dal i život. Tak velká byla jeho láska, a přesto se otřásla v základech během jediného večera. Je možné někoho nenávidět a zároveň milovat? James věděl, že ano. Jenže chuť po pomstě mu nedala zapomenout a už vůbec ne odpustit. Co na tom, že ji miluje?! Člověk by neměl milovat stvůru a právě tou se ona stala!

Nakladatelství: Nová Forma
Rok vydání: 2010
Žánr: Romány, Sci-fi a fantasy
Počet stran: 355

V této ukázce je publikován se souhlasem autorky prolog i část z 1. kapitoly knihy.




Prolog

Špinavými prsty jsem si opatrně vjela do vlasů. Tedy pokud se jim tak v tomto stavu dalo vůbec říkat. Se slzami opět na krajíčku jsem si vybavila, jak se kdysi dlouhé havraní vlasy leskly a moje prsty lehce prokluzovaly těmi hebkými prameny, kdykoliv se mi zachtělo. Bolestí jsem sykla. Nemělo to cenu. Co nejopatrněji jsem vyprostila ruce z těch odporných chuchvalců. Ani nevím, proč jsem se tím vůbec začala zabývat. Na nedostatek hygieny jsem si už zvykla. Vlastně jsem až doteď ani neměla potřebu se upravit. Asi už blázním.
Objala jsem nohy pevně pažemi a bradu si položila na kolena. Oči mimoděk zkontrolovaly malé zamřížované okýnko umístěné schválně až vysoko u stropu. S úlevou a zároveň i strachem poznaly, že se další hrozný den chýlí ke konci. Už to nebude trvat dlouho. Slíbila jsem sama sobě, i když jsem ještě stále nevěděla, jak se rozhodnou. Stejně to byla šaškárna. Za vraždu mohl být spravedlivý trest jedině smrt. Můj původ na tom nic neměnil. Co víc. Byla jsem si téměř jistá, že se moji příbuzní i přátelé stydí, že ta zrůda byla jednou z nich.
Kroky na chodbě mě jako obvykle úspěšně vytrhly z mých myšlenek. Přimáčkla jsem se zády k chladnému kameni a zatoužila s ním splynout v jedno. Jenom prochází. Nejsi jediná, koho tu vězní. Určitě jenom prochází. Strachy jsem na moment přestala dýchat. Svazek klíčů zarachotil až příliš blízko mým dveřím, aby to byla náhoda. Oči se mi nevědomky rozšířily hrůzou. V zámku se dvakrát otočil klíč a těžké dveře se s námahou otevřely. Téměř současně mě oslepilo světlo, které vniklo do mého neútulného vězení. Trhla jsem hlavou. Rukama jsem se marně snažila zakrýt svoje nahé nohy. Šaty, z nichž dnes už zbývaly potrhané cáry, mi moc na důstojnosti nepřidaly. Styděla jsem se. Polonahá zrůda nikoho nezajímala, ale já se stejně neubránila studu.
„Návštěva,“ zavrčel žalářník.
Nevzhlédla jsem. Stejně to nakonec vzdám, tak jako pokaždé. Přesto jsem pevně zavřela oči a snažila se všechno kolem ignorovat. Buch! Dveře se hlasitě zabouchly, až jsem úlekem nadskočila. Žalářník odešel, ale já sama nezůstala. Ušima napnutýma k prasknutí jsem se zatajeným dechem poslouchala pomalu se blížící kroky. Zvláštní. Většinou na mě každý spustil už ode dveří. O to větší důvod k obavám.
„Susan!“
Mužský hlas byl až příliš známý. To prosté oslovení mi vehnalo slzy do očí. Jménem mě tu neoslovil zatím nikdo. Pro všechny jsem byla zrůda, potvora, mrcha... Opatrně jsem zvedla hlavu a užasle vydechla.
„Gavine?“ nepříjemně mě bodlo u srdce.
Nemračil se na mě jako ostatní, ale ani se neusmíval. Jeho výraz se zdál zcela prázdný, nečitelný. Bylo to zvláštní, protože právě on mě musel nenávidět. Alespoň já na jeho místě bych se nenáviděla. Tiše si mě prohlížel, ale nepromluvil. Na malý okamžik se zdálo, že mě lituje. Potom se z ničeho nic zamračil. Jakoby bojoval sám se sebou.
„Proč?“
Nikdy by mě nenapadlo, že se jediným slovem dá vyjádřit tolik bolesti. Jenže já mu neměla co říct. Pravdě by nevěřil. Zatnula jsem zuby a odmítavě zavrtěla hlavou. Byla jsem odhodlaná nepromluvit. Ze strachu, že každé moje další slovo mu ještě víc ublíží.
„Copak si nezasloužím aspoň znát důvod?!“ znechuceně si mě změřil. „A co Emily? Na té ti také nezáleží?“
Snažila jsem se potlačit vzlyknutí, ale nešlo to. Slzy se mi nezadržitelně začaly drát ven z očí. Tolik bych mu chtěla odpovědět, jenže skutečně nebylo co. Hlasitě jsem se nadechla a znovu zakroutila hlavou.
„Nevím, co jsem si vlastně myslel,“ přešel ke dveřím a silně na ně zabušil.
Nedokázal si představit, kolik utrpení mi těmi pár větami způsobil. Počkala jsem, až budu konečně zase sama. Dál už to nešlo vydržet. Svalila jsem se na stranu a zacpala si dlaněmi pusu, aby nebyl slyšet křik. Vzpomínky mě nemilosrdně vrátily o rok zpět. Opět byla všude krev. Cítila jsem ji na svém těle stejně jako tehdy. Vzdorovitě jsem zatřepala hlavou, ale k ničemu to nebylo. Jako kdyby ta hrůza nikdy neměla skončit.

1. kapitola - 1. část

Když sleduji svoje ruce, nemůžu si pomoci a vidím na nich opět krev. Zavřu oči, abych tu představu zahnala, ale stejně cítím přes kůži, jak mě hřeje. Snažím si vybavit příjemné vzpomínky, jenže to není vůbec lehké. Lidé, které jsem milovala, už mě totiž nikdy neobejmou, nepolíbí ani mě nebudou chlácholit svým hlasem. Každá příjemná vzpomínka na blízkého člověka ve mně vyvolá i vzpomínku na jeho chladné ztuhlé tělo. 
,,Chyť mě. Chyť mě.“ Utíkala a nepřestávala se smát. 
Pokusila se schovat za strom, ale její lest byla v okamžiku odhalena. Objal ji v pase a přitáhl blíž. 
,,Jamesi,“ ošila se a mírně zčervenala. ,,Co když nás někdo uvidí?“ strachovala se na oko a přitom si vychutnávala jeho objetí. 
,,A kdo říkal, že nechci, aby nás někdo viděl,“ řekl chraplavě a jemně ji políbil na krk. 
,,Proč bys to dělal?“ podívala se na něj roztouženýma očima.
,,Alespoň by měla tvoje matka důvod posunout datum svatby.“
Položila mu dlaně na hrudník a jedním koutkem se pousmála. ,,Lásko, už jsme o tom přece mluvili.“
Zatvářil se uraženě. ,,Ano, mluvili, ale pokud si dobře vzpomínáš, slíbila jsi, že si s ní o přiblížení termínu ještě také promluvíš,“ postěžoval si.
,,Já vím,“ přiznala provinile. ,,Jenže to není tak jednoduché. Pochop, jsem její nejmladší dcera. Už nikdy svatbu pořádat nebude,“ zaprosila očima. ,,Chce, aby to bylo perfektní, a na to je potřeba čas,“ dodala.
,,Vdáváš se ty, nebo tvoje matka?“ zeptal se ironicky. 
,,Nebuď takový, tři týdny to snad ještě vydržíš,“ uklidňovala ho.
,,Já to vydržím, ale nemůžu ručit za svou matku, až jí povím, že svatební noc pro nás nebude první společnou nocí,“ usmál se nevinně.
Zčervenala jako rajče a uraženě ho od sebe odstrčila. ,,Jestli to uděláš, pak si buď jistý, že až do svatby nedostaneš ani polibek,“ dráždila ho.
,,Myslím, že dokonce dostanu i víc než pouhý polibek,“ uličnicky se ušklíbl a přitáhl ji zpět do svého náručí.
,,Nezdá se vám pane, že si poněkud příliš věříte?“ vyčítala mu a zároveň se snažila dostat z jeho pevného sevření. 
,,To si nemyslím, madam,“ smál se jejím marným pokusům se vyprostit.
Přestala sebou škubat a zamyšleně se mu podívala do očí.
,,Ale, ale na copak myslíme?“ podezíravě pokrčil čelo.
Našpulila rty a zvažovala odpověď. ,,Víš, zrovna jsem přemýšlela, kde tě to bude nejvíc bolet,“ usmála se spokojeně, když její vězení trochu povolilo.
,,To bys přece neudělala,“ pošeptal jí do ucha a jemně políbil citlivé místo na krku. 
Blaženě vzdychla a důvěrně se o něj opřela.
,,Susan!“ ozvalo se z ničeho nic matčino volání.
Okamžitě Jamese vší silou odstrčila, až překvapeně zavrávoral.
,,Ano, mami, tady jsme,“ rychle si uhladila záhyby na šatech. 
James si odfrkl a překřížil paže. Ta ženská vždycky ví, kdy má přijít, pomyslel si zklamaně.
,,Tak tady jste,“ spráskla Megan potěšeně ruce a zastrčila si vypadnutý šedivý pramen do uvolněného účesu. Bylo evidentní, že velmi pospíchala.
,,Potřebovala jsi něco, mami?“ zeptala se Susan trpělivě.
,,Mám úžasnou novinu,“ uculovala se nadšeně. ,,Představte si, že u mě byla na čaji Doroty Moonová.“ 
Nechápavě se na sebe podívali.
,,Co je na tom tak úžasného. Pokud vím, stýkáte se pravidelně,“ pokrčila lhostejně rameny.
,,Ano, to je pravda,“ odmávla ledabyle dceřinu poznámku. ,,Jenže vy nevíte, co mi řekla za fantastickou novinu. Bude se zde otvírat nový moderní krejčovský salón.Vede ho nějaká Francouzka, která je prý velmi oblíbená u té nejvyšší šlechty. Chtěla bych ti u ní nechat ušít svatební šaty. Co myslíš?“ dychtivě čekala na odpověď.
,,Ale ano. Jistě. Pokud je vážně tak dobrá.“
,,Já věděla, že budeš souhlasit,“ spokojenost z ní přímo vyzařovala.
,,O nic se nestarej, já všechno zařídím. Posunutí termínu by neměl být problém, pozvánky jsme stejně ještě nenechali poslat,“ plánovala nahlas, zatím co se měla k odchodu. 
,,Jak to myslíš, mami?“ vrhla po ní zmatený pohled.
Megan se s úsměvem otočila. ,,Vždyť jsem ti přece říkala, že se salón otvírá až za tři týdny. Tak je přece logické, že se svatba musí posunout.“
„To jsi před tím neříkala.“ Nevěřícně si matku změřila. ,,Au!“ vypískla, když ji James štípnul pod žebra.
,,Už musím jít, mám toho strašně moc na zařizování,“ políbila dceru na čelo, mrkla na Jamese a zmizela za živým plotem.
,,Proč se na mě tak díváš? Já za to přece nemůžu,“ bránila se, když uviděla snoubencův nasupený výraz.
,,Přísahám, že kdyby to nebyla tvoje matka, na místě bych ji uškrtil,“ pověděl hořce a posadil se na okraj kašny.
Přistoupila k němu a prsty si začala pohrávat s jeho kaštanovými vlasy. ,,Nezlob se na mě, Jamesi. Je to moje matka, nedokážu jí tu radost odepřít.“ 
,,Vždyť já vím,“ zvedl hlavu a pousmál se, ale v jeho očích rozpoznala zklamání.
Sedla mu na klín a smyslně se k němu přivinula. ,,Řekni, co mám udělat, abych tě rozveselila?“ zašeptala.
,,Já myslel, že se bojíš?“ zapomněl rázem na vztek a směle se pustil do hry. 
,,Já a bát se?“ udiveně nadzvedla jedno tenké obočí.
,,Hm, tak uvidíme,“ zopakoval její gesto. 
Přejel jí jemně palcem po plném spodním rtu, čímž ji přiměl, aby lákavě pootevřela rty. Pomalu sjel prsty k bradě, až ji mírným tlakem nadzvedl. Sklonil se k ní a dráždivě jí přejížděl jazykem po rtech, dokud slastně nevzdychla. Jednou rukou jí vjel do vlasů a vášnivě ji začal líbat. Byla zcela omámená tou kouzelnou hrou. Proto si ani nevšimla, že jeho druhá ruka rozehrává už hru úplně jinou. Mistrně si pohrával se šněrováním živůtku, takže si toho všimla, až se značně uvolnil.
,,Ty bídáku!“ vykřikla s předstíraným rozhořčením. 
James se upřímně radoval z povedené lsti. Zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Přimhouřila oči do úzkých štěrbin. V mžiku mu seskočila z klína a dobře mířeným žduchnutím ho převrátila do kašny.
,,Zbláznila ses?!“ prskal, když se mu podařilo chytit dech. 
,,Kdyby ses tak nesmál, nenatekla by ti do pusy voda,“ chichotala se.
Chytil ji za ruku a rychlým pohybem ji strhnul k sobě. Susan to nečekala, takže se po jeho vzoru pořádně napila.
,,Co jsi to říkala o tom smíchu a vodě?“ ptal se pobaveně, když se rozkašlala. 
Kdyby je někdo viděl, myslel by si, že jsou blázni. 
Dívčin kašel postupně přešel v zamračení. ,,Ty neřáde! Zničil jsi mi šaty!“ stěžovala si a mačkala si vodu z vlasů. 
,,No tak si necháš ušít nové, zlatíčko. Třeba v tom novém salónu,“ neodpustil si poznámku. 
Zklamaně svěsila ramena. Nepříjemné téma bylo opět připomenuto. ,,Nebuď takový,“ zaprosila a pokusila se postavit.
Vodou ztěžklé sukně se jí ale nepřestávaly plést pod nohy. Rezignovaně sebou plácla zpátky do studené vody. 
Našpulila rty a prosebně se na něj zadívala. ,,Prosím, pomůžeš mi?“ natáhla k němu obě ruce.
Pokyvoval hlavou ze strany na stranu, předstíraje, že to zvažuje. To ji rozčílilo. Namíchnutě překřížila ruce na prsou a začala si kousat spodní ret. Rošťácky se na ni zazubil a sám vylezl ven.
,,Tak mi podej ruce,“ přitáhl ji blíž a sklonil se, aby ji uchopil v pase. ,,Uf. Madam, vy jste nám nějak ztěžkla. Měla byste přestat chodit uždibovat do kuchyně,“ škádlil ji, když už stála nohama na zemi. 
,,To ne já, ale ty šaty, chytráku.“ Odstrčila ho, jelikož ji stále přidržoval v pase. Nečekala však, že ji nepustí, takže klopýtli oba. 
,,Ale, ale, Čertíku,“ uculoval se, když vyrovnal balanc. ,,Tobě ta koupel ještě nestačila? Jestli chceš, můžu tě tam ještě na nějakou dobu usadit,“ nepřestával si ji dobírat.
 ,,Jamesi, už budeme muset jít,“ rázně ho utnula. ,,Je mi zima, nechci nachladnout.“ 
Chápavě se usmál a něžně ji pohladil po obnažené paži. Samotnému mu byla zima, ale nechtěl se ještě rozloučit. Pár dní nebudou mít příležitost být spolu delší dobu o samotě. Při té představě zatoužil ještě o malinko společnou chvíli prodloužit. 
,,A nemůžu tě prozatím zahřát já?“ přitáhnul si ji blíž. 
,,Jak to chceš udělat? Budeš na mě foukat, dokud se neusuším?“ sklopila nevinně oči a husté řasy jí na bělostné tváři vytvořily dva mihotající se stíny.
Pomale se k ní sklonil a velmi něžně ji políbil na obě víčka. Trpělivě počkal, až otevře oči a jejich pohledy se propojí. Stáli v naprostém tichu a vzájemně se vpíjeli do očí toho druhého. Nebylo potřeba ani slov, oba věděli, co ten druhý cítí a co právě teď potřebuje. Přesto když se jejich rty konečně spojily, špitali si mezi polibky nesmyslná vyznání lásky, jimž rozuměli jen oni sami. Cítili navzájem svá, rychle bušící, srdce. 
Položila mu dlaň na hrudník, aby ještě lépe cítila jeho tlukot. ,,Lidé se pořád ptají jak poznat, že je ten druhý už nemiluje,“ šeptala mu na rty a jemně se o ně otírala svými. ,,Já se ptát nebudu. Řekne mi to tvoje srdce pokaždé, když tě políbím.“ V očích se jí zaleskly slzy. ,,Je vůbec možné, že jsme tak šťastní?“ důvěrně se k němu přivinula.
,,To doufám, lásko,“ mírně nadzvedl koutky úst. 
Překryl její ruku, stále položenou na jeho srdci, a propletl s ní své prsty. Dívčí ruka se v jeho mužné téměř ztrácela. Opřel se do nich chladný vítr. Okamžitě jim naskočila husí kůže, proto se ruku v ruce dali svižným krokem úzkou pěšinkou na ústup. Čím více se blížili ke svým domovům, tím více pospíchali. Když doběhli ke spojovací brance, jež propojovala zahrady jejich domovů, Susan už začínala drkotat zubama. Dali si rychlou, až dětskou, pusinku a ač nerad, začal couvat k malé kovové brance porostlé břečťanem.
Jak se jejich dlaně rozdělily, stále se prsty jemně dotýkaly pokožky dlaně, až o sebe zavadily pouze konečky prstů. Susan se potutelně usmála a znovu ho pevně sevřela. Rychlým cuknutím ho pobídla, aby se k ní více přiblížil. Jejich těla se teď vzájemně dotýkala. Vjela mu prsty do vlasů tak, aby ho přiměla k ní sklonit hlavu. Navlhčila si rty jazykem, a jak nejvášnivěji to uměla, ho políbila. Když ucítila, jak lehce poklesl v kolenou, zachichotala se jako holčička a vymanila se z jeho objetí. 
Stál nehybně, na rtech blažený úsměv. Toužebným pohledem ji sledoval až k zadním dveřím jejího domu, kde se naposledy otočila a poslala mu vzdušný polibek.
Dovnitř skoro vběhla, až málem porazila svou starší sestru. ,,Lauro!“ vykřikla a nevědomky se chytla za srdce. ,,Tys mě ale vylekala. Co tady děláš?“
,,Já, že jsem tě vyděsila?“ zeptala se nevěřícně. ,,Podívej se na sebe. To ty vypadáš jako vodník!“ zamávala prstem, aby poukázala na její šaty. 
,,Byla to nehoda,“ snažila se tvářit co nejpokorněji. 
,,Nehoda říkáš. Hm... to určitě! Na to tě znám až moc dobře, Susan Lerrisová, abych ti to věřila,“ zakroutila hlavou v nesouhlas. ,,No, jen se na sebe podívej. Vždyť z tebe teče voda!“ vykřikla a uskočila stranou od kaluže, jež se začala dělat na dřevěné podlaze. ,,Jestli to uvidí matka,“ pobaveně zvedla obočí.
,,Kdybys mě nezdržovala, už bych byla dávno v suchu,“ vyhrkla.
,,No nevím, jestli by ses měla už vdávat, někdy se chováš nevhodněji než moje čtyřletá dcerka,“ škádlila ji. 
Susan na ni vyplázla jazyk a obě sestry se nahlas rozesmály. 
,,To jsi ty, Susan?“ volala matka ze salónku. 
Rychle si zacpaly ústa, aby neslyšela jejich smích. 
,,Běž, běž,“ zašeptala naléhavě Laura, aby ji popohnala do schodů.
,,Uf,“ oddechla si hlasitě, když sestra zmizela v prvním patře.
,,Á to jsi ty,“ prohlásila matka, když vstoupila na chodbu.
,,Dobrý den, mami.“ 
,,Dobrý den, drahoušku,“ přistoupila k ní a políbila ji mateřsky na čelo. ,,Neviděla si svou mladší sestru? Byla v zahradě s Jamesem. Nevíš, jestli se už vrátila?“ 
,,Ano, před chvílí tu byla,“ uklidnila ji a snažila se sukněmi zakrýt kaluž na podlaze.
,,To je dobře. Večer je ten maškarní ples u Pekových a už je nevyšší čas se jít chystat,“ podotkla mírně.
,,Ano, máš pravdu, mami,“ přisvědčila, ale neměla se k odchodu.
,,Ty a Gavin tam nejdete?“ zvedla jedno tmavé obočí.
,,Ale ano, jdeme tam.“ 
,,Tajíš mi něco? Připadá mi, že se nějak ošíváš,“ zeptala se na rovinu.
,,No, popravdě jsem se ti chtěla s něčím svěřit, ráda bych totiž znala tvůj názor. Pokud mě doprovodíš ke dveřím, pokusila bych se ti to nastínit,“ zaimprovizovala, položila si matčinu ruku na ohbí paže a odváděla ji pryč od mokrého místa na drahé podlaze.
,,Tak mě nenapínej,“ nedokázala skrýt nedočkavost.
,,No víš,“ rychle přemýšlela, co by plácla. ,,Gavin má velmi, opravdu velmi, dobrého přítele v Americe,“ vymyslela si pohotově.
,,A co s tím mám společného já? Víš, že Američany nemám ráda. Jsou tak nekultivovaní,“ odfrkla si.
,,Já vím, ale tento je Angličan. Nebo ještě lépe – je to anglický šlechtic,“ dodala rychle.
,,Lauro, běž prosím k věci,“ nevydržela již dceřino napínání.
,,Zkrátka odjel do Ameriky, kde nechutně zbohatnul. Má asi šestiletého chlapce a tak nás,“ sledovala matčin zamračený výraz, ,,no a tak Gavina napadlo, že bychom ty naše děti mohli dát později dohromady. Věřila bys tomu?“ utrápeně si povzdychla. 
,,Ať je bohatý, jak chce!“ vypískla uraženě. ,,Řekni Gavinovi, že moje vnučka nebude mít v žádném případě nic společného s žádným americkým zbohatlíkem! Nevím, co ho to napadlo, ale ať na to urychleně zapomene!“ vztekala se. ,,Už raději běž. Musíme se nachystat na večer, ale před tím se musím ještě uklidnit. Ten tvůj manžel mě jednou těmi svými nápady dostane do hrobu,“ unaveně vzdychla.
 ,,Neboj, mami, já mu to vyřídím,“ pípla a spěšně dala matce sbohem. ,,Hups,“ řekla si sama pro sebe, když za ní majordomus zavřel dveře. Chudák Gavin. Máma mu asi večer dá pěkné kapky. Škodolibě se usmála a nastoupila do připraveného kočáru s erbem rodiny Bancroftů.
,,Slečno, jak to vypadáte?“ spráskla ruce Daisy. Byla její komornou už několik let, takže ji vzezření její paní nepřekvapilo, spíš vyčítavě zakroutila hlavou.
,,Nedívej se na mě tak,“ zasmála se a stiskla komorné ruce.
Nikdy pro ni nebyla jen služebná, spíše ji považovala za svou přítelkyni. Věkově si byly velmi blízké, a asi proto si tak dobře rozuměly. Daisy byla střízlík. Hnědé vlasy měla stažené do pevného uzlu a světle hnědé oči se vždy smály. Byla velmi pečlivá a spolehlivá. Podle toho také vypadaly její šaty – vždy čistě a upraveně.
,,Ale slečno, vždyť budete nemocná,“ postěžovala si starostlivě.
,,Pokud je nachystaná teplá koupel, tak myslím že ne,“ tázavě zvedla obočí.
,,Jistě že je,“ uculila se.
,,Jsi poklad, Dais,“ mrkla na ni a začala si stahovat punčochy.
,,Počkejte, slečno, já to udělám,“ odstrčila její zmrzlé prsty a pomohla jí svléct mokré šaty.
,,Brrr. To je zima.“ Drkotala zuby, když na zem dopadla mokrá spodnička.
,,Pomalu, slečno, ta voda je horká,“ upozornila ji Daisy, když vyběhla z hromady mokrého oblečení směrem k vaně za zástěnou.
,,To mi vůbec nevadí,“ blaženě vzdychla, když se ponořila do horké vody provoněné jasmínem. ,,Málem bych zapomněla. Byla tady moje sestra. Nechala mi tu nějaký balíček?“ zajímala se.
 ,,Ale ano. Položila jsem vám ho na postel,“ odmlčela se a posbírala mokré oblečení ze země. ,,Slečno, za chvíli jsem zpátky,“ dodala.
,,A kam jdeš?“ 
,,No přece zamést po vás stopy,“ zasmála se a vyběhla ze dveří.
Susan lenošila ve vaně, dokud nezačala voda chladnout. Opláchla si pečlivě z vlasů i těla mýdlovou pěnu a začala se rozhlížet po ručníku, ale nikde ho neviděla. Vylezla ven a začala rázovat po pokoji, aby nějaký našla.
,,Ach slečno, co to zase vyvádíte?“ postěžovala si Daisy, když se vrátila do pokoje.
,,Hledám ručník,“ nevinně pokrčila nahými rameny.
,,Tady máte,“ vzala ručník, jež nechala nahřívat blízko krbu.
 ,,Nechápu, že jsem ho neviděla,“ klepla se prsty do čela. ,,Copak? Proč se tak tváříš?“ zeptala se zaraženě, když se komorná zamračeně rozhlížela po místnosti.
,,Slečno!“ řekla přísně a zahrozila prstem. ,,Nejen, že jste ohrozila půlku domu mokrou podlahou nevyjímaje vaší matky, ale ještě jste se pokusila ohrozit i mě,“ řekla přísně a poukázala na mokrou podlahu všude okolo.
,,Promiň, Dais. To jsem si neuvědomila,“ pověděla upřímně.
,,Slečno, tak teď jste se teda tvářila,“ smála se, až nemohla popadnout dech.
,,Už ti na ty tvoje vtípky nikdy neskočím,“ škorpila se Susan, ale nakonec ji přítelčin smích nakazil.
,,Nechme už toho,“ snažila se Daisy uklidnit sebe i ji. ,,Měla byste se už začít chystat nebo to nestihneme,“ upozornila a ukázala na spodní prádlo přehozené přes paraván. ,,Pořád platí ty stříbrné šaty s hlubokým výstřihem?“ zeptala se pro jistotu.
,,Ano, platí,“ vykoukla s úsměvem zpoza paravánu.
,,Vaše matka omdlí, až ten výstřih uvidí,“ varovala ji.
,,Já vím,“ uchichtla se. ,,Máma prostě musí pochopit, že už nejsem malá holčička. Mám pocit, že už je načase začít se oblékat jako dospělá žena, nemyslíš?“ mumlala, zatímco si oblékala spodničku.
,,No tak tohle před vaší matkou ani nevyslovujte,“ zhrozila se.
,,Pamatujte, že do svatby zbývají ještě tři týdny,“ upozorňovala ji.
,,Minimálně čtyři,“ podotkla sklesle.
,,Jak to?“ Překvapeně a zároveň nechápavě se na ni zadívala.
,,Matka...“ začala, ale Daisy ji zvednutím ruky umlčela.
,,Už nic neříkejte. Chápu to,“ pousmála se. ,,Sedněte si ke krbu,“ vyzvala ji jemně a šla si pro hřeben. Opatrně jí pročesávala lesklé havraní vlasy, dokud se v příjemném teple nevysušily. 
Susan si oblékla překrásnou plesovou róbu a šťastně se zatočila před zrcadlem, až se vodopád hedvábných vlasů roztočil s ní.
,,Vypadáte kouzelně,“ hodnotila s úsměvem.
,,Uděláš mi ten účes s perlovou čelenkou?“ prosebně se na ni zadívala.
„Nevím, slečno, jestli to ještě stihneme.“ 
,,Prosím,“ zaškemrala.
,,Tak dobře. Ale jestli nebudeme stíhat, vysvětlíte to svojí matce sama,“ podotkla rázně a mistrně se pustila do složitého účesu.
Zapletla husté kadeře kolem uší až na temeno, kde vytvořila spleť pramenů vlasů a perel. Zbytek jí potom nechala volně padat v kaskádách na záda.
,,Jak to, že dokážeš z vlasů vykouzlit takovou nádheru? Nechápu to. Já bych něco takového nedokázala,“ prohodila přes rameno, zatímco studovala účes v zrcadle.
,,Chce to jen cvik a trpělivost,“ odbyla pochvalu mávnutím ruky, ale potěšeně se začervenala. ,,Jejda, slečno, vždyť nemáte žádnou masku, co by se hodila k těm šatům,“ spráskla zklamaně ruce.
,,Neboj se a raději přines ten balíček od Laury,“ usmála se tajemně a čekala.
,,To je nádhera. Tak krásnou škrabošku jsem ještě neviděla,“ vydechla ohromeně, když rozbalila bílé plátno převázané tlustou stuhou. ,,Musela stát spoustu peněz,“ pečlivě si masku prohlížela.
Byla potažena stejně třpytivou látkou jako šaty a po stranách mistr vytvořil kouzelné ornamenty ze stříbřitého prachu.
,,Mám vám ji připnout?“ špitla a stále si zaujatě ten poklad prohlížela.
,,Ne. Chtěla bych všechny překvapit až na místě. Přidělám si ji potom sama,“ nedočkavě si vybírala šperky ze stejných perel, jako měla ve vlasech.
,,Ještě rukavičky,“ upozornila ji Daisy.
,,Máš pravdu. Bez nich by mě máma nepustila ani z domu.“ Rychle si natáhla dlouhé rukavičky a popadla plášť, jenž si už v pokoji pro jistotu zavázala. ,,Děkuji,“ usmála se na ni vděčně a pospíchala se připojit k matce, která už určitě v hale netrpělivě přešlapovala.
,,Tak už můžeme jet?“ ptala se matka nedočkavě, sotva ji spatřila.
,,Jistě,“ zářivě se usmála Susan. ,,A kde je táta?“ zajímala se, když ho nikde neviděla.
,,Kde myslíš?“ nakrčila nos a zvedla ukazováček směrem k pracovně.
,,Už zase?“ zeptala se, i když odpověď předem znala.
Poslední dobou dostával pravidelně záchvaty melancholie. Zavřel se do pracovny s plnou lahví whisky, otevřel krabičku kvalitních doutníků a odmítal jakoukoli komunikaci se světem. Samozřejmě jen do té doby, než byl úplně na mol. Před rokem takový nebýval. Byl to postarší, ale stále velmi pohledný pán. Kdysi ji těšilo, když někdo prohlásil, že je po otci, ale dnes si již pouze povzdychla. Za tu dobu, co hýřil a utápěl se ve svém žalu, se jeho kdysi pevné tělo zakulatilo, nos nejspíš navždy zčervenal a ve tvářích mu popraskaly žilky. Oči tupě zíraly do prázdna, jakoby vzpomínaly na staré časy. Jenže v té době nebyla kůže kolem nich napuchlá a nerámovaly je tmavé kruhy způsobené nedostatkem spánku. 
Nevyčítala otci změnu jeho chování. Po tom, co se mu stalo, by se musel chovat jinak snad každý. Dříve zbožňoval koně, ale nyní byl problém dostat ho vůbec do kočáru. Zřejmě to bylo tím, že za jeho žal mohl právě jeden z nich. Před osmi měsíci koupil nádherného černého hřebce. Zaplatil za něj nehoráznou sumu, přestože nebyl ještě ani zkrocený. Těšil se, až to udělá sám, jenže hřebec se jen tak lehce ochočit nedal. Nadšeně se vyhoupnul do sedla a chvíli se na hřbetě statného zvířete skutečně udržel. Bohužel však neodhadnul povahu a odhodlání, kterým kůň oplýval. Spadl na zem, a než se stačil odkutálet stranou, zdivočelé zvíře mu podupalo levou ruku. Doktoři se shodli, že kosti jsou tak rozdrcené, že ruka už nebude nikdy plně zdravá. Navíc se mu do ran dostala infekce, kvůli které byla nakonec nutná amputace. Otec se s jejich rozhodnutím nikdy nesmířil. Od té doby před ním nikdo slovo doktor nesměl vyslovit.
,,Felčara, pustili jste ke mně felčara!“ řval, když se probral z horečky.
Na ten den Susan nikdy nezapomene. Bylo to poprvé, co viděla otce brečet a nadávat. Od té doby pokaždé, když se zavře do pracovny, očekávají zvuk rozbíjeného skla. Ve stavu naprosté opilosti zapomíná, že má jen jednu ruku. V takovém případě ho zjištění, že nemůže kouřit a zároveň upíjet, dovede do stavu naprosté nepříčetnosti. 
Vyměnily si s matkou chápavé pohledy a bez jediného slova vyšly hlavním vchodem na potemnělou ulici, kde již stál připravený kočár.



© Eva Molíková, 2010

Žádné komentáře:

Okomentovat