Ukázka z knihy: Kamenní strážci (Alec Palmer)

Kamenní strážci jsou zatím poslední knihou třídílné série dobrodružných thrillerů Scott & Rogers od Aleca Palmera alias Aleše Pitzmose.

Tentokrát se s hlavními hrdiny vydáte do Jižní Ameriky k největšímu vysokohorskému jezeru na naší planetě. Jezero Titicata (Titi = puma, caca = silná/skála) je tak velké, že na něm můžete pozorovat zakřivení Zeměkoule. A právě pod touto hladinou, která díky své rozloze budí dojem mořské plochy, objeví pro vás už známí členové vyšetřujícího týmu Jennifer Donovan a Denis Scott něco podivného.

K vyřešení záhady jim nezbývá než pokračovat na vzdálený Velikonoční ostrov (domorodci nazýván Te Pito o te Henua „Pupek světa“ nebo Rapa Nui „Velká země“), na který odkazuje už samotná obálka, a odhalit pradávné tajemství, jenž může ohrozit dosavadní historii lidstva...


„Toto je tvůj domov. Stejně jako domov tvých předků, kam až paměť našeho národa sahá.“

Veronica MacLeurová hleděla na muže, jehož tvář byla zbrázděná vráskami stejně jako Skotská vysočina horami a údolími s lochy – jezery. Vždy se usmíval, i přesto, že ho v životě potkalo mnoho útrap, které by jiné na jeho místě dávno zničily. On však nikdy neztrácel pevnou vůli a odhodlání skotských horalů.

Sevřel jí ruku, jemně a pevně, tak, jak to uměl jen on. Měla ráda dědečkovy drsné a mozolnaté dlaně. Stejně jako vůni kvalitního tabáku, jímž si cpal dýmku. Společně kráčeli nízkou šumící travou k okraji útesu v Quiaraingu, té nejmalebnější a nejfotogeničtější části ostrova Skye. Nad jejich hlavami se hnaly mraky, které věstily, že se brzy strhne krátká přeháňka. Možná i díky nim bylo celé okolí ještě kouzelnější – a dramatičtější zároveň.

Dědeček rozpřáhl ruce. „Zapamatuj si to. Zapamatuj si vůni deště. Mraky nad hlavou a barvu trávy. Tohle je domov. Tohle je místo, odkud pocházíš, kde jsou tvé kořeny, kde žily generace tvých předků. Ať se vydáš kamkoliv, ať budeš vzdorovat čemukoliv, pamatuj na něj. On ti dodá sílu, Caitlin,“ oslovil ji jejím druhým, gaelským křestním jménem.

„Dědečku,“ zašeptala.

Podíval se na ni. Jeho jindy vlídná tvář se v jedné vteřině proměnila. „Proklínám tě!“ vykřikl a namířil jí prst doprostřed hrudi. „Proklínám tě!“

Klesla na kolena a vykřikla. „Ne! Dědečku, ne!“

Už necítila déšť. Ani vítr na tváři. Všechno kolem se začalo rozplývat, měnit se v neurčitou rozostřenou skvrnu. Byly to jen odrazy vzdálené minulosti, jež se jí promítly do snu, nic víc.

Uvědomila si, že leží na lůžku uvnitř svého stanu. Byla však stále zmatená. Pamatovala si, že tu byl lékař, že ji vyšetřoval. I na Erika, který se nad ní skláněl. Na hlas nějaké ženy.

Co… Co se to se mnou jen stalo?

Znovu se propadla do snu. Do snu, anebo do vzpomínek?

Mířili jsme k… Ana o Keke. Slaňovali jsme z útesu… Byli jsme v jeskyni…

Vzpomněla si, jak uvnitř odstranili velký plochý kámen a našli šachtu vedoucí do další kaverny. Eric ji začal spouštět dolů.

Napadlo ji, že by si z něj mohla vystřelit. Tak trochu mu to dlužila. „Něco tu je!“ zakřičela nahoru. „Panebože! Haló, kdo je tam?!“

„Mám tě vytáhnout?!“ uslyšela jeho vyděšený hlas.

Vyšlo to.

„Dělám si legraci!“ zakřičela na něj a začala propátrávat kavernu baterkou.

„Tohle je fakt blbá sranda!“

Pomalu se otáčela na laně, kužel světla klouzal po stěnách. „Asi se moc díváš na horory!“

Potom posvítila na dno a překvapením zalapala po dechu: protože se před ní objevila dokonalá moai. Byla téměř autentická s jinou známou sochou z Velikonočního ostrova, s Hoa Hakananai'a, umístěnou v Britském muzeu.

Ucítila, jak ji Eric přestal spouštět. Zaslechla jeho nervózní hlas: „Veroniko?“

Chtěla mu oznámit, co našla, když zjistila, že se za sochou cosi leskne. Téměř to vypadalo jako krystal. Jak se na laně otáčela, znovu se dostala do blízkosti skalní stěny. V její úrovni, ve čtyřmetrové výšce nad podlahou kaverny, byl výklenek. A v něm úlomek lidské lebky.

Panebože!

Byly na něm glyfy rongorongo!

Vzala ho do ruky – v dalším okamžiku ji oslepilo oslnivé světlo.

Vykřikla.

Už nebyla v jeskyni. Krčila se na rozbahněné zemi, kolem byla neproniknutelná tma. Jak jí její oči postupně přivykaly, proměnila se pozvolna v šero. A ona zjistila, že se nachází v nějakém hustém lese, možná dokonce pralese. Rostly tu vysoké palmy a čtyřmetrové keřovité stromky s tenkými, přesto však pevnými narudlými kmeny, a svěže zelenými vějířovitými listy. Dotkla se jednoho z nich. Poznala ho.

„Toro miro,“ zašeptala.

Nemohla tomu uvěřit. Tyhle stromy už na Rapa Nui dávno vymřely, padly za oběť masivnímu odlesnění ostrova v dávných dobách. V současnosti se na svazích Terevaky a Rano Kau nacházelo několik hájů, ale ty byly povětšinou eukalyptové. Pohlédla na mohutné palmové kmeny. A položila si otázku, zda nemohou být druhu Jubaea chilensis, který na ostrově kdysi také rostl.

Bylo to šílené.

Kde to vůbec jsem? A jak jsem se sem dostala?

Byla přece v jeskyni. A byl den. Anebo ani tam ne? Neležela snad ještě před chvílí u sebe ve stanu? Byla zmatená. A všechno bylo nejisté.

Pomalu se postavila a skrze větve stromů a palem zahlédla hvězdy. Musí se odtud dostat, zjistit, kde přesně je.

Klopýtala kupředu a snažila se držet přímý směr. Po třech minutách se zastavila a chvíli se rozhlížela. Ten les jakoby neměl konce…

Nejspíš chodím v kruzích, napadlo ji.

Náhle za ní křuplo několik ztrouchnivělých větví.

Otočila se a srdce se jí divoce rozbušilo. Tři metry od ní se totiž mezi stromy krčila temná postava. Ten člověk, pokud to tedy člověk byl, vypadal ve slabé záři hvězd nezdravě vyzáble. Při každém jeho nádechu se ozvalo zachrčení. Upřel na ni krví podlité lesknoucí se oči, vycenil zuby a ukázal na ni chvějící se pokřivenou rukou, připomínající pařát.

Došlo jí, na co se dívá. Na moai kava kava.

Byly to dřevěné, děsivé sošky, které domorodci vyřezávali, vůbec nepodobné majestátním obrům moai. Všechny měly protáhlou tvář s propadlými lícemi a vyhublé tělo s vystouplými žebry. Jenže tahle konkrétní moai kava kava byla zatraceně živá.

Veroniku málo co vyděsilo – ale tohle stvoření ano. Rychle se dala na ústup. Kolem se míhaly stromy, palmy a křoviska tak rychle, že se slily v jedinou rozmazanou mozaiku. Netušila, zda ji to podivné stvoření pronásleduje, anebo ne – a raději to ani nechtěla vědět. Jen utíkala. Co nejdál odsud. Dokud se před ní, mezi stromy, neobjevil nějaký muž.

Až na bederní roušku byl zcela nahý, tělo měl však pokryté rituálním tetováním. Husté, černé vlasy měl vyčesané vysoko nahoru, na hlavě čelenku zdobenou ptačími pery, tváře nabílené a v ruce držel pochodeň z cukrové třtiny.

Zřejmě to byl někdo, kdo se připravoval na festival Tapati, který se na ostrově uskutečňuje každoročně v únoru. Sama měla možnost zhlédnout ten poslední a musela uznat, že to bylo opravdu něco. Pak jí však napadlo, jestli není příliš brzo na to, aby se ten dotyčný chystal na další ročník. Přesto pocítila úlevu.

Vykročila k domorodci. „Nevíte, kde jsem?“ zeptala se ho španělsky.

To, co spatřila v jeho očích, ji zastavilo. Něco jí řekl – domorodou rapanujštinou. Neznala ten jazyk natolik, aby věděla co, pochopila však, že se jedná o nějakou hrozbu. Až v té chvíli si všimla, že muž drží v druhé ruce nůž s obsidiánovou čepelí.

O krok ustoupila.

Tohle musí být nějaký sen, říkala si. Nějaký zatracený zvrácený sen.

Muž vzápětí divoce zaječel a vyrazil za ní.

Utíkala. Co jí síly stačily. Aby si zachránila holý život. Ale někde hluboko v koutku své mysli věděla, že ji dožene a vrazí jí tu dýku do zad. Dřív, anebo později. 

V jednom bláznivém okamžiku se rozhodla, že mu bude vzdorovat. Když se však otočila, zjistila, že za ní nikdo není. Jen tichý les, složený z palem a nemožných stromů toro miro.

Asi jsem se dočista zbláznila…

Rychle se sehnula pro jednu z větví a potěžkala ji v rukách. Pokud se znovu objeví a zaútočí na ni, dostane co proto.

Otočila se. A náhle mezi stromy zahlédla světlo. Nejdříve ji napadlo, že by to mohl být ten muž, ale pak si uvědomila, že se jeho zdroj nepohybuje a je mnohem silnější, než jakým byla pochodeň z cukrové třtiny.

Vypravila se za ním. A zjistila, že stromy kolem ní pozvolna řídnou. Záhy nechala les za sebou. Naskytl se jí pohled na zatravněný svah klesající k oceánu, lesknoucímu se ve světle hvězd. Přímo před ní, na břehu, stálo velké ahu s desítkou moai, pohledy jejich korálových očí byly upřeny do vnitrozemí. Před kamennými strážci Rapa Nui byly zapálené hranice, které praskaly vysoko k nočnímu nebi a osvětlovaly je měkkou září. To bylo světlo, které viděla.

Ale to není možné…

Podle zápisu holandského admirála Jacoba Roggeveena, který roku 1722 Velikonoční ostrov objevil, tohle domorodci kdysi skutečně praktikovali. Kdysi. Ale ne dnes…

Takže je to sen… Ale tak živý sen…

Omráčeně pohlédla na nezměrnou nebeskou báň. Nikdy v životě neviděla tolik hvězd. Přímo nad ní se klenula oslnivě bílá mléčná dráha, kousek opodál pak k pólu ukazovalo souhvězdí Jižního kříže. Viděla i dvě blízké galaxie, věčné souputníky té naší, Velký a Malý Magellanův oblak. Už chápala, proč domorodci kdysi říkali ostrovu Mata Ki Te Rangi, Oči, co hledí do nebe.

Vykročila k osvětlenému ahu a dávala přitom pozor na lávové balvany, rozeseté v trávě. Nerada by si o nějaký zvrtla nohu.

Někde po své levici zahlédla další světlo. Pohybovalo se. Vlastně to byl celý světelný had, klikatící se krajinou.

Co to má znamenat?

Vypadalo to, že se tam pohybuje lidské procesí s pochodněmi.

Potom zahlédla další světlo. Někde na hladině. Přimhouřila oči a spatřila obrysy stěžňů. Byla to určitě loď. Velká evropská plachetnice. Napadlo ji, že pokud je to sen, možná se jí jen zdá o roku 1722. Na okamžik ji naštvalo, že je nedokonalý, protože v té době už na ostrově nebyl téměř žádný les.

Vzápětí se za ní ozvalo zašustění.

Rychle se otočila, s větví připravenou k úderu.

Domorodec, který ji předtím pronásledoval, stál za ní a měřil si ji pohledem, v němž plálo šílenství. Ale nůž už nedržel. Místo něho svíral hůl pokrytou písmem rongorongo. Natáhl k ní ruce – nabízel jí ji.

Zatajila dech a přiměla ztuhlé tělo k pohybu.

Domorodec jí znovu hůl nabídl.

Sevřela ji v rukách. Dřevo bylo na omak hladké a podivně teplé.

Pohlédla na domorodce.

„Rano Raraku,“ zachroptěl. Potom ukázal na jednu z rytin na holi. Byl to stylizovaný obraz člověka s ptačí hlavou, znak tangata manu, Ptačího muže.

Tmou se vzápětí mihl nůž.

Vykřikla – a posadila se na lůžku uvnitř svého stanu.

Chvíli zrychleně dýchala, cítila, že má košilku přilepenou k hrudi, pot jí stékal po krku. Pozvolna se uklidňovala, dokonce se málem rozesmála. Byla to opravdu jen zatraceně živá noční můra!

Náhle si něco uvědomila. Když se naposledy probudila, dovnitř stanu pronikalo sluneční světlo. Nyní už v něm panovalo jen pološero. Slunce se tudíž klonilo k západu.

Vyhrabala se na nohy a zjistila, že je má stále roztřesené. Už se však cítila mnohem lépe. Začala se pídit po stanu, hledat úlomek lebky s písmem rongorongo, co našla v kaverně pod Ana O Keke, ale nikde jej nenašla. Napadlo ji, že jej buď ztratila, anebo ho má u sebe Eric.

Potom si vzpomněla na to, co jí ukazoval ten vysněný domorodec. Na znak Ptačího muže. Říkal při tom: Rano Raraku.

Chvíli přemýšlela.

Byl to sen. Jen sen. Ale co když… Co když přece jen…

Možná byl čas udělat nějakou šílenost.

Sáhla po batohu a začala do něj rychle cpát věci.

Musí opustit tábor. Okamžitě.



Text © Alec Palmer
© Nakladatelství Alpress, 2016

Žádné komentáře:

Okomentovat