Ukázka z knihy: Světlo pulsaru (Aleš Pitzmos)

První díl série Vesmírná Asociace! Počtěte si v ukázce z knihy Aleše Pitzmose, kterou vydalo nakladatelství Brokilon.

Neskutečně napínavý příběh v sobě skrývá víc, než očekáváte. Nejenže je spojen s minulostí, kterou čtenář pomalu objevuje, ale také pozoruhodnými a dramatickými vizemi, díky kterým se hlavní hrdina i čtenář dozvídá různorodé informace. Žádná zmínka nepřijde vniveč, hrdinové jsou velmi šikovně propojení - z toho důvodu je vhodnější vychutnat si knihu bez odkládání (i když nevěřím, že by takhle napínavé čtivo dokázal někdo odložit). Válka s kolonisty je děsivá a to především proto, že nikomu nemůžete věřit... Více v recenzi.



Spíš než došel, jsem se doplazil k terminálu holovize, vypnul jsem ji a odvlekl se k posteli, na níž jsem se složil jako loutka, které někdo přestřihl vodící lanka.

Nepříjemné myšlenky mi proudily hlavou jako zpěněná bystřina a ne a ne je vytěsnit a usnout. Otočil jsem se na bok.

„Musíme se co nejdřív sejít a zavzpomínat na staré časy na Stormcloudu, Desmonde!“

A na druhý.

Po půlhodině už to bylo k nevydržení. Vstal jsem, omámeně se zapotácel a začal rázovat po pokoji. Chvíli jsem se díval z průzoru na světélkující povrch planety pod námi a pak se znovu svalil do postele.

„Tati, proč musela mamka umřít?“

Zabořil jsem hlavu do polštáře.

Ne, já už nechci...

A potom jsem konečně usnul. Ale spánek netrval dlouho. Po chvilce jsem byl opět vzhůru, srdce mi divoce bušilo v hrudi a ztěžka jsem oddechoval.

Proč jsem se vůbec probudil?

Nejhorší na tom byl pocit, že se mnou v pokoji někdo je. A není to Flora.

Polkl jsem a nadzvedl se na loktech. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem v rohu místnosti uviděl tmavou postavu. Chtěl jsem se vydrápat na nohy, ale nemohl jsem se ani pohnout, tělo jsem měl podivně strnulé. Pak se postava pohnula a vstoupila do slabého světla, které do pokoje přicházelo zvenčí.

Úlekem jsem vykřikl – ale z úst mi nic nevyšlo!

Byl to ten vědec z Io, McQueen.

Zíral na mě skelným pohledem a pomalu si přikládal laserovou pistoli ke spánku. Chtěl jsem něco udělat, zastavit ho, ale prostě jsem nemohl. Jenom jsem se díval. A pak muž zmáčkl spoušť a krvavě rudý paprsek mu prostřelil hlavu. Pak se bezvládně sesul na zem.

Konečně jsem nabyl vlády nad tělem, svezl jsem se z postele a shýbl se k němu – v tom samém okamžiku zdánlivě mrtvý muž vytřeštil oči a upřel je na mě. „Zabil jste mě jako svou ženu! Jako Sáru!“

Pak jsem se propadl do temnoty černější než nejčernější noc. A slyšel v ní hlas. Ženský hlas.

„Desmonde!“

Stejný, jako když jsem byl se Sirtakisem na trupu Procyonu.

To se mi musí zdát. To musí být nějaký zatracený sen. Já se chci probudit. Chci se probudit!

Ale nešlo to – byl jsem v něm uvězněný.

Před očima se mi začaly míhat psychedelické výjevy, které jsem jenom stěží vnímal. Dav tleskajících lidí. Několik vědců v laboratorních pláštích. Zvláštní světélkující objekt kulového tvaru. Otvírající se vstup do hyperprostorového koridoru.

Chtěl jsem křičet, ale stále jsem nemohl.

Pak to přestalo a já zjistil, že se tisknu k rozbahněné zemi mezi klasy geneticky modifikované pšenice na okraji nějakého pole. Na sobě jsem měl kamuflážní kombinézu z nanovláken, hrudní pancíř a celoobličejovou taktickou přilbu.

Byla tma. Noc. Možná pozdní večer. A někde v dáli se ozývalo praskání ohně.

Odhrnul jsem klasy a zalapal po dechu, když se mi naskytl pohled na dokonalé dílo zkázy: na blízkém kopci ležela rozbombardovaná vesnice, kterou pomalu ale jistě stravovaly plameny ohně, šlehající vysoko k temnému nebi. Domy se střechami z vysokokapacitních solárních panelů, torzo budovy školy s ultraželeznou konstrukcí i zbytky věže se satelitní anténou – to vše podléhalo nelítostnému živlu.

Pak jsem nad hlavou zaslechl vzdálené hučení. 

To místo...

Sklonil jsem zrak. Mezi polem a úbočím kopce byl úsek rozbahněné půdy, čítající sto metrů na šířku. Sloužil jako „parkoviště“ pro dvě desítky zemědělských strojů. Jeden z nich – autonomní kombajn od FarmTechu – byl převrácený na boku a hořel. Pod velkým nakladačem o kus dál, v mezeře mezi šesti obrovskými koly, se cosi hýbalo. Ani jsem nemusel zadávat instrukce do mikropočítače, aby se mi na hledí přilby zvětšil výřez obrazu – věděl jsem, že to jsou dvě ženy a jeden muž, jediní lidé, kteří přežili útok na vesnici.

A že jsem tohle už jednou prožil.

Hučení nabylo na intenzitě, v dalším okamžiku nade mnou něco prosvištělo a vzápětí poblíž nakladače dopadlo několik lehkých střel MOL. Ozvaly se silné detonace a do vzduchu vyletěly spršky hlíny. Potom mi nad hlavou přeburácel koloniální transportér.

Někdo na mě promluvil. Otočil jsem se.

To ne...

„Zamyslete se,“ zavrčel ten muž, který se krčil vedle mě – seržant Zikmunda. „Ti lidi jsou pořád naživu jenom díky tomu, že nakladač tlumí jejich tepelné signály. Kolonisti střílejí naslepo a doufají, že je zasáhnou anebo aspoň vylákají ven, kde se stanou snadným terčem. Když pro ty lidi půjdeme, nijak jim nepomůžeme, jenom Kolonistům ukážeme, kde jsou.“ Na okamžik se odmlčel. „Nechcete si to připustit, ale víte to stejně dobře jako já: ti lidi už jsou mrtví.“

Přerušil ho svistot a blízké detonace střel MOL.

„Musíte vědět, že někdy prostě nejsou alternativy!“ řval Zikmunda, jak se snažil překřičet hučení transportéru. „Nemůžete udělat víc. Budeme si tu hrát na hrdiny – a co se stane... Zemřou nejenom oni, ale i my. Zbytečně. A co víc... Kolonisti zjistí, že jsme přežili jejich útok na naše vozidla... Budou pátrat po dalších. Snadno odhalí náš úkryt. A to naše hrdinství, to směšný hrdinství, ohrozí další lidi. Budou pykat za naši chybu.“ Ostře se zasmál – znělo to spíš jako chroptění umírajícího. 
„Tak jako já.“

Polekaně jsem sebou trhl. Pak se svět zatočil. A já se náhle ocitl úplně někde jinde.

Ležel jsem na visutém lůžku, tělo jsem měl zakryté šedozelenou dekou a do loketní jamky zavedenou infuzi. Na okamžik mě napadlo, že jsem někde v nemocnici, ale všechno kolem vypadalo moc improvizovaně: a potom mi došlo, že se nacházím v záchranném transportéru.

A že je i tohle vzpomínka.

„Jak se cítíte?“ ozval se vedle mě příjemný hlas.

Otočil jsem hlavu a spatřil nějakou ženu v černé kombinéze s hrudním pancířem a přilbou s tmavým hledím na hlavě.

„Jde... Jde to,“ slyšel jsem se, jak říkám – stejně jako tenkrát.

„To jsem ráda. Míříme na záchrannou loď Gavain, nacházející se na orbitě. Tam se o vás postarají, než vás dopraví na stanici SolarEclipse v soustavě HD 47186.“

Soustředil jsem se na její hlas. Byl sice utlumený přilbou, ale... Byl mi povědomý.

„Možná si na to nepamatujete, ale utrpěl jste zranění,“ pokračovala. „Slibte mi, že budete klidný.“

Věděl jsem, co se stane. A i když od té chvíle uplynulo už téměř jedenáct let, zaťal jsem zuby.

Natáhla se ke mně, popadla lem deky a začala ji stahovat. Všiml jsem si, že mám zafixovanou levou stranu hrudníku. Pokračovala... Pravý bok jsem měl zakrytý vrstvou kompresních obvazů. Pak deku úplně odtáhla.

I nyní jsem cítil, jak mi srdce poskočilo v hrudi. Má pravá noha totiž končila v půli stehna...

V ten okamžik se všechno začalo opět propadat do temnoty.

„Desmonde! Desmonde!! DESMONDE!!!

Prudce jsem sebou trhl – a potom se probudil.

Několik vteřin jsem jenom zíral do tmy panující v pokoji, zrychleně jsem dýchal a utápěl se ve vlastním potu, před očima výjevy, na něž jsem se snažil zapomenout. Na koloniální transportér, klasy geneticky modifikované pšenice, lidi schované pod nakladačem...

Stalo se to na konci Koloniálních válek na Pyrrze. Byl to měsíc velikosti Venuše, obíhající kolem plynného obra v soustavě HD 28185, malá zemědělská kolonie lidí, kteří se během válek přiklonili k Asociaci. Záchranná loď, na které jsem tehdy sloužil – Parsifal –, kotvící na jedné z předsunutých asociačních základen, obdržela rozkazy, aby se společně s jedinou vojenskou lodí, která v té době byla okamžitě k dispozici – Gerardem le Compem – vydala tenhle svět evakuovat. Asociační špionáž totiž zjistila, že do soustavy bude vyslán nepřátelský operační svaz tvořený třemi koloniálními bitevníky a dvěma letadlovými loděmi. Měli jsme mít na evakuaci poměrně dost času, ale Kolonisti dorazili dřív, než jsme si mysleli a ihned napadli naše lodě na oběžné dráze. Comp několik týdnů před tím utrpěl rozsáhlá poškození v bitvě u Palmiry, a když jsme odlétali k Pyrrze, nebyl ještě plně v provozu. A Parsifal... Parsifal byla jen stará záchranná loď, která měla na palubě pouze lehké laserové kanóny. Byla to jako hra kočky s myší. Parsifal byl záhy zničen. Většinu lidí na palubě jsem dobře znal. Byli mezi nimi dobří kamarádi, přátelé... Dvě stě padesát ztracených životů... Comp se musel záhy stáhnout do svrchní atmosféry plynného obra, aby unikl nepřátelským senzorům. A my, co jsme byli na Pyrrze, jsme zažili masakr. Nejenom, že jsme byli svědky zničení vesnice, ke které jsme právě mířili, ale sami jsme vzápětí museli bojovat o holý život. Byl jsem mezi pár lidmi, kteří to přežili. A nevyvázl jsem zrovna snadno.

Rozsvítil jsem a podíval se na svou pravou nohu.

Vypadala úplně normálně, ale ve skutečnosti byla umělá. Umělá? Nevěděl jsem jistě, jestli se ten pojem hodí. Jednoduše to splývalo. Kosti jsem měl ze superbioaktivní sklokeramické slitiny, ale svaly, žíly, kůže a chlupy, to vše bylo živé a bylo to vypěstované z mých vlastních kmenových buněk. Netrénované (nelékařské) oko by vůbec nepoznalo, že jde o implantát. Implantát natolik dokonalý, že jsem mohl dělat bez omezení cokoliv, co jsem zvládl s původní nohou.

Zvedl jsem se a došel jsem si k minibaru nalít sklenici studené vody, abych si alespoň trochu osvěžil vyprahlé hrdlo.

Vůbec jsem netušil, jak na mě všechny události, které se během čtyřiadvaceti hodin staly, dolehnou. Ne nadarmo se říká, že stres je svinstvo. A moje psychika se mnou opět pěkně pocvičila.

Napil jsem se.

„Míříme na záchrannou loď Gavain, nacházející se na orbitě. Tam se o vás postarají, než vás dopraví na stanici SolarEclipse v soustavě HD 47186.“

Trhl jsem sebou a zmateně zamrkal.

Cože?

Znovu jsem si přehrál konec snu v hlavě a srovnal to se svými skutečnými vzpomínkami na ten okamžik. Byla pravda, že když jsem se probudil v transportéru, mluvil jsem s nějakou ženou v přilbě, ale v tom snu... V tom snu zněl její hlas jako hlas Sáry!

Opřel jsem se o bar.

Co když v tom transportéru byla skutečně ona a mně to nikdy nedošlo?

Tehdy jsem byl omámený, snadno jsem mohl na její hlas zapomenout, nedat si to dohromady.

Nervózně jsem si pročísl vlasy.

Ne, to není možné. Vždyť to byl jenom sen. Se Sárou jsem se přece poprvé setkal až na SolarEclipsu, kde byla mojí ošetřující lékařkou. Ani se nikdy nezmínila, že by byla na Pyrrze. A co by, proboha, dělala na záchranné lodi? Asi už začínám fakt bláznit.

Chvíli jsem se díval na orosenou skleničku a snažil se uklidnit. Jenže hlavě se nedalo poručit.

„Zabijete mě... Jako... Jako jste zabil svou ženu?! Jako jste zabil Sáru?!“

Znovu ta věta...

Co tím ten vědec z Io, McQueen, vůbec myslel? A jak znal Sářino jméno? Byla to snad souhra náhod? A řekl to vůbec? Nepřeslechl jsem se v tom všem?

„Zabijete mě... Jako... Jako jste zabil svou ženu?! Jako jste zabil Sáru?!“

Vrátil jsem se do postele a přemýšlel jsem nad tím, proč mi to nejde z hlavy: vždyť je to přece absolutní pitomost.

Otočil jsem se na bok a schoval hlavu do polštáře.

Ale už jsem neusnul.



Text © Aleš Pitzmos
© Nakladatelství Brokilon, 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat