Ukázka z knížky: Srdce Sahary (Alec Palmer)

Není tomu tak dávno, co jsme vám přinesli ukázku z prvního dílu dobrodružné série od Aleca Palmera alias Aleše Pitzmose nazvanou Ztracené město. V případě, že vás zaujala, se můžete ihned vrhnout na úryvek z dalšího dílu Srdce Sahary, o němž před pár dny vyšla recenze

A kam se podíváme s hlavními hrdiny (Denisem a Alyson) tentokrát? Prostředí, která Aleš pro své romány vybírá, jsou vždy prodchnutá exotikou a už samotné názvy zvolených míst zavání napětím a akcí. V téhle knize se z jihoamerické Kolumbie přesuneme do Afriky a hornatý terén Sierra Nevada de Santa Marta vyměníme za vyprahlou saharskou poušť, která ukrývá zlo pod sluncem...



Je to dědictví tvých předků...

Edaber se potácel na pomezí snu a reality, současnosti a minulosti. Chvíli slyšel praskání písku za okny vozu, viděl Tamenninu ustaranou tvář a slyšel její hlas, chvíli bloumal svými vzpomínkami.

Opět byl v Nigeru. V Aïru. V pohoří, sevřeném na západě regem Tamesna a na východě slavnou pouští Ténéré. Spatřil jeho mocné vulkanické vrcholy, strmící vstříc spalujícímu slunci i suchá zatravněná úbočí, kde Imuhaghové z kmenového uskupení Kel Owey pásli dobytek.

Bylo to před dvaceti pěti lety, co se starcem Agagem opustil svou vesnici a vydal se společně s jeho velbloudem, letitým, ale šlachovitým a nepoddajným zvířetem, poznávat kočovný život. Tehdy cestovali na sever od Arlitu, překonali pustý reg a ocitli se v pískovcových skalách svírajících wádí Mammanet.

Tam poprvé uviděl prastaré malby, které vytvořili lidé, již tato území obývali před stovkami let. Zobrazovaly zvířata, která kdysi obývala Aïr, v dobách, kdy byl zelenější než dnes. Zvířata, která tehdy ani nedokázal popsat, ale dnes věděl, co jsou zač: sloni, žirafy, nosorožci. 

A pak tam byly kresby, které ho zaujaly nejvíce. Znázorňovaly vozy, tažené koňským čtyřspřežím. Poblíž nich byl vždy podivný nápis.

Agag se tehdy tvářil velice důležitě. „Tady,“ pronesl s posvátnou úctou. „Malby...“

„... těch vozů i ty nápisy, které se neustále opakují, lze nalézt po celé Sahaře.“

Edaber vzhlédl. Už nebyl ve wádí Mammanet, ale v útulné pracovně, kterou dobře poznával. Setkal se pohledem s mužem, který mu kdysi býval otcem.

Profesor Amar se tvářil stejně zasněně jako vždy, když hovořil o minulosti, jež ho tolik fascinovala. „Nachází se v pohoří Acacus v Libyi, v alžírském Tassili n'Ajjeru, Ahaggaru a čadském Tibesti. A také v Aïru. Viděl jsi je tam, že?“

Přikývl.

„Před staletími je do kamene vryl mocný národ z libyjského Fezzánu, Garamantové. Z jejich rodu pochází dávní předci tvého otce, Issandalené. A i další Imuhaghové jsou s nimi, stejně jako s mnoha jinými berberskými kmeny, pokrevně spjatí. Nesete jejich dědictví – ve své kultuře, jazyku, písmu. Můžeš být hrdý na svůj lid, hrdý na svůj původ.“

Jsem Amahagh z kmene Taitok. Mí dávní předci z otcovy strany byli Issandalené. Jsem dědicem Garamantů...

„To Issandalené, kteří ustoupili na jih před invazí kočovných arabských kmenů do Fezzánu a Tripolska, před staletími založili město Assode, poblíž jehož ruin jsme se seznámili. A přinesli s sebou i agadezský kříž, který si předávali po generace a postupně zapomněli na to, co symbolizuje. Ty kameny, jimiž je osázený, se jmenují amazonity a jsou spjaté s místem a časem, od něhož se odvozovala sláva Garamantů. Ale podle všeho mají i jiný význam – význam, který jsem dosud nepochopil. Ty tři hroty, připomínající směrovou růžici, možná symbolizují nám dosud neznámá garamantská posvátná místa. Kruh na vrcholu kříže pak může být Ulld Tenarawenem, nejuctívanější relikvií.“

Srdce Sahary...

Všechno kolem se začalo rozplývat.

„Edabere!“

Poznal ten hlas. Byla to Tamenna.

Venku stále zuřila písečná bouře. A potom uslyšel známý zvuk, při němž se zachvěl.

Byli to...

Znovu ho pohlcovala minulost.

„Zapomínáme.“

Opět byl ve wádí Mammanet.

Vysoko k bezmračnému nebi, pokrytému myriádami hvězd, šlehaly plameny ohně. Edaber v jejich záři uviděl Agaga, který měl povolený šátek a on tak mohl spatřit jeho vrásčitou tvář.

„Mnozí z nás už ani nevědí, jak se jmenují světla tam nahoře,“ stěžoval si stařík. Ukázal na výrazné souhvězdí. „Toto je Talemt – velbloudice.“ Pak se na Edabera podíval svýma hlubokýma tmavýma očima, plnýma neskonalé moudrosti. „Pojď, chlapče,“ pokynul mu.

Edaber k němu přišel a posadil se na jeden z kamenů ošlehaných větrem. Agag mu nabídl tagellu, tuarežský chléb, pečený v teplém popelu a písku.

Jedli mlčky.

Náhle se zvedl silný vítr a plameny se zatřepotaly. Agag chytil cíp svého šéše a zakryl si jím ústa. Pohlédl na Edabera. „Měl bys to také udělat. Můžou tu být Kel Assufové.“

„Kdo... Kdo jsou to Kel Assufové?“

„Ty jsi nikdy neslyšel o Kel Assufech?“

Edaber zavrtěl hlavou.

„Jsou to zlí duchové. Pokud nebudeš mít zakrytá ústa, mohou ti vniknout do těla.“

Znovu se zvedl vítr, a i když Edaber seděl blízko ohně, zachvěl se.

„Existuje spousta duchů,“ pokračoval Agag, „ale ti nejpozoruhodnější a zároveň nejděsivější jsou Kel Hadjelové. Existují nesčetné příběhy o nomádech, kteří po dlouhém putování přišli do oázy a nelezli tam rozkládající se a napůl sežraná těla místních obyvatel. Stopy krve vždycky vedly do fogáry anebo ke studním.“ Agag se usmál. „Ale nemusíš se bát. Jsou to jen babské povídačky.“

Jakmile to dořekl, ozval se poblíž zvuk, který Edaber nikdy v životě neslyšel. Připomínal hrdelní řev.

Agag sebou trhl. A ruka mu sjela k jílci takuby.

„Co se děje?“ zeptal se třesoucím se hlasem Edaber.

Agag mu naznačil, aby byl zticha, oči upíral do noci. Edaber se tam také podíval, ale nic zvláštního neviděl. Pak se ze tmy ozval nový zvuk. Chroptění a frkání.

„Jsou tam,“ zašeptal Agag.

„Kdo?“

Stařec na něj pohlédl s vážným výrazem ve tváři. „Kel Hadjelové.“

„Já... Já myslel, že to jsou jen povídačky.“

„Ne vždy,“ zašeptal Agag. „Ne vždy.“

Přerušil ho vysoký táhlý řev. Následovala velká rána. Zvuky, připomínající zápas. Vrčení. Další skřeky.

Agag se postavil a tasil takubu, ruka se mu třásla. Chvíli zíral do tmy, pak popadl hořící větev a otočil se k Edaberovi. „Zůstaň tu!“ Potom ho objala temnota.

Znovu se zvedl vítr. Edaber si přitáhl roušku k ústům. Praskání ohně se stalo nesnesitelným.

Už to nemohl déle vydržet.

Rozběhl se za Agagem, za jeho pochodní, která mu byla majákem ve tmě. Pod nohama mu křupal písek na dně wádí. Temnota ho svírala ocelovými kleštěmi strachu. Potom uviděl Agaga. Klečel před velkou beztvarou hromadou. Když Edaber přišel blíž, zjistil, že je to jejich velbloud.

Zalapal po dechu.

Zvíře leželo na boku, mělo roztažené nohy a z rozpáraného hrudníku mu vyhřezly vnitřnosti. Na krku mělo dvě hluboké rány, ze kterých prýštila krev a vpíjela se do písku.

Agag vzhlédl. „Musíme pryč! Rychle!“

Stařík se dal do běhu, Edaber ho následoval, co mu síly stačily. Srdce mu divoce bušilo v hrudi, křoviny, usazené mezi kameny, ho škrábaly do nohou.

Náhle ztratil rovnováhu a upadl. Chtěl se postavit, když se ze tmy napravo vynořil velký temný stín a srazil překvapeného Agaga k zemi. Pochodeň mu vypadla z ruky a dál prskala v písku. Edaber spatřil starcovy oči vytřeštěné hrůzou. Pak se ozvalo ostré prasknutí a Agag strašlivě vykřikl. Vzápětí ho něco odtáhlo do tmy. Následovaly další neartikulovaně výkřiky. A další prasknutí. Potom už bylo ticho.

Edaber nebyl schopný ničeho – ani se postavit. Jen tam tak ležel a tiskl se k zemi. Věděl, že jsou Kel Hadjelové poblíž, že jej obcházejí. Potom si všiml nedaleké úzké průrvy, velké tak akorát na to, aby se do ní vešel. Doplazil se k ní a vmáčkl se dovnitř.

Pak v záři prskající pochodně uviděl jednoho z Kel Hadjelů. Poznal jejich pravou tvář – i když tehdy úplně nechápal.

Potom čekal, třásl se a plakal, kolem temnota.

„Edabere!“

Trhl sebou. Tma ustoupila a nahradila ji Tamennina tvář.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

Přikývl. Ústa měl vyschlá. „Už ano.“ Potom si vzpomněl. Na to, jak je zajali. Na mučení. „Ti muži...“ Pokoušel se vstát.

„Odpočívej. Řeknu ti, co se stalo.“

Znovu se svalil na sedadlo. A vyhlédl z okna.

Věděl, že tam Kel Hadjelové někde jsou. A že je sledují.



Text © Alec Palmer
© Nakladatelství Alpress, 2014


Žádné komentáře:

Okomentovat