Rozhovor s Chorche Damiánem Sobeghem: „Při psaní jsem si sáhl až na dno a pod něj...“

Autorovi zajímavých novel ze života Chorche Damiánu Sobeghovi jsme položili několik otázek, které se týkají nejen jeho knih, ale i osobního života. Jak sami zjistíte, obě oblasti našeho zájmu se vzájemně prolínají, až jsme se divili, do jaké míry tomu tak je. Z rozhovoru se dozvíte o tom, jak díla vznikala a jaký důvod měl autor k tomu, aby příběhy byly takové, jaké jsou.


Recenze:

Když jsem se začetla do první Vaší novely s názvem Zas o kus blíž Peklu, měla jsem trošku stísněný pocit. Jakým způsobem jste na knize pracoval? Odrážela se v ní Vaše tehdejší nálada?

Tenhle příběh odrážel zcela mou tehdejší náladu. Tam jsem se bez umrtvení řezal do živého masa a když maso došlo, zajela pila do morku kosti. Vím, že totéž mě čeká i v budoucnu  jen ještě nevím jak blízkém, či vzdáleném. Chci napsat o mně a mé paní, která mi loni zemřela. A vím, že tohle dostat na papír bude mnohem náročnější než Peklo. Proti tomu je Peklo procházka růžovým sadem.


Druhá kniha mi přišla mnohem pozitivnější, dokonce jsem se u ní i v některých částech od srdce zasmála. Jak došlo k tomu, že se najednou veškeré vyznění knihy obrátilo v mnohem pozitivnější?

To je zajímavý čtenářský postřeh a jste první, kdo Eiger vidí v pozitivnějším světle než Peklo. Spíše jsem se setkával s tím, že někteří čtenáři vnímali Eiger jako knihu nadbytečnou. Nebo podle nich měla být součástí Pekla. Nakonec jsem zvolil variantu dvojknihy Peklo-Eiger, přičemž je jedno, kterou začnete číst jako první. Jiné vyznění Eigeru, jak zmiňujete, možná plyne z toho, že jsem nejtěžší munici vystřílel v Pekle a že Eiger už byl jenom jakousi labutí písní zmaru. Možná je v Eigeru více ironie, sarkasmu a apatie, což v konečném důsledku vyvolává dojem pozitivnějšího vyznění příběhu.


Jak Vás napadlo psát zrovna o tématech, jež jsou v knize rozepisována? Některá mi přijdou docela zvláštní, ale v tom kontextu, do jakého jsou zasazena, skvěle fungují.

Je to do značné míry náhoda, ale tahle náhoda se mi vloudí skoro do každého příběhu, který píšu – je přítomna v Pekle, Eigeru, ale konec konců i v Japonské zahradě, mé prvotině. Na začátku, než začnu psát, mám nějakou představu, co a proč a i jak chci psát. Ale je to jako s vodou: ne člověk a jím vymyšlené technické věci jako přehrady a zadržovací bariéry, nýbrž sama voda si vždycky najde nejlepší cestu, kudy téct. A tak je to s mým psaním: nechávám mu volný průběh, ať si samo najde cestu, kterou ono samo a tím pak i já považujeme za nejlepší vyjádření toho, co vyjádřit chci.


V knize jsem si povšimla personifikačního postupu. Zživotňovány jsou Osud, Smrt a Čas. Jaký to má účel? Jaký význam mají tyto okolnosti pro autora?

To přišlo s věkem. Když mi bylo 15, 20, 25 nebo 30 let, měl jsem život před sebou, měl jsem plány, cíle, touhy, které jsem si chtěl splnit. A věci jako smrt nebo čas v tomhle věku nevnímáte – času je na všechno dost a smrt, bezprostřední zkušenost se smrtí, je cosi abstraktního kdesi v dáli. Skoro má člověk v tomto věku pocit, že se ho ani netýká. Ale když jsem došel ke čtyřicítce a za ni, zaskočilo mě nečekané poznání, jak rychle uteklo těch předchozích čtyřicet let. A s hrůzou jsem si uvědomil, že stejně rychle uteče i těch dalších čtyřicet nebo třeba i jen dvacet let. A najednou jsem za tou čtyřicítkou zjistil, že smrt je docela reálná a skoro až hmotná věc. A čas že není nic jiného než doba do příchodu smrti, a s každým dalším rokem života se tenhle čas a tahle doba krátí. Mně mezi 41. a 52. rokem mého života navíc zemřeli tři nejdražší lidé – maminka, táta a moje paní. To jsou chvíle, kdy smrt už není jen cosi, o čem čtete v knihách nebo vám o nich někdo vypráví. To už jsou chvíle, kdy smrt přichází přímo k vám domů – nezvoní, neklepe, prostě přijde, kdy se jí zachce – ve dne, v noci, kdykoli. A neptá se vás, zda jste na ni připravena. Zživotňování Osudu, Smrti a Času je u mě dílem úlitba, aby ke mně všichni tři byli shovívaví a přišli co nejpozději, a dílem prostý, obyčejný popis reality ve druhé polovině života.


Když byste měl popsat sám sebe třemi slovy, co byste o sobě napsal?

Možná by stačila slova dvě: nepraktický kamuflážník.


Když už jsme u Vaší osobnosti, ráda bych se zeptala, zda se můžete se svým hlavním hrdinou novel v něčem srovnávat?

Samozřejmě, jsem v tomto něco jako Raymond Chandler, duchovní otec detektiva drsné školy Phila Marlowa. Chandlerův životopisec Tom Hiney napsal: „Všechny příběhy se točí kolem nestřídmě pijícího hrdiny, který kombinoval všechno, čím Raymond Chandler byl, čím si přál být a čeho se obával, že by mohl být.“ Za sebe bych snad jen upřesnil, že můj poměr k alkoholu je výrazně, výrazně střídmější než v případě Chandlera a Marlowa.


Je něco, co prožívá Váš hlavní hrdina a Vy sám byste to chtěl zažít, nebo spíše berete své knihy jako takový trošku „odstrašující příklad“?

Asi bych nepoužil formulaci „odstrašující příklad“, i když pravda je, že asi nejlépe vyjadřuje to, o co mi – mimo jiné – při psaní jde. Myslím si, že podobné problémy jako hrdina mých příběhů prožívají mraky lidí, jen o nich nemluví nahlas nebo veřejně, maximálně o nich mluví možná jenom s přáteli. Tím, co jsem napsal, jsem jim chtěl pomoci si uvědomit, že v tom ani zdaleka nejsou sami.


Jak to je s postavami, jež se v knize objevují? Jsou nějak inspirovány některými lidmi z Vašeho blízkého okolí.

Ano. A myslím, že to tak má většina lidí, kteří se pokoušejí psát o skutečném, opravdovém životě. Čerpám z vlastní zkušenosti, ale zachycuju i lidi z mého okolí, jejich myšlenky, jejich dialogy. A čerpám i z vyprávění jiných lidí. Vždyť pouze a jenom život vytesaří :-) skutečné, mnohovrstevné, barevné figury, situace a dialogy. A já chci co nejvíc psát o prostém obyčejném životě, v němž žijí prostí, obyčejní, ryzí lidé. Nikoli Supermani, Batmani a všichni ti ostatní pohádkoví hrdinové.

Autorova prvotina

Jak dlouho jste knihy psal? Jak to působilo na Vaši psychiku? Co se Vám při psaní honilo hlavou?

Peklo vznikalo s přestávkami a po etapách více než rok, Eiger i Japonská zahrada byly hotové za cca tři měsíce. Psychicky jsem byl při psaní zejména Pekla úplně na dně a chvílemi i pode dnem, kde se mi ale – abych pravdu řekl – psalo nejlépe. A co se mi honilo hlavou? Dožít se tečky, která je na konci poslední věty celého příběhu.


Když píšete, máte radši klidná místa, nebo raději vyhledáváte ruch, jenž Vás případně inspiruje?

Tak i tak. Jsou chvíle, kdy píšu nejraději v tichu domova, a jsou chvíle, kdy píšu nejraději v ruchu natřískané hospody nebo šumu studovny v knihovně. Pravda je, že dialogy se mi nejlépe rodí v hospodě, při procházkách přírodou nebo za jízdy autobusem či tramvají. Naopak do hloubky příběhu a jeho figur se mi lépe noří v tichu domova. Důležité je také moje vnitřní rozpoložení a to je pak jedno, kde píšu. Obecně se mi píše líp, když jsem v depresi a samotě než v radostném opojení.


Četl texty někdo před tím, než byly oficiálně vydány? S jakými názory se od svých čtenářů setkáte nejčastěji? Bylo něco, čeho jste se před vydáním knih obával?

Před oficiálním vydáním texty nikdo nečetl – pouze Peklo jsem dal přečíst otci, který reagoval spíše mlčením. Jinak je nečetl vůbec nikdo. Čtenáři mých už hotových děl byli hlavně moji přátelé, u nichž je ale problém v tom – a mnozí to přiznávali – že mě znají a znají i některé figury, které v příbězích vystupují, takže nemají od mých příběhů a ode mě odstup. Reakce čtenářů, kteří mě vůbec neznají, byly zcela protichůdné – od zdrcující kritiky, že příběhy nejsou ničím zvláštní a mají předvídatelný konec, přes konstatování, že to je dobře napsaná „jízda smrti“, až po kladné přijetí. A k poslední části vaší otázky: bude to možná znít velmi sebevědomě, což je přesně věc, která mi v životě chybí – ale tak povím: nebál jsem se před vydáním knih ničeho, prostě a jednoduše proto, že jsem byl po jejich dopsání přesvědčený o tom, že tohle jsem musel napsat a že jsem to musel napsat přesně tak, jak jsem to napsal. A protože jsem si při psaní hrábl až na dno a pod něj, považoval jsem příběhy a styl jejich napsání za ryzí, poctivý, autentický a pravdivý – a říkal jsem si, že tohle z toho čtenář vycítí a pochopí, o co mi šlo.


Když jsem tak přemýšlela, Vaše knihy byly vydány v letech 2014 a 2016, ale jsou dostupné jen elektronicky a zdarma. Neplánujete třeba i papírové vydání? Myslím si, že by oběma titulům náramně slušelo.

Nevyhýbám se papírové verzi kterékoli mé knihy. Dokonce tu, o níž teď uvažuju, bych papírově vydat chtěl. Ale odmítám obcházet nakladatelské domy a někoho, kdo si říká „nakladatelský redaktor“, ale v životě třeba nenapsal ani řádku, přesvědčovat a prosit, aby mi zrovna tu mou knihu vydali.


Jistě jste sám velkým čtenářem. Jaké knihy máte rád? Je Vaše tvorba odlišná od žánrů, jež rád čtete, nebo jste četl?

Dříve jsem si liboval v české klasice 19. a 20. století, nyní dávám přednost detektivkám, životopisům a odborným historickým knihám. Z beletrie patří k mým oblíbeným autorům Mario Puzo, Haruki Murakami, Michel Houllebecq a Jan Otčenášek. Rád mám i některé příběhy Emila Hakla a Bohumila Hrabala.


Když už čtete, máte raději knihy v papírové podobě, nebo si spíše přečtete elektronickou knihu ve čtečce?

Přiznám se, že preferuju papírové knihy, protože s ohledem na můj věk pocházím z pravěku :-) a tam, holt, knihy byly jenom papírové. A starého psa, jak se říká, novým kouskům nenaučíte. Ale e-čtečku mám a používám ji, takže i já jdu s dobou :-). Důvod, proč jsem svoje první tři knihy vydal v e-podobě, jsem trochu nastínil v jedné z mých předchozích odpovědí. Když jsem svět e-knih objevil včetně toho, že vydání knih v tomto formátu je z mého pohledu snazší a jednodušší, zvolil jsem ho. Z čehož vidíte, že nejsem úplně beznadějný případ, neboť i s pračlověkem, jako jsem já, lze přece jenom technicky pracovat :-) :-) :-) :-).


Máte momentálně rozepsanou nějakou knihu, nebo se zatím hodláte věnovat nedávno založeným webovým stránkám, kde zveřejňujete nejnovější povídky?

Aktuálně věnuju veškerý volný čas psaní povídek pro můj web Sobegh.cz. Nemám žádný plán, kolik jich bude nebo jaká bude jejich struktura a obsah, nicméně částečně jsou už teď postavami a některými ději propojené, takže se asi stanou dílky mozaiky, kterou bych pak vydal jako soubor povídek. Nevylučuju, že to bude letos na podzim, možná až příští rok. Záleží především na tom, kdy budu vnitřně přesvědčený o tom, že jednotlivé střípky – povídky – utvoří určitý ucelený obraz. Nechci, aby to byl jen prostě poskládaný soubor textů. Možná také zedituju a připravím k vydání některý z textů, jejichž autorem je moje paní – psala hodně a zajímavě. Kromě toho mám dlouhodobě rozepsaných několik novel, ale jejich psaní nechci uspěchat – až budu přesvědčený, že přišla jejich doba, že uzrály, zveřejním je. Ale upřímně se přiznám, že mě po sepsání každé povídky nebo novely provází strach, zda ještě vůbec někdy něco napíšu, zda se mi to podaří. A s ohledem na můj věk – zda to i stihnu.


Poslední otázkou, jež nesmí v žádném našem rozhovoru chybět… Co říkáte na projekt Podpory českých autorů?

Vynikající a nadmíru záslužná věc a jsem hrdý, že s Vámi mohu spolupracovat. Možná největším bohatstvím tohoto národa je jeho jazyk a jazyk je literatura. A je i Vaší zásluhou, že tohle naše společenství udržujete při životě.


Žádné komentáře:

Okomentovat