Recenze: VÁLKA ZRCADEL (Tereza Matoušková)



Rozhodně nic pro křehké duše




Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorce Tereze Matouškové.

Chci si zakoupit knihu Válka zrcadel.




Válka zrcadel je už šestým titulem autorky Terezy Matouškové a zároveň prvním, který vychází jako samostatná kniha a neodehrává se v ponurém Podmoří. O nic více prosluněné místo ale nečekejte. Fantasy svět, který čtenářům tentokrát nastiňuje, je bitevním polem, kde nemá nikdo své vítězství jisté.  Netušíte, jestli je váš protivník opravdu tím největším nepřítelem či zda to nejzhoubnější nečíhá ve vlastních řadách. Tento temný román zpochybní vaše představy o tom, co ve skutečnosti představuje zlo. 

Ústřední postavou je kaltská čarodějka Ankara, která disponuje darem, jenž by se dal zároveň považovat za prokletí. Je totiž zrcadlem. Lidé při pohledu na ni nevidí její skutečnou podobu, ale tváře svých milovaných. Ankařin život sledujeme od útlého dětství, kdy se jí jako sirotka ujal arcimág Simon, až do dospělosti. Simon ovšem není žádným ochranitelským pěstounem. Ankara pro něho představuje hlavně zbraň, kterou využívá k politickému pletichaření a dosažení sobeckých cílů bez ohledu na její názory či pocity. Jenže postupem času začne jít o mnohem víc než o nadvládu a moc. Začne jít o celý svět. Z trhlin v pukající zemi vylézají bytosti jako z těch nejhorších nočních můr a jsou odhodlané pozřít vše živé…

... stojím celé hodiny u okna a zírám do tmy. Přemýšlím, jestli je pouze noc, nebo už se trhlina rozšířila až k jezeru a já hledím do nicoty. Uklidnit mě dokáže až svítání... Vím ale, že to nebude trvat dlouho a jednoho rána rozbřesk odhalí jen velkou černou díru, do které se propadá vše, co znám. (Str. 5)

Celým příběhem, psaném v ich-formě, prostupuje skvěle vykreslená pochmurná a bezútěšná atmosféra podpořená strohým a věcným způsobem vyprávění. Autorka má vypilovaný styl a bohatou slovní zásobu, se kterou umí řádně naložit. Každá věta a slovo v ní má své opodstatněné místo. Dokáže je zkombinovat tak, že přesně vystihnou danou situaci, navodí určitý pocit, nebo sdělí něco důležitého. Nepotřebuje k tomu žádné zbytečné rozvádění. To samé se týká dialogů. Žádné prázdné řeči nejsou na místě. Tyto vždy děj někam posunují, nebo odlehčují atmosféru jistou dávkou ironie a špičkování hlavně mezi Ankarou a Simonovým pomocníkem Zafarem, o němž by se dalo s jistotou říct, že je jejím jediným opravdovým přítelem. Trefné a rýpavé poznámky, které mezi sebou trousí, jsou pro jinak skličující děj osvěžující, přestože v nich vzhledem k tomu, co se kolem děje, nejde nepostřehnout pachuť hořkosti. Zároveň je třeba ocenit, že autorka nesklouzává ke klišé romancím, z nichž by se některé vyloženě nabízely, a staví sílu vazeb i na jiných typech vztahů než mileneckých a partnerských.  

„Pan Simon říká, že jsem zrcadlo. Takže se ze mě může stát ozvěna. Já ale nechci. Zabíjet se občas musí, ale nechci nikomu brát duši.“ (Str. 22)

Děj ubíhá svižně a nikde se příliš dlouho nezdržuje, ale vzhledem k tomu, jaké časové období pokrývá, to s sebou přináší i negativa. Než se čtenář rozkouká a stačí se ponořit do událostí, už je zase někde jinde. Okolní svět je pouze načrtnut a on si musí spoustu věcí domýšlet a propojovat sám. Hlavní hrdinka mu v tom moc nepomáhá. Z pozice dítěte ví stejně málo jako on a jako starší se osvětlováním nezdržuje. Spoustu věcí tak zjišťuje až zpětně, průběh některých situací je předestřen pouze prostřednictvím Ankařiných krátkých výletů do vzpomínek. V přítomnosti se dozvídá pouze výsledek konání. V knížce není ani žádná mapka, která by orientaci ve vymyšleném světě ulehčovala. Kvůli tomu může být pro některé těžké se nejen vžít do děje, ale vůbec se na tom novém místě zorientovat, pochopit, jak funguje, a sžít se se všemi názvy území, měst, bytostí a ras, které se zde vyskytují. V tomto ohledu by si příběh zasloužil víc prostoru.

Hlavní hrdinka je sympatická svou odhodlaností a vnitřní silou. Nestaví se do role oběti, bere svůj osud tak, jak přichází, a přestože se jí spousta věcí, které po ní Simon chce, příčí, nepropadá sebelítosti. Určitě ale nejde o hrdinku, která by padla do oka každému. Není to zrovna nevinná lilie, ale jako spousta dalších žije a bojuje, jak umí. Ostatně žádná z výraznějších postav není jen černá nebo bílá. Je jenom na čtenářích, kdo jim přiroste k srdci více, nebo s kým se spíše ztotožní. Přestože mnoho z hrdinů disponuje schopnostmi a dokáže používat magii, ani nabytá síla není zadarmo. Magie podléhá zákonitostem a v jaké míře svému majiteli dává, v takové si od něho i bere. O to více je kniha syrová a uvěřitelná. Samotný závěr knihy, se všemi jeho neodvratitelnými důsledky, reálnost knihy jenom podtrhuje. 

„Nosila jsem v životě spoustu tváří a pořádně žádnou vlastní. Ale nezáleželo na tom, byla jsem nikým.“ (Str. 218)

Válka zrcadel potěší všechny příznivce rychlých fantasy jízd bez prvoplánové romantiky, které nedávají čas na oddech, jsou ve svých výpovědích často až úsečné, s ničím a nikým se nemazlí a zároveň je u nich potřeba zapojit mozkové závity, abyste se v tom víru událostí neutočili do bezvědomí. 

Knižní obálka rozhodně přitáhne pozornost. Postava Ankary na pozadí tříštícího se světa lapí do svého hypnotického pohledu a už nepustí. Ilustrátorka Alena Kubíková, která stojí za většinou obálek děl Terezy Matouškové, se opravdu vytáhla.




Anotace:
O očích se říká, že jsou oknem do duše. Ty Ankařiny připomínají pohled do zrcadla, a kdo do nich pohlédne, znovu spatří své milované. Kaltská čarodějka a schovanka arcimága se naučila se svým darem žít a už ani nepřemýšlí, zda to není spíš prokletí. Přesto se může její život ocitnout v troskách mávnutím motýlích křídel. Jako by nestačily intriky a politické hry, začínají se vynořovat i bezejmenné stíny dávnověku. Ankara se musí postavit bytostem, kterým stačí pár kapek krve, aby proměnily zapomenuté pohádky v krutou realitu…


Tereza Matoušková: Válka zrcadel
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224
Vazba: brožovaná


4 komentáře:

  1. Válku zrcadel mám zrovna teď rozečtenou, a i když jsem to upřímně nečekala, musím říct, že se mi zatím docela líbí a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne - holt mám pro temné fantasy asi slabost :)

    Lory Humble

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Temný příběhy jsou nejlepší! A čím temnější, tím pro mě lepší. :)

      Vymazat
  2. Kniha vypadá lákavě, ač jsem jako čtenář fantasy teprve "v plenkách" tak ji možná zkusím :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Příběh, ve kterým přirovnávaj křik bytosti, která se živí zvířaty i lidmi, ke škrábání nehtů o víko rakve, chceš zkusit. :D

      Vymazat