Ukázka z knihy Nadějné vyhlídky

(Lucie Kantorová)




Anotace:
Kristýna začala cestovat, aby utekla před bolestivými vzpomínkami. Ani tři roky po úmrtí svého milovaného manžela však není srovnaná se situací, do níž se dostala. Pečlivě si udržuje masku lhostejnosti a nikoho k sobě blíž nepustí. Vše se pomalu mění. Až díky Gabrielovi a Lucy se Kristýna vzpamatovává a probouzí z netečnosti. Je ale rozpolcená mezi navracející se silou k životu a pocitem zrazení. Dokáže se smířit s minulostí? Zvládne se znovu postavit na nohy a být šťastná? Nadějné vyhlídky jsou typickým romantickým příběhem.


✴✴✴



Začala se mi slabě motat hlava a to byl signál, že nutně potřebuji cukr. Opustila jsem tedy holky a přešla sama k chladicímu boxu, který byl plný nejrůznějšího pití. Popadla jsem colu a neperlivou vodu a sedla si ke stolu, který byl nejblíže moři, úplně na kraji. Měla jsem odtamtud skvělý rozhled a to mi vyhovovalo. Chvilka samoty byla přesně to, co jsem nyní potřebovala.

„Tentokrát bez kávy?“ 

Lekla jsem se a překvapeně vzhlédla. Jakmile mi došlo, kdo stál přede mnou, bez delšího přemýšlení jsem vyhrkla: „A ty jsi bez běžeckých bot?“

Nenapadlo mě, že ho tady uvidím a už vůbec ne, že by mě mohl ještě oslovit. Něco chvíli říkal, ale nebyla jsem schopna pochopit smysl. „Příliš mnoho slov,“ vypadlo ze mě. Únava a nevyspání působily menší problém v chápání významu. Holky si přede mnou dávaly pozor automaticky, aby nemluvily příliš rychle, nebo moc složitě, a díky tomu to bylo s nimi snazší.

„Co prosím?“ 

Uvědomila jsem si, že předchozí věta byla v češtině. „Říkala jsem, že nerozumím,“ poopravila jsem původní sdělení.

„Aha…“

„Omlouvám se, mohl bys to zopakovat a pomalu, prosím? Neumím příliš dobře mluvit anglicky.“ S nuceným lehkým úsměvem jsem se k němu natočila a dívala se, jak si sedá ke stolu, který jsem si vyhradila pouze pro sebe. Byl to zvyk všechny dopředu upozornit na mou angličtinu, i když jsem ohleduplnosti potřebovala méně a méně.

„Ovšem. Říkal jsem, že jsem se ti ráno nestačil představit. A jsem rád, že to mohu udělat teď. Jmenuji se Gabriel,“ pomalu a zřetelně vyslovoval. Zase až tak moc šetrnosti nepotřebuji. Ale bylo to lepší než prvotní drmolení.

„Měla jsem pocit, že už nemáš co říct, tak jsem šla domů. Mimochodem mé jméno je Christine.“ Unaveně jsem si prohrábla vlasy. Anglická verze jména mi přišla jednodušší a vyhnula jsem se díky tomu spoustě následujících otázek.

„Christine. A jak se jmenuješ ve svém jazyce?“

„Kristýna.“ 

„A odkud jsi… Kristýna?“ zkoušel vyslovit mé jméno v češtině a přísně vzato se mu to na poprvé docela podařilo.

„Z České republiky. Říká ti to něco?“ Se samozřejmým ohrazením přikývl, ale měla jsem stejně pocit, že neví, jen to nechce dát najevo.

„Omlouvám se, čekáš na někoho?“ podíval se na dvě láhve postavené na stole. Z coly jsem upila pouze pár loků a dál si hleděla jen vody, takže poloplná láhev vybízela k dojmu, že ji ještě někdo přijde dopít.

„Ne, nečekám.“ Více jsem k tomu však neřekla.

„A co děláš tady?“ snažil se o lehkou konverzaci.

Nakrčila jsem obočí a kousala se do rtu. Chvíli jsem přemýšlela, jaký význam ta otázka má. Zda se ptá na to, co dělám tady na párty, kdo mě pozval, z jakého důvodu sedím na tomhle místě, na pláži, kde bych vlastně ani neměla být, nebo to myslí všeobecně.

Zřejmě mu rostoucí ticho naznačilo, že by měl být více konkrétní, neboť trochu nervózně dodal: „Myslím v L. A.“

„Jsem zde na návštěvě u přátel,“ odvětila jsem jednoduše a pohledem při těchto slovech vyhledala Sophie s Lucy. Tohle dostatečně osvětluje i důvod mého pobytu na této terase, řekla jsem si pro sebe. Připravila jsem se na standardní kolo otázek, na které jsem už bezpočtukrát odpovídala – muselo to znít skoro až naučeně. Ale místo toho jen dál seděl a byl… nesvůj. 

„Ty tady bydlíš?“ zeptala jsem se, aby konverzace příliš nevázla, a otočila se směrem k domům podél pláže.

„Ne. Jsem tady také na… návštěvě.“ Více k tomu nedodal a já se dále neptala. Zpovídat se mi rozhodně nemusel.

„Mohu se zeptat, proč tak brzy ráno vstáváš?“ ptal se po chvíli celkem se zájmem, posoudila-li jsem to správně.

„Nemohu spát,“ pokrčila jsem rameny. „Východ slunce a káva je na dni to nejlepší,“ dodala jsem prostě ale pravdivě. 

Pak nastalo takové trapné ticho a nikdo se neměl k tomu v rozhovoru pokračovat. Těkala jsem očima okolo, ale žádná další otázka mne nenapadala.

Gabriel za několik okamžiků s omluvným pohledem vstal od stolu a poněkud rozpačitě pronesl: „Omlouvám se, musím už jít. Ale rád jsem tě poznat.“ 

Odpověděla jsem, že potěšení je na mé straně a popřála mu hezký zbytek večera, nebo spíše noci. Ztratila jsem přehled, kolik bylo vlastně hodin. 

Hned po druhé mne překvapil – tak rychlé rozloučení jsem nečekala. Ale ulevilo se mi. 

Holky se příjemně bavily obklopeny hloučkem lidí. Lucy se konečně dočkala a laškovně se držela v blízkosti dobře vypadajícího muže. Byl oblečen překvapivě v tmavě šedém obleku s bílou košilí. Že by šel rovnou z práce? Rozhlédla jsem se po ostatních účastnících a usoudila, že to tak nejspíše bude. Jakmile obě dvě spatřily, že v mé blízkosti se už nikdo nenachází, ihned ke mně přispěchaly a já věděla, co bude následovat.

„Víš, kdo to byl?“ zeptala se mě s překvapeným pohledem Sophie a Lucy jen mlčky čekala na mou odpověď.

„Ano, asi vím,“ odvětila jsem prostě. „Jeden herec, pokud je to správně.“ Sophie souhlasně přikývla. „Jsem unavená, chtěla bych jít spát.“ Na potvrzení svých slov jsem vstala a měla se k odchodu.

Vzala jsem jim vítr z plachet. Očividně se jim můj nápad s náhlým odchodem nezamlouval, ale já se o něm opravdu nechtěla bavit, navíc nebylo ani o čem. Choval se přátelsky, jako všichni kolem. Byla jsem příliš nesoustředěná na nějaké úvahy typu: Co když, a podrobný výslech mohl klidně počkat do zítřka.

„Nemáme tě doprovodit?“ ptala se Lucy a očima těkala mezi mnou a Sophií. Zřejmě uvažovala, zda by přitom ze mě více nevymámila.

„Ne, díky. Zvládnu to. Hezky se bavte,“ rozloučila jsem se a nechala Sophii s Lucy na párty. 

Při zpáteční cestě mi samota vyhovovala, jen šumění moře a příjemný vánek. Cítila jsem se uvolněně, nemusela jsem mluvit, odpovídat na dotazy, přemýšlet nad anglickou verzí vět, které jsem chtěla sdělit. Bez jakýchkoliv myšlenek jsem krátila vzdálenost dělící mě od nyní už vytoužené postele.



Text © Lucie Kantorová
© Nakladatelství Lekmoty, 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat