Úryvek z knihy: TAJEMSTVÍ PRASTARÝCH MÁGŮ (Dominik Barvínek)

Začínající autor Dominik Barvínek vydal u nakladatelství Nová Forma trilogii Do říše věčnosti, o kterou si tento týden můžete zasoutěžit. Dobrodružné fantasy pro nenáročné čtenáře.

K dílu je třeba přistupovat s tím, že jej psal debutant, který ještě plně není rozepsaný a neumí ovládat styl psaní. Pokud máte rádi nenáročná dobrodružství, u kterých si odpočinete, pak můžete trilogii zkusit. Více v recenzi prvního dílu Tajemství Prastarých mágů.

Za poskytnutí úryvku děkuji autorovi. Pokud vás zaujal, přečtěte si rozhovor a zjistěte více o jeho dílech...




✴ ✴ ✴


Kapitán přistoupil blíže k Eleanně a přisunul si k sobě židli, aby si mohl sednout. Pak se dotknul její ruky a ona se ihned probudila, jako kdyby se lekla. Odsunula se dál od kapitána, neboť v něm viděla zlo. Z jeho očí podivně vycházel děs, až ji to vystrašilo.
„Jen klid, nebojte se mě, neublížím vám,“ uklidňoval ji kapitán.
„Ne! Nechte mě! Prosím… ne!“ křičela Eleanna, až dostala silný záchvat. Mlátila sebou na houpací síti a rukama si tahala za vlasy.
Kolrnad se ji snažil nějakým způsobem zkrotit. Chytnul ji opatrně za ruce, ale připadal si, že je úplně bezmocný. Její síla – na to, že je žena – byla tak velká, až měl problém ji zkrotit.
„Klid Eleanno! Uklidněte se, byl to jen sen, nemusíte se bát! Všechno je v pořádku!“
Zklidnila se, jakmile přestala cítit v těle silnou bolest. Pomalu se začala z toho vydýchávat. Její tělo se trochu třáslo, poněvadž byla vylekaná, ale tep se jí vracel do normálu. Držela se rukou za hruď a sledovala kapitána, jak se na ni dívá. Potom odvrátila pohled stranou, otočila se na pravý bok a její tvář zaplavil pláč.
„Nevím, co bych měl udělat, abych vás utěšil, ale zřejmě jste se vylekala mou přítomností. Omlouvám se vám, neměl jsem vás probouzet,“ obviňoval se Kolrand.
Eleanna zaslechla všechny jeho slova, přestože se jí v mysli honilo mnoho strašidelných myšlenek. Sice už hlas neslyšela, ale byla rozrušená a neklidná. Pak se otočila a uplakaným výrazem v obličeji, řekla:
„Nemusíte se mi omlouvat. Tohle je spíše má vina, než vaše. Nechtěla jsem to udělat, ale zdál se mi tak hrozný sen, že kdybych vám ho pověděla, asi byste mi nevěřil.“
„No, to záleží na tom, o čem byl. Slyšel jsem už od různých ženských mnoho takových řečí, ale pravda byla vždycky někde jinde. Přeci je lepší se s tím někomu svěřit, udělá vám to dobře, ale pokud na tom tak trváte, vyptávat se vás nebudu.“
Žena tohle od něj nečekala. V duchu si už říkala, jak mu vysvětlí to, co se jí přihodilo. Hledala proto jinou odpověď, aby si nemyslel, že je v moci démona. Chtěla mu lhát, poněvadž věděla, že pokud by řekla pravdu, ihned by ji zabili.
„Už jste se rozhodl?“
„Cože?“ netušil, co tím Eleanna myslí.
„Jestli mě odvezete do Ethurianu, za elfy. Musím tam princezně předat tenhle dopis,“ řekla a z tajné kapsy své tuniky, vyndala pergamen s královskou pečetí.
Kolrand zaměřil pohled a pozorně si ji prohlížel.
„Mohu…?“ zeptal se a natahoval po pergamenu ruku. Když už byl blízko, Eleanna ihned ucukla zpátky.
„Ne!“ vyjekla a přitiskla si ho k hrudi.
„Promiňte mi, jenom jsem si to chtěl prohlédnout.“
„Tenhle papír se musí dostat do správných rukou, a pokud vím, vám určen není. Je mi líto, nepokoušejte mě už, prosím. Doufám, že mi rozumíte.“
„Jistě slečno, respektuji vaše poslání a po delším rozhodování vám povídám, že jestli chcete do Ethurianu, pak jedině s novou lodí. Tahle nám brzy vypoví službu. Je v takovém stavu, že budeme nakonec rádi, že se do přístavu dostaneme bez větších obtíží.“
„Jak dlouho ještě poplujeme?“ zeptala se ho.
„To nedokážu odhadnout, ta bouře nás mohla zanést kamkoli, takže bych vám lhal, kdybych řekl, že den, nebo dva. Teď si odpočiňte, jste jistě unavená a to čarování vás muselo vysílit,“ řekl jí a odešel.
Eleanna si schovala dopis zpátky na místo, pak se otočila na bok a zavřela oči. Nesnažila se usnout, protože měla pocit, že ji může démon znovu navštívit a to ona nechtěla. Spojení mezi jejím vědomím a démonem, by ji vyčerpávalo.
Loď si nerušeně razila cestu mořem, i přestože měla plachty natržené. Podle kapitána, by se měl přístav Azgeot nacházet na severovýchodní straně Šedého moře, někde ve vnitrozemí Zátoky Černého korzára. Vstup do zátoky, byl vyhrazen dvěmi skalními výběžky, vstupující z moře. Pokud k nim dorazí za světla, nebude těžké je minout.
Žoldáci se štěstím opravili potrhané plachty a narovnali nakloněnou stěžeň. Uklidili palubu, po které se válely rozbité bedny, a kapitán vše sledoval. Občas se zašel podívat za Eleannou, aby se ujistil, že je v pořádku. Pak každý z vyčerpání ulehnul a Blerund ještě po lodi rozsvítil lucerny, než si odešel lehnout.
Nový den přišel z východu, kdy se při úsvitu začala pomalu rozsvěcovat východní strana moře. Slunce pomalu vstávalo na čistou oblohu a teplými paprsky ozařovalo celou loď. Se začínajícím dnem také přicházel svěží mořský vítr, který pohltil loď vůní po trávě.
„Země! Země na obzoru!“ zakřičel Ezrek, kterého probudily hřejivé paprsky. Ustlal si vedle kormidla a byl vzhůru jako první z posádky. Ihned k němu přiskočil, aby nasměroval loď k zemi.
„Co se děje?“ zeptal se ho rozespalý Blerund, který vstával pomalu z pelechu. Ležel blízko kapitánových dveří do kajuty a tak ho Ezrekův hlas probudil. Ostatní, co spali na různých místech na palubě, začali vstávat a nevěřili svým očím, když v dáli spatřili dva skalnaté výběžky.
„Zátoka Černého korzára!“ vyjekl Lorkan. Vyšplhal po síti na ráhno, na kterém byly přidělány plachty, a vytáhnul z opasku malý dalekohled. Vysunul ho a přiložil k pravému oku. Pak zaměřil pohled a spatřil skály. Když pohnul doprava, uviděl stěny skal a pak nic, jen moře. Když se podíval na druhou stranu, objevil jakýsi vstup a vedle další skály. Pak pohled oddálil a zahlédnul dva vystupující výběžky skal z moře.
„Co tam vidíš, Lorkane?“ houknul na něj z paluby Blerund.
„Dva skalní výběžky a mezi nimi moře.“
„Takže vstup do Zátoky Černého korzára…“
„Nejspíš ano. Nevím, zda tam vedla tahle cesta, poněvadž jsem v Azgeotu dlouho nebyl.“
Dveře od kapitánovy kajuty se náhle otevřely dokořán a Kolrand vyšel ven v doprovodu Eleanny. Lorkan mezitím složil svůj dalekohled, potom přešel po ráhnu k síti a slezl po ní dolů.
„Kapitáne, země na obzoru,“ oznámil mu Ezrek.
„Vidím Ezreku,“ odpověděl mu a podíval se na Eleannu. Ta se zaměřila na žoldáka, který byl pro ni nepřítelem. Stál dole u Blerunda a mluvili spolu.
Kolrand přišel k zábradlí lodi, aby se mohl lépe podívat. Ty dva skalní výběžky, vystupující z moře, si moc dobře pamatoval. Značily vstup do zátoky.
„Zdá se, že dva dny budou příliš. Asi jsem se pěkně zmýlil. Do Azgeotu dorazíme za půl dne. Ta bouře nás zřejmě netáhla přímo na sever, ale severovýchodně,“ řekl kapitán a otočil se na Eleannu.
„Měli jsme štěstí. Jsem ráda, že víc jak půl dne to trvat nebude. Aspoň z přístavu dříve odplujeme.“
„Musíme nejdříve získat loď a to nebude jen tak. Azgeot je dobře střežen. Správcem přístavu je Horfgar a jeho stráže přísně dohlíží na každou loď, která v něm zakotví. Nebude jednoduché nějakou z nich ukrást. To mi věřte,“ ujišťoval ji kapitán.
Přicházelo dopoledne a loď vplula mezi dva skalnaté výběžky a putovala směrem podél skal na každých stranách do zátoky. Nad nimi bdělo čisté nebe bez mraků, a přestože loď měla potrhané plachty, nabrala podivně větší rychlost, neboť v průsmyku skal byl mnohem větší vítr, než na otevřeném moři. A jakmile se slunce přehouplo přes poledne a směřovalo k západní straně nebe, připlula loď kapitána Kolranda do přístavu a zakotvila na jižní straně, poněvadž tam bylo více místa, než při severní straně.
„Hej, Ezreku, Lorkane i ty Blerunde, vyhoďte lana na břeh a běžte je obvázat kolem železných kotev,“ přikázal jim kapitán a zašel do podpalubí, aby Elorkovi oznámil, že dorazili do přístavu.
„Už jdeme, kapitáne,“ odpověděl mu Ezrek.
Poklop od paluby se otevřel a zachránění lidé s dětmi začali opatrně vycházet na palubu. Ezrek pomohl zapřít dřevěný mostek, který ze břehu přiložili k palubě lodi, městské stráže.
„Lorkane a Blerudne, pomozte dětem a ženám sejít z lodi,“ přikázal Kolrand a žoldáci na jeho příkaz přikývli.
„Tak jsme to naštěstí dokázali,“ řekl Elork, který stál vedle kapitána a přidržoval vystupující pasažéry z lodi.
„Jo, asi při nás stáli všichni svatí.“
Přístavní ulicí přiběhl jeden z Horfgarových stráží, aby se podíval, jaká loď zamířila do jejich přístavu. Když uviděl kapitána Kolranda a loď v poměrně rozpadlém stavu, ihned se zděsil.
„Kolrande! Je to možné? Co se…“ oslovil ho vysokým hlasem, jako kdyby křičel.
„Trifulde! Příteli stará,“ řekl kapitán.
„Podívejme, Trifuld, největší z mořských zvědavců tady v přístavu,“ vyslovil Lorkan.
„Hele ty kryso, nechtěj po mně, abych o vás řekl Horfgarovi,“ ušklíbl se.
„Jen klid hoši, přece nechcete, abych vás jednoho po druhém srovnal do latě!“ zasmál se hlasitě kapitán a v tom odešel poslední z přeživších z lodi. Kolrand pak sestoupil z lodi a Eleanna ho sledovala bez mrknutí oka. Stála u zábradlí a sledovala debatu mezi kapitánovými žoldáky a jeho samotným.
„Kdo je ta rozkošná bytost?“ zeptal se Trifuld kapitána.
„Ta?“ řekl a otočil se na ni.
„Jo, je fakt k nakousnutí.“
„Je to ďábel ukrytý v jejím těle,“ řekl Lorkan.
„Ale no tak Lorkane,“ promluvil k němu kapitán a ten odvrátil pohled stranou. „Chce ode mě, aby ji odvezl do Ethurianu za elfy.“
„Cože? Za elfy? Zbláznil ses?! Jejich přístav je dobře střežen. Zilfa, která dlí na dně moře, a jak jí říkají elfové, nikoho za malý poplatek lidského života nepustí,“ ušklíbl se Trifuld.
„Říkal jsem kapitánovi, že je to nebezpečné,“ řekl Lorkan.
„Zachránila nás od zlé bouře, která nás potkala, když jsme byli daleko od přístavu Ghantal. Napadli ho démoni, museli jsme odtamtud rychle odplout,“ vypravoval mu kapitán.
„Takže říkáš, že Ghantal je napaden démony?“
„Ano a nejenom on. Myslím si, že celé království Khandras-zar teď určitě bojuje proti Černé magii.“
„A ty lidi a děti jsou?“
„Nabrali jsme je z přístavu. Kdybych je tam nechal, zastihla by je čepel krvelačných bestií.“
„No tohle je nepřípustné, správce Horfgar se musí o tomhle dozvědět.“
„Prosím tě Trifulde, chci, aby tohle zůstalo mezi námi. Najdi jim nějaký příbytek a řekni Horfgarovi, že připluly z Morgenského přístavu. Dlouho se tady nezdržíme, musíme dnes v noci odplout. Snad mi rozumíš.“
„Takže přeci jenom popluješ za elfy.“
„Ano, ta žena nám všem zachránila naše krky v té bouři, když ji odčarovala. Dlužím jí to.“
„Pro pána krále Kolrande, jsi samé překvapení. Nikdy bych do tebe neřekl, že si se spolčil s čaroději, ale jak tak vidím, tak jsi mě doslova překvapil.“
„Nedá se nic dělat. Nevíš o nějaké lodi, která by byla schopná nás odvézt? Tahle je bohužel k ničemu. Je zničená téměř do základu.“
„Ha, takže proto jsi zakotvil tady na jižní straně. Nechtěl jsi, aby tě viděl Horfgar.“
„Jo, je to hlupák, chtěl by mě vidět a určitě zajmout, když jsme mu před rokem ukradli několik beden plných zásob.“


Úryvek neprošel korekturou projektu.

Text © Dominik Barvínek
© Nakladatelství Nová Forma

Žádné komentáře:

Okomentovat