Ukázka z knížky: Ztracené město (Alec Palmer)

Všichni dobrodruzi zbystřete! Přinášíme vám ochutnávku prvního dílu dobrodružné série o kameramanovi Denisu Scottovi a reportérce Alyson Martinézové z pera Aleca Palmera. Ti se vydávají na expedici jak jinak než do Ztraceného města, což je dávné indiánské osídlení kdesi na úbočích pohoří Sierra Nevada de Santa Marta v exotické Kolumbii.

Zážitky, které tady na hlavní hrdiny čekají, budou rozhodně dramatičtější a záhadnější, než si vůbec kdy dokázali představit. Román nedávno recenzovala členka našeho týmu TheMelorry a moc se jí líbil. Určitě si přečtěte její recenzi. Momentálně se chystá na druhý díl nazvaný Srdce Sahary.



Promlouvali k němu ze všech stran. Jejich hlas byl tichý, velice tichý, podobal se zurčení potůčku, šepotání větru v koruně stromu. 

Carlos se snažil uklidnit. Byl tady. Byl na místě, kde sídlili jeho předci. Na místě osudu. Sedl si na zem, vložil si do úst několik kokových listů a začal cucat tyčinku popora. To vše zvyšuje účinnost koky, která zbystřuje smysly. Koka mu dovoluje uklidnit se a hledat pravdu v duchovním světě jménem Aluna, kam žádný z mladších bratrů zaslepených technickou dokonalostí nikdy nedohlédne. Žvýkání koky je rituál, do kterého byl zasvěcený při obřadu přerodu v muže; bude tuhle drogu užívat už navždy, jelikož mu to bylo dáno do vínku od Velké Matky. 

Zavřel oči a zklidnil mysl. Otevřel se tak energiím duchovního světa. A ucítil něco strašného, to, co ho pronásledovalo už řadu let od doby, kdy byl duchovními představiteli kmene Kogiů nazývajícími se mamové a dědičným náčelníkem vyhnán ze Sierry Nevady. 
A pak měl vidění…


Stoupal k vrcholkům Sierry Nevady a minul páramo, kde se zastavil u posvátných jezer Gonavindua pod ledovcovými splazy a obětoval všem Matkám, které je střežily: Matce vod, stromů a půdy. I nyní poznal, že pohoří umírá: tráva nebyla zelená, ale suchá, ledovců ubývalo. Pak pokračoval přes sněhová pole dál, do říše boha smrti Gaulkuchého na vrcholcích Pico Cristóbal Colón. I když byly skalní hřbety pokryté ledem strmé, pohyboval se tu zcela samozřejmě, bez jediného uklouznutí či zaváhání. Stále cítil tu temnotu – a nechtěl tomu uvěřit. Na kratičký okamžik se chtěl vrátit, ale přesto vytrval. Musel se přesvědčit na vlastní oči, že dnes skutečně nastal ten den, kdy se studnice otevřou. A pokud ano, varovat svůj lid.

Stanul před jeskyní vedoucí hluboko do úbočí ledového svahu. Vchod do ní střežily dva černé obelisky, cabos – ochránci, kamenní muži. Ty zde kdysi zanechali předci za časů velkých bohů. Požehnal obeliskům, aby mu umožnily vstup do jeskyně, a vkročil dovnitř.

Vzápětí se ozvalo praskání. Prolétlo celou jeskynní v několika ozvěnách vyvolaných silnými vibracemi způsobenými pukajícím ledem. Ve stejném okamžiku se kdesi vzadu rozzářilo světlo. Oslnivé světlo, které ho málem oslepilo. 

Zakryl si proti němu oči a pokračoval dál. Ono světlo vycházelo z ledové podlahy jeskyně, uvnitř které bylo cosi… cosi prastarého. Něco, co překypovalo zlobou. Legenda nelhala!
Neprocitej, křičela jeho mysl. Neprocitej…

Vše bylo marné. Chtěl bojovat proti osudu, ale cítil, že ta prastará síla je mnohem mocnější než on. Pronikala do jeho mysli stále hlouběji. Zkoumala ho.


Praotče, jenž jsi nás stvořil
a učinil z nás ochránce Země,
ochránce mladších bratrů:
požehnej mi, Seizánkwo!


Už se nedokázal více soustředit. Spoutalo to jeho mysl, možná proto, že byla tak vnímavá. Ponořilo se to do něj. Chtěl utéct, ale nedokázal se ani pohnout. Věděl, že podlehne.

Led se rozevřel za přívalu oslnivého světla.

Klesl na kolena a zaryl nehty do ledu v bolestné agónii.


Carlos se probral z transu a těžce dýchal. To, co viděl, bylo skutečné – nestalo se to však jemu, ale jednomu z jeho bratrů. Předurčenému. Vyvolenému. Tomu, jenž celých třicet šest let ze svého šedesátiletého života strávil v absolutní temnotě, aby plně pochopil duchovní svět a byl nadobro spojený s Alunou. Nikdy v životě nesešel do kogijské vesnice, nikdy se nedotkl ženy, nikdy neviděl bílého muže. Byl to věštec, nejvyšší kněží radící mamům, vůdce kogijského lidu. 

To on jako první vycítil nebezpečí a vydal se do té jeskyně. A nyní byl mrtvý. Carlos to cítil. A vzpomněl i na svou dávnou věštbu:


Matka je zbavena sil,
umírá.
Nikdo jí nepomůže. Nikdo.
Již nejsou mraky nad horami, sníh taje, rozplývá se.
S posledním sněhem přijde i záhuba.
Až nastanou blesky a temnota,
otevřou se studnice a přijde smrt.


Kdysi existovala pouze Aluna. Mysl. Obrovský oceán potenciálu. Z něho bylo počato vše: devět krát dva světů univerza, devět dcer, devět náčelníků, devět vesnic smrti, devět démonů. Devět je posvátné číslo. Devět měsíců trvá porodní cyklus. A stejně tak všechno musí být v rovnováze. Proto existují dvě pohlaví. Vše musí být v souladu. Dobré a špatné. 

Nyní však byla rovnováha porušena. Proroctví Kogiů nebylo mladšími bratry vyslyšeno. Sierra Nevada umírá, sněhy na jejích vrcholcích tají.

A tak se to probudilo. Čekalo to.

Studnice se otevřely.

Byla to temnota, byla to bouře, která se točila nad jejich hlavami, byla to rudá a modrá, byla to vichřice a sníh. Zosobnění smrti v podobě jaguára ničitele…

A pak do Carlosovy mysli vstoupilo něco mnohem skutečnějšího – zaslechl tichý zvuk ohlašující příchod monstra z civilizace. A další nebezpečí…



Text © Alec Palmer
© Nakladatelství Alpress, 2011

2 komentáře:

  1. Zajímavá ukázka :) Ráda jsem si ji přečetla. Kniha mě docela zaujala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsme rády. :) Knížka se teda dá sehnat už jen v elektronickým formátu, ale zase je o to levnější. :)

      Vymazat