Ukázka z knihy: Záře supernovy (Aleš Pitzmos)

Druhý díl ze série Vesmírná Asociace! Užijte si ukázku z knihy Aleše Pitzmose, kterou vydalo nakladatelství Brokilon. Brzy vyjde třetí díl s názvem Jas Kvasaru, tentokrát s ženskou hrdinkou v hlavní roli. Nenechte si ho ujít! 

Po prvním díle Světlo pulsaru ze série Vesmírná asociace (edice Evropská Space Opera) jsem byla velmi natěšená na druhý, ale jelikož běžný čtenář si na dílo také chvíli počká, dala jsem si odmlku, abych jako recenzentka mohla knihu hodnotit i s tím čekáním na druhý díl. Uznávám, že Světlo pulsaru si mě hodně získalo a na Desmonda Sommerse jsem se opravdu těšila. Podle anotace je jasné, že čtenář se ho nedočká tak brzy, ale přeci jen bude pro děj stěžejní. Ačkoliv první díl si mohl přečíst i začátečník v tomto žánru, tento druhý je již ligou pro skutečné nadšence sci-fi. Více v recenzi.



Nebojím se smrti. Už dávno ne. Dokonce byly i hodiny zlé natolik, že bych ji uvítal a litoval jsem, že jsem tam, na ledových pláních bezejmenné planety, prostě nezemřel.

Proklínal jsem se.

Za to, že tak moc lpím na životě, že pořád bojuji. Proč? O co? Vždyť v tomhle vesmíru – snad vyjma mé ztracené sestry – už nezbylo nic, co by za to stálo.

Mohl jsem bojovat za Extrasolární společenství, za mír a demokracii. A kdysi jsem tak i činil, v posledních dvou letech Koloniálních válek. Ale ne kvůli hodnotám, které vyznával Cruz a ostatní, ale kvůli pomstě za smrt mých rodičů a dědečka. Když konflikt skončil, už jsem o to neměl zájem. Byl jsem unavený. A ani ExoSol nebyl svatý, měl své temné stránky.

Věděl jsem to. Ale tak to bylo vždy v historii lidstva. Po většinu času existuje menšina, která využívá a ovládá ostatní, vozí se na jejich zádech. Faraoni v Egyptě. Králové a šlechtici ve středověku. Politici, lobbisti, vedení pozemských megakorporací. Byla to ohranná písnička. I v ExoSolu byli lidé, kterým se bylo radno vyhýbat, jež pevně drželi otěže moci a byli bezohlední. Pouze využili migračních vln, aby se díky svým ostrým loktům a úskokům probojovali k moci mimo Zemi, kde už byla všechna koryta obsazená – a ovládali ostatní.

Prezident Cruz takový nebyl. Ale ani on nebyl bez poskvrnky.

Já jsem ale ten poslední, kdo by ho mohl soudit. Kdo by mohl kohokoliv soudit. Vždyť jsem zabil stovky lidí, mnohdy nevinných…

Svého času jsem plnil rozkazy Ozbrojených složek Vesmírné asociace a neptal se. Kdyby bylo mé tehdejší já na místě viceadmirála Adamse, také bych na tuhle loď vystřelil.

Naštěstí nás nechtěl zničit. Ze stropu centrály sice pršely snopy jisker z přerušených energetických vedení a zmizela půlka holoobrazovek, přesto jsme stále žili.

Rozkašlal jsem se.

Stejně jako Deroyan, Mango a zbylí dva členové osádky centrály.

Kapitán byl rychlý jako blesk, sklonil se pod křeslo pilota a vytáhl odtud kyslíkové masky. Jednu z nich mi podal. Zaváhal jsem. Mé plíce se svíjely v křeči, před očima se mi objevovaly mžitky – ale já jim nechtěl svou tvář ukázat.

Pud sebezáchovy však byl silnější. Nakonec jsem to udělal. Stáhl jsem si taktickou helmu a nahradil ji kyslíkovou maskou.

Deroyan mě na okamžik spatřil. A zbledl. „Vy ste… ďábel?“

Uchechtl jsem se. „Věřte mi, že nejsem.“

Moc ho to neuklidnilo, protože se záhy pokřižoval.

Ignoroval jsem ho. Měli jsme jiné starosti – ne řešit, kdo, anebo co přesně jsem.

„Jak jsme na tom?“ zeptal jsem se Manga, protože muž u operačního byl mimo, stejně jako Deroyan, který mumlal nějakou modlitbu.

Mango vypadal ještě mladší, než jak jsem ho předtím odhadl. Bylo mu sedmnáct, možná šestnáct. Byl k smrti vyděšený. Stejně jako ta dívka, Elisabeth, co jsem předtím potkal v chodbě.

„Zasáhli motory,“ řekl Mango ponurým hlasem. „Následná tlaková vlna poničila několik sekcí. Alfu i Betu, paluby pět až šest. Spustily se pohotovostní přepážky.“

Ta chodba, kde byla Elisabeth, byla na palubě pět.

Předzvěst se znovu naplnila – i když možná ne úplně. Doufal jsem, že je opravdu někdo evakuoval – protože pokud ne, byla by mrtvá, spečená na uhel společně se třetinou uprchlíků z Taorminy. Ať tak či tak, stejně muselo být na lodi několik desítek mrtvých.

Na okamžik jsem pocítil zlost. Kdybych měl možnost, zničil bych Werrovou, nechal její posádku zemřít stejně jako lidi na naší lodi.

Jenže já ji neměl.

Museli jsme pouze čekat, jaký osud nám viceadmirál Adams uchystá.

A netrvalo to dlouho.

Na 3D obrazovce jsem sledoval, jak se bitevní loď blíží k Daytoně, její klínovitou příď i krátká postranní křídla, osázená těžkými laserovými děly třetí generace a odpalovači raket loď-loď MOL a SOL. Až nyní jsem zjistil, že to není klasická tsunami, ale modernizovaná. Zřejmě opustila loděnice teprve před nedávnem, aby dělala čest ženě, po níž je pojmenovaná.

Vzápětí se centrálou rozezvučelo audio. „Tady viceadmirál Adams. Jste bezbranní. Připravte uprchlíky k přesunu na mou loď. Ten z posádky, kdo chce, se může vzdát. Jak vám garantuje madam Werrová…“

„Seru ti na to, ty svině!“ zakřičel Deroyan a hrozil pěstí imaginárnímu nepříteli.

Srazil jsem ho k zemi. Nebyl čas na jeho výstřelky. Tady se hrálo o životy všech lidí na palubě. A my jsme neměli jinou možnost. Ti lidé se sice vrátí na Taorminu, ale alespoň budou žít. Nějaký čas. Tady zemřou určitě. Věděl jsem totiž, že Adams nebude váhat a loď zničí.

„Viceadmirále Adamsi,“ řekl jsem. „Připravíme uprchlíky k transportu.“

„S kým mluvím?“

„Jsem… členem posádky. První důstojník kapitána Deroyana, který je, ehm… právě indisponovaný.“

„Svině,“ zachroptěl pode mnou Deroyan a mnul si čelist.

Teď byl na tahu Adams. Věděl jsem, co přijde. Werrová se spojí s Daytonou a uprchlíci se na ni nalodí.

Adams mě však překvapil. „Pozdě…,“ řekl jen.

Zdálo se mi to, anebo jsem v jeho hlasu zaslechl pobavení? „Rozkazy Představenstva Vesmírné asociace jsou jasné. Máme zničit všechny lodě, které zásobují, anebo transportují možné budoucí vojáky do Extrasolárního společenství.“

„Ale my přepravujeme pouze uprchlíky. Vždyť to dobře víte.“

„Opravdu?“ Ironii ještě poznám. Anebo jsem si to alespoň myslel. „Tak mi vysvětlete, proč máte nákladový prostor plný zbraní.“

Jeho slova mě šokovala. Zadíval jsem se na Deroyana. Jen krčil rameny. Tiše jsem zaklel. Přivydělával si i pašováním – stejně jako další kapitáni na volné noze působící v Extrasolárním společenství. Mnoho planet, zejména okrajových, se totiž nechtělo spolehnout na společnou ochranu v podobě Branné jednoty a zakládali vlastní, byť ilegální, domobrany. A na Taormině jsou velké továrny, vyrábějící zbraně, připomněl jsem si. 

„To je jen nedorozumění,“ řekl jsem. „Ti lidé jsou opravdu uprchlíci. Viděl jste, co se děje na Taormině. Víte, že nelžu.“

„Možná ano, možná ne,“ odpověděl po chvíli Adams – tentokrát už bez pobavení v hlasu. „Ale jak říkám, rozkazy jsou jasné.“

Ukončil spojení. A my byli mrtví.

Alespoň jsem si to myslel, když jsem se díval na obrazovku, ukazující Werrovou, která se přesouvala do palebného postavení.

Zbývaly nám pouze vteřiny. Věděl jsem to. Znal jsem to.

Na obrazovce jsem viděl, jak se aktivují odpalovače SOLů, těžkých raket, které by nás pohodlně vymazaly z vesmíru hned prvním zásahem.

„Blíží se další loď!“ vykřikl náhle Mango.

To mě překvapilo. Že by si Adams přivolal na pomoc nějaké posily?

V dalším okamžiku mezi nás a útočícího dravce vlétla elegantní šedá loď se zdvojenými iontovými motory. Poznal jsem ji. Byl to typ nejnovějších záchranných lodí Vesmírné asociace. Nejspíš to byla ta, která zasahovala u Taorminy. Tím, jak se loď mezi nás vměstnala, zabránila Werrové ve střelbě.

„Tady je kapitán Makele z lodi Tristan, megakorporace Avalon Rescue Company,“ ohlásil se její velitel. „Co se to tady, k čertu, děje?!“

Tristan.

Vzpomněl jsem si na válečný proslov Marianne de Werrové. Byla to ta loď, která hrála svou roli během Incidentu na Io.

To byla zajímavá náhoda. A já na ně nikdy moc nevěřil. Byl to tedy osud? Nevím.

Uchechtl jsem se.

Osud? Co to vlastně je?

Skutečně existuje nějaká vyšší moc, která řídí naše kroky, anebo si o životě rozhodujeme sami? Tyhle otázky napadnou během života snad každého, mě nevyjímaje.

Nejedná se pouze o filozofický spor. Kdysi, před staletími, byl řešen i na fyzikální úrovni, když se střetla Einsteinova teorie relativity, která byla s to předpovědět mnoho dějů ve vesmíru a dokázat tak jeho faktickou předurčenost, s nově vznikající kvantovou fyzikou, zabývající se ději na malých škálách a operující jen s pravděpodobností a neurčitostí.

Kvantová fyzika je správná. Alespoň tak to bylo řečeno vědci, po desetiletí pracujících na její praktické aplikaci. Žijeme v prapodivném světě na pokraji chaosu.

I přesto jsem si myslel, že má vesmír nějaký plán, který možná nejde nějak vědecky vysvětlit.

Prostě – je.

Stejně jako jsou hyperprostorové koridory.

A jako je Tristan napasovaný mezi nás a Werrovou.

Jak tohle mohlo skončit?



Text © Aleš Pitzmos
© Nakladatelství Brokilon, 2016

Žádné komentáře:

Okomentovat