Úryvky z knihy Něco si přej! - Tereza Barvíková

Úryvky z románu Něco si přej! od české začínající autorky Terezy Barvíkové. 


Anotace: 
Když mají dva náctiletí sourozenci hádek svých rodičů dost, nepřejí si nic jiného, než někam zmizet. Nikdy by je však nenapadlo, že se jejich přání může stát skutečností. Ellie a její mladší bratr Oliver se přemisťují v čase zpátky do minulosti. Z povzdálí přihlížejí mnoha historickým milníkům a setkávají se se zajímavými lidmi. Přesto, že se s každým skokem vzdalují svému původnímu životu, snaží se za každou cenu dostat zpátky domů. Mohou vůbec přežít dva mladiství v úplně jiné době? Jak ovlivní jejich touhu po domově půvabná vesničanka Leonie? A jak silné je sourozenecké pouto?







Vyběhla jsem z pokoje jen ve spodním prádle, což jsem si vůbec neuvědomovala. S krajkovou podprsenkou a kalhotkami se síťovaným zadkem bych určitě udělala dojem na každého. A taky že jo. Jak jsem rychle otevřela dveře, vrazila jsem jimi do cizího muže. Omlouvala jsem se, a když jsem spatřila krev valící se z jeho nosu, zabořila jsem ten svůj do rukou. 
„Panebože, strašně se omlouvám.“ Pohledný muž se rozesmál.
 „Ženy mne už oslovovaly všelijak, ale nikdy mě žádná nenazvala Bohem.“ Tomu jsem se zasmála taky a uvědomila jsem si, že jsem toho muže už viděla. 




A přesto, že pobyt tady mě rapidně mění, myslím, že když se vrátím domů, budu zase ta stejná holka, která vyšla z okna a zmizela. Možná budu mít na pár věcí odlišný pohled a budu si ze začátku více věcí vážit, ale postupně mě lidi a jejich chování vtáhnou zase zpět. Toho se bojím ze všeho nejvíc. 




Ticho přerušily kroky. Otevřela jsem oči a oslnilo mě slunce. Naklonila jsem hlavu na stranu a uviděla jsem Olivera. 
„Jsi venku už dlouho, je zima.“ 
„Neříkej, že máš o mě strach.“ Samozřejmě, že měl, ale nikdy by to nedal najevo, když by mi ve skutečnosti nic nehrozilo. 
„To ne, jen mi musíš udělat večeři,“ odvětil bodře. Podal mi ruku, abych vstala, ale mně se ještě nikam nechtělo.
 „Lehni si na chvilku vedle mě.“ Oliver nahodil ten svůj otrávený výraz, ale lehl si. „Cítíš ten čerstvý vzduch? Ten mi bude doma vážně chybět.“ Oliver neodpověděl, jen zívl.
 „Nad něčím jsem přemýšlel. Myslíš, že můžeme ovlivnit přítomnost tím, že jsme tady? Víš, jak to myslím. Třeba tím, že jsme zabili toho muže. Co když měl mít dítě a teď ho mít nebude.“ 
„Mluvíš o přítomnosti, ale…co je přítomnost?“ Oliver neodpověděl. „Taky jsem o tom přemýšlela. Co když se vrátíme domů, pokud existuje způsob, jak se vrátit, a všechno bude úplně jiné, než bylo, když jsme zmizeli? Myslím, že nic nemůže ovlivnit ani minulost, ani budoucnost. Myslím, že takhle příroda nefunguje. Ať už se nám stalo cokoliv, nemůžeme přijít na to, jak se to stalo. Ani na to nechci přijít, nechci skončit v blázinci.“ 
„Já bych radši zjistil, že jsem se zbláznil, než že jsme se vážně vrátili v čase.“ 
„Nekecej! Máš skvělou holku, nevěřím ti, že tak myslíš na ostatní lidi, co by se díky nám nemuseli narodit, že bys ji přijal za výplod své fantazie.“ Oliver se zasmál a já jsem se trochu ztratila v tom, co jsem řekla.
 „To je fakt, ať je to, jak je to, mám holku tady a teď. A ty máš práci. Už mám vážně hlad.“ 
„Tak pojďme.“  A oba jsme zůstali ležet. 
„Dívej, padá sníh,“ Oliver prolomil ticho. Otevřela jsem oči a ten pohled, který se mi naskytl, byl skvostný. Sníh jsem viděla padat milionkrát, ale nikdy to nebylo tak krásné. 
Když jsme zastavili a jeden z mužů ohlásil, že jsme na místě, sundali mi z očí pásku. Přede mnou byla postavená hranice a k jednomu ze dvou kůlů byl přivázán Oliver. Byl sice zatím v „pořádku“, byl při vědomí a reagoval, stál tam, jako by se nic nedělo, ale když jsem ho tam viděla, vytryskly mi slzy tak silně, že jsem to nemohla zastavit. Byl to pro mě ten nejhorší pohled na světě, nikdy už jsem necítila takovou zlost, jako v té chvíli. Lidi po něm házeli všechno možné, plivali na zem, protože až k němu nemohli, a pořvávali ty nejhnusnější výrazy. 




Brzy jsem pochopila, co tady dělá. Vždycky jsem říkala, že muži a víno nejdou k sobě. Skvrna od červeného vína je sice nepříjemná záležitost, ale nemohl se převléct až po večírku? 
V té chvíli, kdy si sundal všechno a stál přede mnou nahý, přestala znít na pár vteřin hudba a já jsem vzdychla asi až moc nahlas. Okamžitě se otočil a pomalu se ke mně přibližoval. 
„Je tady někdo?“ zeptal se nedůvěřivým tónem. Dokonce i trochu pobaveným, jako by si s někým hrál na schovávanou. 
Snažila jsem se mezi haldou oblečení najít tajný vchod do Narnie, ale marně. Zvažovala jsem všechny své možnosti a udělala jsem tu nejpitomější ze všech. 
Když stál přímo přede mnou, chtěla jsem rozrazil dveře a omráčit ho tím, jenže jsem, ani nevím o co, zakopla, proletěla jsem dveřmi a svalila se na ležícího muže. Ten si mezitím držel svůj zakrvácený nos a já jsem byla úplně paf z jeho svalů. Nemohla jsem se z něj dostat a stále jsem byla nohou do něčeho zamotaná. Nastala velmi chaotická situace. Než se mi podařilo vstát, muž už byl na nohou a podával mi ruku. 



© Tereza Barvíková, 2016


Žádné komentáře:

Okomentovat