Rozhovor s Markétou Hejkalovou: „Postavy prožívají mé sny, ale i mé noční můry...“

Nedávno jste si na stránkách našeho projektu mohli přečíst recenzi nejnovějšího románu Markéty Hejkalové s názvem Měj mě rád/a. V minulém roce jsme vám představili knihu Rudé paprsky severního slunce. Oba tituly nás zaujaly a vyvolaly v nás několik otázek. Nebylo nic snadnějšího než je položit samotné autorce. Z našeho rozhovoru se tak dozvíte vše o tom, jak autorka knihy tvoří, jak probíhal výběr postav do románu Měj mě rád/a, ale to pochopitelně není vše. Začtěte se a odtajněte všechny záhady, které opřádají obě díla.

Zdroj

Když jsem se do Vašeho románu začetla, měla jsem pocit, jako bych se stala jeho součástí. Mám takový pocit, že toho bylo dosaženo pomocí zvoleného vypravěče. Neuvažovala jste o tom, že byste příběh sepsala v ich-formě?

Ne, pro tuhle knihu si to vůbec neumím představit. Ich-forma je tady jen v dopisech Liny Heydrichové a pak občas ve vnitřních monolozích postav. Musím říct, že se ich-formě spíš vyhýbám, bojím se, abych se s postavami neztotožnila až příliš a nepsala místo jejich příběhů a pocitů ty svoje. Ich-formu jsem použila zatím jen jednou, ve své předposlední knize Rudé paprsky severního slunce, ale ani tam není v celé knize, jen v kapitolách, které vypráví hlavní hrdinka. Ale není to tak, že bych na začátku přemýšlela, jestli budu psát v ich-formě nebo er-formě – děj a postavy si samy „řeknou“, jak to má být.


V příběhu vyobrazujete životní příběh hned několika rodin. Což na mě hlavně zpočátku působilo trošku složitě. Jak Vás tento způsob sestavení románu napadl? Kompozičně se totiž zprvu jeví coby paralela, ale když jsem se na to blíže zaměřila, zjistila jsem, že se jedná o běžnou chronologii.

Na začátku celého románu byla fotografie ze začátku dvacátého století, možná z roku 1913. Jsou na ní tři holčičky a dívají se do světa, který na ně čeká – dychtivě, důvěřivě, naivně... Jedna z nich byla moje babička, a já jsem si tu fotografii prohlížela o sto let později, v roce 2013, s třemi holčičkami z rodiny. A najednou jsem si uvědomila, že se dívají na svět stejně dychtivě, stejně důvěřivě, stejně naivně, a začalo mě lákat napsat jejich příběhy, od dávných holčiček k těm současným. Jejich životy se někdy protínají, ale paralely jsou spíš v časové ose – některé motivy a příběhy se určitým způsobem opakují v dalších generacích.


Když jsem při čtení přemýšlela, co je hlavní myšlenkou díla, zaujal mě historický pohled na určité události a také literární historie. Příběh se v tu chvíli pro mě stal opravdu zajímavý. Jak jste vybírala historické události, které se v knize objevily? Přiznám se, že mi trošku chyběly události kolem roku 1950, které by se daly zakomponovat i do literární historie.

Ale já jsem nechtěla „ilustrovat“ historii, psát, co lidé dělali v určitých zlomových momentech – v únoru 1948, v srpnu 1968 nebo v listopadu 1989. Prvotní pro mě byly osudy lidí, a podstatné momenty lidských životů se ne vždy kryjí s podstatnými momenty dějin, i když historie a politika život mých hrdinů nemálo ovlivnily. A ovlivňují dosud, ale ne úplně bezprostředně.


V ději jsem si často povšimla motivů, které spíše určitým způsobem lásku, jež je zakódovaná v názvu knihy, vyvracejí a stojí v jisté opozici. S takovýmto postojem se setkáváme téměř v každé životní etapě hrdinů. Nebylo Vám líto, že Vaše postavy dostaly do vínku tak těžký osud?

Ano, někdy mi jich bylo líto a někdy jsem si říkala, jaké mám štěstí, že nežiju za heydrichiády nebo v padesátých letech, ale... Člověk si nemůže vybrat dobu, v níž bude žít, odkládat život „na lepší časy“, žije v čase, který mu je určen. Do jisté míry si může vybrat místo, kde žije – ale ne vždycky. Johanka v padesátých letech dvacátého století by se chtěla vrátit z Československa do Vídně, ale to nejde, zatímco Milanova rodina se v devadesátých letech může přestěhovat z Bosny do Prahy, protože devadesátá léta byla dobou svobody a padesátá dobou nesvobody. Tady je ten rozdíl jasný, ale o žádné době se nedá říct, že je úplně snadná, vždycky jsme postaveni před obtížná rozhodnutí, volíme si cestu mezi dobrem a zlem, byť samozřejmě některá období jsou vyhrocenější a dramatičtější. Ale i v těch nejdramatičtějších dobách lidé prožívají lásky, zklamání, smutky, radosti, i v těch nejhorších dobách se rodí děti.

Křest románu Měj mě rád/a v knihkupectví Barvič a Novotný
Zdroj: autorčin archiv


Když už jsme u postav, je v příběhu nějaký hrdina, který je Vám blízký? Pokud ano, jaký a proč tomu tak je?

Všechny postavy mi byly blízké, dokonce i pro ty nejzápornější jsem měla aspoň trochu pochopení. Nevím, jestli autor může některou svoji postavu vyloženě nenávidět – já bych to asi nedokázala. Ale nejmilejší mi jsou dvě postavy ze současné linie románu: Vesna a její dcera Terezka, protože jsou odvážné a nebojí se života, i když jim ne vždycky ukazuje vlídnou tvář.


Kde jste brala inspiraci pro příběh románu Měj mě rád/a? Mají některé události či postavy reálnou předlohu (pomineme-li osobnost Reinharda Heydricha)?

Reálných postav je víc. Kromě Heydricha je to hlavně jeho manželka Lina a její druhý manžel, finský divadelník Mauno Manninen, a potom komunistický prokurátor Karel Čížek a jeho matka, která psala pod jménem Fringilla.  Ostatní postavy jsou vymyšlené, žádná není psaná podle jednoho konkrétního skutečného člověka, ale samozřejmě mají některé rysy a momenty ze života skutečných lidí – třeba postava spisovatele Václava Pikla je do určité míry inspirována osudem mého dědečka, spisovatele Františka Křeliny, syn prokurátora Čížka zase má něco z medika, kterého jsem kdysi v mládí znala v Brně, už zmíněná Vesna je jedním životním momentem podobná mé finsko-chorvatské kamarádce, a dokonce se podle ní i jmenuje.


Ztotožňujete se s některou z postav příběhu?

Vnějškově se mnou má asi nejvíc společného Ilona, ale ani ona není úplně autobiografická. A pokud ztotožnění vnímáme jako pochopení, tak jsem měla hodně pochopení pro dvě mužské postavy ze současné linie: Jarka Sedláka a Reina Manninena.


Je něco, co prožívají postavy ve Vašem románu a Vy byste to ráda zažila také?

To je vždycky a ve všech mých románech, postavy prožívají mé sny, ale i mé noční můry, to, co bych si přála, i to, čeho se bojím. V tomhle románu ale netoužím po konkrétních prožitcích, nechtěla bych být „první dámou třetí říše“ jako Lina ani manželkou jugoslávského dobrodruha jako Tereza. Někdy bych ale chtěla mít nadšení, energii, odhodlání některých postav... a možná jejich mládí.

Když byste se měla charakterizovat třemi slovy, co byste o sobě řekla?

Mě docela charakterizuje název téhle knihy: Měj mě rád/a. Ne tak, že bych na potkání žebronila o lásku nebo ji nabízela, ale velmi důležité je pro mě vědomí, že nejsem sama na světě, že jsou kolem mě lidé, na nichž mi záleží a kterým záleží na mně.

A kdybych měla zvolit konvenčnější charakteristiku, tak by ta tři slova možná zněla: společenská, starostlivá... a někdy zbrklá.


Čtete ráda? Pokud ano, po jakém žánru saháte nejraději? Máte nějaké oblíbené autory či knihy, které byste mohla doporučit naší pozornosti?

Čtu velmi ráda a hodně, ale když zrovna něco píšu, nemůžu číst nic jiného než detektivky (a z těch můžu doporučit třeba knihu mé oblíbené ostravské spisovatelky Evy Tvrdé Mrtvou neměl nikdo rád). Jinak mám ráda romány – české i přeložené, současné i klasické. Mou nejoblíbenější knihou je Zločin a trest Fjodora Dostojevského, nedávno jsem s velkým nadšením přečetla rozsáhlý román Jan Kryštof francouzského spisovatele Romaina Rollanda. A v létě jsem také zhltla román amerického postmodernisty Thomase Pynchona Výkřik techniky. Mým nejoblíbenějším českým autorem je možná Jiří Kratochvil, z jeho románů bych doporučila např. Jízlivou potměšilost žití nebo Dobrou noc, sladké sny.


Na svém románu Měj mě rád/a jste pracovala čtyři roky. Studovala jste historické události v archivu, nebo jste těžila ze základních znalostí historie? Co se Vám při psaní honilo hlavou?

Základní historická fakta a data jsem si ověřovala v encyklopediích a ve Wikipedii, přečetla jsem si knížku Liny Heydrichové o životě s Reinhardem a finskou knihu o Mauno Manninenovi a také jeden z románků Fringilly, ale bádání v archivech jsem se nevěnovala, psala jsem román, ne knihu faktu ani učebnici historie.

A co se mi honilo hlavou... možná to, že nic není nového pod sluncem, všechno se v určité formě opakuje, soukromé životy i historické události. Ale přímo při psaní jsem na to nemyslela, soustředila jsem se na věty a slova – aby byl text výstižný, aby v něm nebylo ani o slovo míň a ani o slovo víc. To je podle mě hodně těžké, ale hodně důležité: převést ty skvělé a vzletné myšlenky, které se autorovi honí hlavou, do slov, která budou pro čtenáře jasná a srozumitelná.


Pro své psaní vyhledáváte spíše klid, nebo upřednostňujete psaní na rušnějších místech?

Na rušnějších místech, třeba v kavárně, ve vlaku nebo v letadle si ráda dělám poznámky (což vypadá občas legračně, jako bych byla nějaký udavač), nebo píšu rukou náčrty prvních verzí. Když ale text dospěje do druhé verze, kterou píšu do počítače, píšu nejradši v klidu, doma, u svého psacího stolu. Úplně ideální pro mě je, když mám před sebou dvě až tři hodiny času. Když je to méně, nemůžu se tolik soustředit, když více, propadám panice a strachu z prázdného papíru (vlastně prázdné obrazovky).

Křest románu Měj mě rád/a na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě (21. 10.)
Zdroj


Než svou knihu oficiálně vydáte, máte nějaké betačtenáře? S jakými názory na Vaše romány jste se dosud setkala? Je něco, z čeho máte před vydáním nové publikace strach?

Dřív četla všechny moje rukopisy jako první čtenářka moje maminka, spisovatelka Hana Pražáková. Maminka ale už před sedmi lety zemřela, teď je prvním čtenářem redaktor. Dobrý redaktor je pro mě o to důležitější, že knihy vydávám ve vlastním nakladatelství a potřebuji mít jiný názor, kritický hlas, který mi „potvrdí“, že kniha stojí za vydání.

Strach mám z toho, aby v knize nezůstala nějaká chyba, hlavně na obálce, aby nevypadlo nebo nepřibylo písmenko, které tam nemá co dělat. Jinak ne, ale samozřejmě mám radost, když na knihu vyjdou dobré recenze a když se dobře prodává.


Neplánujete převést Měj mě rád/a do audio verze stejně jako román Rudé paprsky severního slunce? Jak vůbec taková spolupráce na audioknize probíhá?

To vlastně není otázka na mě, ale na majitele nakladatelství Tebenas Jiřího Buřiče, který Rudé paprsky vydal. Jednání s ním bylo velmi příjemné, ale o spolupráci v přímém smyslu slova nešlo. Nemluvila jsem do výběru interpretů (a proč bych to taky dělala, když Simona Postlerová i Roman Štolpa jsou podle mého názoru skvělí herci), nebyla jsem při natáčení (to by mě možná i lákalo, ale viděla jsem, jak je obtížné zařídit, aby všichni byli ve stejný čas na stejném místě, tak proč by se tam měla cpát ještě autorka). Já jsem si naopak užívala toho, že nic zařizovat nemusím, jen jsem si jednou za čas od pana Buřiče vyslechla u kávy všechny novinky.

Ale to se ví, že bych byla ráda, kdyby Měj mě rád/a vyšlo jako audiokniha.


Máte v současné době rozepsané nějaké nové dílo? Pokud ano, kdy se na něj můžeme těšit?

Námět mám, dokonce jsem už (rukou v první verzi) napsala pár stránek, ale pak jsem je zase odložila. Napřed se musím „rozloučit“ s touhle knihou, Měj mě rád/a, absolvovat nějaké autogramiády a čtení, a pak se od ní „osvobodím“ a začnu psát něco nového. Ale zatím nevím, ani kdy začnu, natož kdy skončím.


Co říkáte na projekt Podpora českých autorů?

Je mi velmi sympatický především svou otevřeností a svobodomyslností, tím, že autory neškatulkuje, neříká čtenářům, koho mají číst a co si o kom mají myslet, k recenzovaným knihám přistupuje vstřícně a se zájmem, ale nikoliv nekriticky. Také se mi moc líbí, že to není žádná nabubřelá a ušlechtile se tvářící kampaň, nýbrž užitečná pomůcka jak pro autory, tak pro čtenáře. A nejenom užitečná, stránky přinášejí také spoustu zajímavého čtení.


Žádné komentáře:

Okomentovat