Rozhovor s Jiřím Votočkem: „Když se dívám kolem sebe, připadám si tak trochu jako ve středověku.“

Jiří Votoček zatím není příliš známý autor, ale podle nás by si to rozhodně zasloužil. Jeho prvotina Operace Sněžná bouře by nikomu neměla uniknout. Zvláště pak těm, kteří mají rádi sarkasmus, prvky fantasy, jsou jim sympatičtí hrdinové ve stylu českého Honzy a rádi si udělají legraci z naší politické scény a ve finále i tak trochu sami ze sebe. 


Nadšená RECENZE naší recenzentky Veroniky.
ÚRYVEK z knížky.




Předně chci říci, kdyby to náhodou nebylo jasné, že jste mě knihou přímo (i nepřímo) nadchnul! Jaká byla Vaše cesta k psaní a vydání knihy?

Děkuji. ;-) Můj kamarád, velice vtipný spisovatel (a hudebník a fotograf a grafik a webdesigner a učitel a organizátor literárních a filmových večerů a festivalu Fotojatka a vůbec multitalent) Honza Flaška vydal před několika lety knihu fejetonů „Nad plným dřezem“. Ta knížka mě nadchla natolik, že jsem ho umluvil, aby udělal i verzi pro čtečky. Honzovi se do toho moc nechtělo, ale já do něj mluvil horem dolem, takže nakonec souhlasil. Ukázalo se však, že vytvořit e-book je asi jediná věc, kterou neumí. Nebo aspoň tenkrát neuměl; jak ho znám, už se to nejspíš naučil. Tehdy jsem se ovšem základy elektronické sazby musel naučit já.

A jak jsem tak tu jeho knihu dělal, napadlo mě, že bych si vlastně mohl udělat i nějakou svou. Jenže jsem neměl žádný text. Rozhodl jsem se tedy nějakou knížku napsat. Hned na začátku se ovšem ukázalo, že to není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Nedařilo se mi to a nedařilo. V tu dobu jsem už dlouho nepsal a nemohl jsem se do toho dostat. Nakonec jsem si řekl, že zkusím rozšířit nějakou svou starší povídku, abych se „rozcvičil“.

Vytáhl jsem tedy z hlubin starých disků jednu povídku, kterou jsem někdy v 90. letech považoval za vcelku podařenou a dokonce i mírně vtipnou. Ta povídka byla o osudech chlapíka, který dostal za úkol zabít draka. Jak jsem ji rozepisoval na román, začalo se v něm objevovat to, co mě zrovna v tu dobu obklopovalo – pád Nečasovy vlády a kampaň k prezidentským volbám. Nakonec mi z toho pod rukama vznikla „Operace Sněžná bouře“.

Mimochodem, ta Honzova knížka je (až na tu sazbu) opravdu skvělá a je ke stažení (zdarma) TADY.


Celá kniha je velmi dobře napsaná, není tam ani jedno místo, které by bylo slabší, nudné, zbytečné. Nemůžu se tak zbavit dojmu, že v psaní nejste začátečník? Nebo se pletu? Dovedu si Vás představit jako fejetonistu/komentátora/glosátora atd.!

S literárními pokusy jsem začal někdy na konci základní nebo na počátku střední školy. To asi není nic neobvyklého; mám pocit, že zhruba totéž jsem slyšel od více lidí. Já s tím na rozdíl od většiny na konci střední školy nepřestal; já přestal až asi po dalších deseti letech. Ještě předtím jsme s kamarády zkoušeli dělat i literární workshop, jakousi svépomocnou dílnu začínajících spisovatelů. A jednou – v první polovině 90. let – mě kluci z ústeckého sci-fi klubu Nazca dokonce ocenili literární cenou Vision. Jenže potom jsem s psaním přestal a myslel si, že definitivně.

Jako fejetonistu, komentátora nebo glosátora si ovšem sám sebe představit nedovedu. Všechna tahle řemesla vyžadují „lehké pero“, bystrost, všímavost, vtip, postřeh, a podobné schopnosti. Z těch mi většina chybí a jen nerad bych nějakou práci dělal špatně. Jednu dobu jsem něco podobného zkoušel, vedl jsem si na stránkách online Reflexu takový blog – to bylo v dobách, kdy snad ještě slovo blog téměř nikdo neznal.

Mé poznámky se nesetkaly s velkým ohlasem, ale pro mě byly přínosné. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, že není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Také, a to bylo to hlavní, jsem zjistil, jak těžká je to práce. Vměstnat vlastní pocity a dojmy z nějaké aktuální události do pár řádek je velice obtížné. Aby vás čtenář správně pochopil, museli byste mu nejprve nějak vysvětlit, kdo jste a kde stojíte – a to je spíš na román než na sloupek.

Pro glosu stačí, když autor popíše, jaký zaujal postoj. Nebo dokola opakuje nějakou svou mantru. Nebo se vykřičí z toho, kdo „za všechno může“ a koho nenávidí. Takové „glosování“ je snadné, a proto časté. Pokud ten „zdroj zla“ bude osoba, skupina osob či instituce, která se netěší přízni publika, může autor poměrně rychle získat vysokou čtenost, hodně facebookových lajků, snad může přijít i k nějakým honorářům či politické funkci. Ale žádné nové poznání či vhled do toho, jak funguje svět, to nepřináší.

Zdroj

Měl jste, tak jako kralevic Jiří, poradní orgán, příp. četl někdo knihu před tím, než jste ji vypustil do světa? Odrazoval Vás někdo od jejího vydání?

Samozřejmě, bez toho to nejde. Psaní jako takové je sice osamělé, ale člověk potřebuje nějakou zpětnou vazbu. V případě „Sněžné bouře“ to nejvíc odskákala přítelkyně Silva, které jsem předčítal celé dlouhé úryvky, abych zjistil, jak se na ně bude tvářit. A samozřejmě můj přítel a vydavatel Daniel Veselý, kterého jsem pořád odtrhával od rodiny, abych s ním mohl vést důkladné konzultace, a který musel přečíst několik různých verzí knihy. Dokonce donutil vlastní maminku, aby také jednu z verzí přečetla; paní Veselá tak vlastně sepsala první kritiku. Myslím, že právě její názor přispěl k tomu, že Daniel tu knížku vydal.


Spojení politické satiry a fantasy pro mě bylo zprvu nepředstavitelné, např. i slovo kralevic, které mám spojeno výhradně s pohádkami… Co Vás vedlo ke spojení těchto dvou žánrů?

Jednoduše řečeno: Když se dívám kolem sebe, připadám si tak trochu jako v pohádce. ;-)

Ale trochu vážněji: Když se dívám kolem sebe, připadám si tak trochu jako ve středověku. Mnozí z politiků se nestarají o to, o co se starat mají. Místo toho se často montují do věcí, které jim nepřísluší, žvaní o něčem, s čím nemůžou – nebo v některých případech můžou, ale nechtějí – nic udělat. Nebo si myslí, že jsou nějací středověcí páni, kteří dostali v léno, nebo dokonce v plen nějaké území, ze kterého se za pomoci různých pochybných partiček snaží vymáčknout osobní prospěch. Často jsou to peníze, ale nemusí to tak být vždycky. Někteří sní o poctách, někteří o moci jako takové. Někteří si sami sebe projektují do nějaké historické osobnosti – to jsou ty smutné případy, kdy vidíme člověka, který ještě před lety býval inteligentní a mohl pro zemi hodně udělat, ale teď, když k tomu má příležitost, si raději hraje na Churchilla.


To, kde jste čerpal inspiraci, je vcelku jasné. Bylo těžké udržet uzdu fantazie, aby to už nebylo takzvaně moc?

Bylo. Každodenní realita o parník překonává cokoli, co by bylo možné napsat do knihy. Zaznamenat to všechno, to by snad ani nebylo možné, nehledě na to, že by v tom jak autor, tak i čtenář za chvilku ztratil orientaci. Je určitě lepší soustředit se na několik málo věcí a ty se snažit popsat co nejlépe. Ono je nakonec jedno, jestli nějaká postava v knize udělá jednu věc nebo dvacet podobných – jakmile popíšete tu první, charakter je zřejmý a čtenář už ví, co je dotyčná postava zač.


Doufám, že to z mé strany není příliš vlezlá otázka, ale angažujete se v politice, nebo Vám „jen“ není lhostejné, co se kolem Vás/nás děje?

Otázka to rozhodně není vlezlá; ona je to vlastně docela dobrá otázka. V politice se neangažuji, ačkoliv mě občas přepadá myšlenka, že bych možná měl. Nějak se však nemůžu stoprocentně identifikovat s žádnou stranou, kterou jsem kdy u nás viděl. Sympatické je mi třeba jedno místní hnutí u nás na Jižním městě, které bojuje za to, aby se na Prahu 11 vrátily trochu normální poměry. Jsou za to skandalizováni, pomlouváni, někteří z nich byli i fyzicky napadeni, lidé z ANO a TOP09 se proti nim spojili s bývalým starostou trestně stíhaným za podvody… Ale u tohohle hnutí nevím, jak bych jim mohl pomoci, takže jim dám hlas ve volbách a tím celá moje „angažovanost“ zase skončí.

Kralevic Jiří je hlavní postava Vašeho příběhu. Máte s ním společné pouze jméno, nebo se toho najde více?

Každá postava má nutně něco společného s autorem nebo někým, koho autor zná. Takže ano, Jiří se mnou něco společného asi mít bude. Zkráceně to asi můžeme říct tak, že špatné vlastnosti má po mně, zatímco ty dobré – pokud se nějaké najdou – jsem mu přidělil „z moci autora“. S jeho názory je to podobné – některé pohledy jsou vyloženě moje, jiné ne. Tak to ovšem se svými postavami má asi každý autor; snad s výjimkou autobiografií. Ale i tam autory občas podezírám, že před očima veřejnosti chtějí svůj obraz zpětně trochu vylepšit. ;-)


Pročítala jsem si některé recenze Vaší knihy. Ohlasy jsou kladné, proto ptát se, jestli máte radost, je asi dost liché, ale přeci jen si neodpustím… Čekal jste podobné reakce? Překvapila Vás některá?

Překvapila mě každá pozitivní reakce. ;-) Opravdu, překvapilo mě, kolik lidí si po přečtení knihy ještě dalo tu námahu, aby napsali a někam umístili reakci. Říkal jsem si, že to tedy snad nebyla až tak špatná knížka. Vždyť, jen s nepatrnou nadsázkou, mám snad víc recenzí než čtenářů! Dokonce jsem se ptal Daniela (svého vydavatele), jestli ty recenze nějak nešvindluje. On přiznal, že otravoval jednoho svého kolegu v práci, který knihu četl, tak dlouho, až napsal recenzi. Ale nějaké ovlivňování rezolutně odmítnul – a já mu to samozřejmě věřím. 

Moje osobní zkušenosti byly trochu jiné. Kromě Silvy a Daniela (a jeho maminky) dostali knihu ještě dva beta-čtenáři. Těm se tak nelíbila, že ji ani nedočetli. Já sice začátek po těchto zkušenostech zásadně přepsal, ale už si netroufám je k dalšímu čtení nutit. Po tom, co kniha vyšla, ji četli ještě někteří další přátelé. Prakticky nikdo už se mnou o ní nemluvil, takže předpokládám, že se jim taky dvakrát nelíbila. Ptát se jich nebudu; jsem rád, že se mnou vůbec ještě mluví. ;-)


Kniha je k dispozici pouze elektronicky, o tištěné verzi jste neuvažoval?

Samozřejmě, že jsem o tištěné verzi snil! Vždyť kdo by nechtěl vidět své „dítko“ pěkně vytištěné, tiskařskou barvou vonící, pokud možno někde na knihkupeckém pultu? Ale konečné slovo mají vždycky peníze. A peníze řekly „Ne“. Nejde ani tak o náklady na samotný tisk, ale hlavně o distribuci – ten úsek mezi tiskárnou a čtenářem. Žádný knihkupec, pokud chce přežít, si neobjedná knížku neznámého autora, o které se nedá předpokládat, že mu něco vydělá. Jistě, je tu i možnost propagovat knihu nějakou „neoficiální“ cestou: dělat propagaci na Facebooku, vychvalovat knížku na YouTube, jako to dělá Horst Fuchs s pánví s nepřilnavým povrchem, přijímat objednávky e-mailem, rozesílat po večerech obálky s knížkou poštou, skoro nestíhat práci a vlastní život. Jenže i s tímhle vším nasazením, které člověka přivede na pokraj vyčerpání, je velký úspěch, když se prodá sto výtisků. A to se opravdu nevyplatí.


Můžeme se těšit na další příběh s kralevicem? Opravdu nerada bych se s ním nadobro rozloučila, notabene i s Vendulou! Navíc, námětů by se našlo dost… (Ano, ano, je to z mé strany takový malinkatý nátlak).

Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě druhý díl o tom, jak Jiřího promění kralování a jak Jiří změní království. Některé úryvky už jsou hotové, jiné jsou zatím rozepsané v bodech, ale teď se mi zdá, že to tak už i zůstane. První kniha představuje zemi v době, kdy se ukázalo, že vojenskou rozvědku fakticky řídí jeden z „kmotrů“ (a že mu v tom – za šmuky a kabelky – pomáhá sekretářka, která k tomu nemá nejmenší pravomoc). A naději, že se tento stav nějak podaří změnit.

V jaké zemi by se mohla odehrávat ta druhá? V zemi vyděšené z několika stovek zoufalých lidí, kteří potřebují pomoc? V zemi, kde je u moci (a k ještě větší moci se dere) bezskrupulózní oligarcha, který ji chce „řídit jako firmu“? Dostali jsme příležitost zbavit se kmotrů a vyčůránků a udělat něco pro to, aby se nám všem žilo líp – hlavně těm nejpotřebnějším. Místo toho tu nějaké podivné partičky cíleně vyvolávají paniku a zasévají strach, a nikdo jim neřekne dost. Místo toho se hádáme o kouření v hospodách. O tomhle se snad ani nedá psát; něčemu takovému rozumný čtenář prostě neuvěří. Ale třeba se seběhne ještě něco, co můj názor změní, to se nedá nikdy vyloučit.

Zatím se snažím rozdělit čas a sílu mezi nějaké další knížky. Jedna je o pradědečkovi, který se po sto letech vynoří z hrobu a snaží se žít v dnešní Praze. Ta druhá popisuje pátrání současného kluka po tajemství ježka v kleci a Rychlých šípů. To by měla být taková moje pocta Jaroslavu Foglarovi a Jaroslavu Velinskému – a samozřejmě Rychlým šípům. I když někteří jejich členové z toho asi nevyjdou zrovna bez poskvrnky… To všechno si však žádá úsilí a čas, a toho je málo. Jistě víte, jak je těžké „přepnout“ na tu takřečenou tvůrčí vlnu. Po návratu z práce by toho člověk ještě měl tolik udělat; soboty a neděle zase spolkne fotbal a výlety… Výsledkem je, že mi to jde od ruky tak pomalu, až se sám před sebou stydím.

Co rád čtete? Ke kterým žánrům tíhnete? Máte své oblíbené autory?

Jak říkával jeden můj bývalý kamarád, jsem schopný přečíst i omalovánky. Čtu rád a čtu poměrně dost. Od malička jsem měl rád příběhy; pořád jsem otravoval maminku, aby mi nějaké vypravovala. Když jí došly její vlastní, musela mi předčítat. Aby se mě aspoň na chvilku zbavila, naučila mě číst. A já četl. Ladova Kocoura Mikeše, Sekorova Ferdu Mravence a Brouka Pytlíka. Zamiloval jsem se do knížky od Daisy Mrázkové Kluk s míčem, do Twainových Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, do Thieleho trilogie Báchorky admirála Machorky, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo, do příběhů Sherlocka Holmese (jak do těch od sira Doyla, tak později i do těch hudebních od Ilji Hurníka), do Jeromových Tří mužů ve člunu a na toulkách, samozřejmě do Foglarových Rychlých šípů a do verneovek

Pak přišlo období Jirotkova Saturnina a Muže se psem, McBainova detektiva Carelly a celého 87. revíru, Remarqua, Čapka, Erenburga, Simenona, objevil jsem Stanislava Lema, bratry Strugacké, Ludvíka Součka

Potom se vynořily překlady Roberta Heinleina, Jerryho Pournella a military sci-fi, objevil se i Gibson a cyberpunk, ale i Tolkien a Pán prstenů nebo Simmel… Bylo toho hodně, vyjmenovat je všechny nejde. Ale obzvlášť nerad bych zapomněl na již zmiňovaného Jaroslava Velinského, Terryho Pratchetta a Douglase Adamse.


Co říkáte na projekt Podpora českých autorů?

Něco takového tu mělo být už dávno. Byl jsem členem party, která se někdy před dvaceti lety pokoušela dělat literární workshop, takže si myslím, že chápu pohnutky, jež vás k téhle činnosti vedou. Docela rád bych viděl, že vaše iniciativa má účinnou podporu z oficiálních míst. Abyste si mohli dovolit profesionálně udělané stránky, měli určité zázemí, mohli si dovolit zaměstnat recenzenty a organizátory, kteří by se téhle práci věnovali na plný úvazek. Myslím, že by čeští autoři takovou pomoc uvítali. Protože ji potřebují.



Žádné komentáře:

Okomentovat