Ukázka ze sbírky básní: Vlny (Pavel Sebastian Huška)

Básnická sbírka Vlny, která obsahuje dvacet dva kratších textů, na první pohled působí vcelku melancholicky. Pavel Sebastian Huška v ní ale obsáhl nejen smutná témata, ale objevit zde pod povrchem můžeme mimo jiné lásku i radost. Stačí se jen pořádně zamyslet. Autor nám pro ilustraci zaslal 3 texty k nahlédnutí. Básně, které vybral, si mě při interpretaci získaly, a to nejen svou pravidelností, ale i rytmičností. Vychutnejte si ukázku čisté klasické poezie.


✴ ✴ ✴


Pokud patříte ke čtenářům, které odrazuje četba veršovaných děl z důvodu velkého množství metafor a dalších podobných chuťovek, jistě vás svou recenzí překvapím. Útloučká kniha, která obsahuje pouhých dvacet dva vcelku krátkých básní, udiví každého jakousi přímočarostí. Některá díla jsou výrazně lyrická (citová), jiná jsou spíše epická (příběhová) a v některých se oba postupy střetávají. Výjimečnost sbírky spočívá v tom, že vyznění každé básně se mění podle toho, v jakém rozpoložení je čtenář. (Více v recenzi...)


Č A S

Bezmezný vládce, 
císař všech věků, 
v spletitých chodbách
zabloudíš snadno. 
Není ho vidět,
ba ani cítit,
nalehko brát jej
není však radno.

Zvolna vše pohřbí
nánosy prachu,
období střídá,
krajinu mění.
Otupí paměť,
unaví tělo,
panovník jiný
takový není.

Otrok jsa jeho,
dosloužíš jednou,
smuteční chvíle
rozezní zvony.
Vzpomínky blízkým
zůstanou po nás,
s odchodem jejich
zemřou i ony.

Toť jest ta jedna
nezvratně jistá
daň, kterou času
musíme splatit.
Samotný ani
skutečným není,
co ale schvátí,
nesvedeš vrátit.

Vše, co kdy jednou
zrozeno bylo,
ve věčném ohni
na popel shoří.
Čas bratra nezná,
on vším je pro nás,
my pro něj méně
než kapka v moři...

S M U T E K

Chladný déšť zašustí
pomřelým listovím, 
kosů žalm večerem 
nezní již dál. 
Bezbřehou prázdnotou 
duše tvá klopýtá,
naděje unaven 
vší ses už vzdal. 

Řeka jak klokotá, 
vlnka jen poskočí, 
nežli se naděje,
není z ní nic. 
Tak směrem jediným, 
přívalem tekouce, 
slané tu krůpěje 
splaví tvou líc. 

To v mžiku prozření, 
že když i do toho 
němého kamene 
vrásky čas vryl, 
taktéž i kyvadlo 
jednou se zastaví,
srdce až ztrápené 
pozbyde sil. 

Nač tolik bolesti, 
života prázdného, 
myslíce na konec, 
v chmurech se ptáš. 
Zpola jen smířený
s osudem nezvratným, 
hluboko v nitru přec
odpověď znáš. 

Obloha zešedla 
ve věčném podzimu
a mlhy závojem 
bloudíš tak sám. 
Žádný to novodiv, 
žádné to mámení; 
to kmotr Smutek jen 
vstoupil v tvůj chrám...
N O K T U R N O 

Zvolna tma valí se 
z tichnoucích lesů, 
noci Pán přichází, 
k bráně má klíč. 
Zjihlý hvozd mění se 
v království děsu, 
každý tvor rozumný 
žene se pryč. 

Zlověstný půlměsíc 
oblaky pluje 
nad stromů pomřelých 
pahýlů krov. 
Smečka tu vyjící, 
z vlhké teď sluje 
pokradmu vylézá 
na lítý lov. 

Očí dvé vyhaslých 
havrany hostí, 
vítr chlad půlnoční 
přináší z blat. 
V akordech pochmurných
rachotí kosti 
a déšť již rozmočil
viselcův šat. 

V místa ta zabloudiv,
hrůza mne jímá;
kterak se proměnit
může jen svět!
Stokráte modlím se,
třese mnou zima,
hledaje spasení
a cestu zpět.

Náhle však měním se,
srst když růst cítím,
citlivým stává se
zrak můj i čich.
S vlky se nokturnem
po čtyřech řítím;
jat čirým šílenstvím,
jsem jedním z nich...
Text © Pavel Sebastian Huška
© Nakladatelství Beletris, 2014


1 komentář:

  1. Skvělé! Autor má cit pro hudební formu, ty texty, pokud již nejsou zhudebněny, by si to určitě zasloužily! Oceňuji cit pro atmosféru a také to, že se konečně básník nebojí veršovat a navazovat na tradice, opuštěné kdysi předchozími básnickými generacemi kvůli experimentálním hrám s jazykem. Huška se nesnaží oslnit čtenáře nečekanou metaforou a bizarním nápadem, ale jde důsledně po smyslu, až ke kořenům pocitů a bytí!

    OdpovědětVymazat