Rozhovor s Pavlem Mondscheinem I: „Rozhodnutí vydat Povídačky knižně mi dalo potřebnou motivaci“

Nedávno se na našich stránkách objevila recenze pohádkové knihy Bordeří povídačky, kterou napsal Pavel Mondschein. Jeho borderák Kubíček zažívá různá dobrodružství a při čtení se jistě budete usmívat. Byť je příběh určený dětem, určitě si ho rádi přečtou i dospělí. I přesto, že jsou Bordeří povídačky autorovou první tištěnou knihou, není tento titul jediný, který napsal. Na spisovatelových stránkách si můžete přečíst postapokalyptickou sbírku Zapomenuti v očistci nebo fantasy povídky Magie Navirnaku

Na autora jsem měla řadu otázek, na které mi odpovídal s lehkostí a vtipem. Čtení jeho odpovědí mi několikrát vykouzlilo úsměv na tváři. Autorovi děkuji nejen za příjemný rozhovor, ale také za poskytnutí fotografií.



Kubíček je sympatický borderák. Na Vašem facebookovém profilu jste vyfocený s borderákem, který je nápadně podobný tomu knižnímu. Co mají oba Kubíčci společného?

Ano, toť Kubíček v celé své kráse. Kniha je skutečně o něm, i když přiznávám, že některé jeho příhody jsem si trochu přibarvil. Třeba to s tím hejkalem není tak docela pravda. Ovšem například únos auta proběhl nachlup přesně tak, jak ho popisuji. Přísahám, na psí uši :).

Stejně tak i Kubíčkovi kamarádi z knihy mají svoje živé předlohy, ať už to jsou ovečky Sivka, Šňupka a Myška, nabručený beran Vendelín nebo zákeřná Jackoule. Akorát doufám, že se naši psi Kryšpín, Mates a Kýňa nedozvědí, že jsem z nich udělal vedlejší postavy a hvězdou knihy je samotný Kubík. Sežrali by mě zaživa. Literatura faktu – za kterou Bordeří povídačky považuji – je naštěstí nezajímá, takže jsem snad v bezpečí.


Kniha obsahuje deset příběhů, které potěší nejen děti, ale i dospělé čtenáře. Na Vašich stránkách se můžeme dočíst, že budete psát pokračování. Máte už jasno, jaké příběhy to budou?

Úplně jasno zatím nemám – relaxuji teď u jiných věcí, které mám rozepsané (nakolik jde relaxovat u postapokalyptického dramatu), a druhé Povídačky nechávám uležet. Zapisuji si akorát různé nápady, náměty, jména a podobně, ale prozatím to jako celek moc neřeším. Není to ovšem pouze z mé lenosti, mám k tomu dobrý důvod. V pokračování by totiž měla mít mnohem větší prostor potřeštěná fenka Kýňa a její „letadýlka“ neboli smečka štěňat. Čekám tedy, až nám ty zlobivce konečně nadělí, abych měl pořádnou živou inspiraci. Možná až moc živou.

A pak tu je ještě jeden důvod, proč jsem se ihned po dopsání knihy nevrhnul do pokračování. Čtenáři přijali Bordeří povídačky mnohem lépe, než jsem vůbec doufal, a já bych chtěl, aby v nich druhý díl vyvolal stejné pocity jako ten první. Jenže to znamená, že Povídačky 2 nemohou být stejně dobré – musí být lepší. To „stejně dobré“ lidi očekávají, jenže já je chci mile překvapit.

Upřímně řečeno, on by nebyl problém sledovat, co ten náš zvěřinec provádí za alotria, pak si sednout k počítači a během pár měsíců napsat dalších deset až dvanáct roztomilých pohádek. Jenže tentokrát chci dát čtenářům víc než jen nesourodou směsici „vyprávěnek“, které jsou každý pes jiná ves. Prostě aby to byly míň povídačky a víc kniha. Nechci to tedy uspěchat, byť manželka (která mi s psaním velice pomáhá) by si moc přála tu knihu letos k Vánocům. Tak uvidíme.


Zakládají se některé Kubíčkovy příhody na pravdě, nebo jste si je vymyslel?

Humor stranou – každá z pohádek má nějaký reálný základ. Někdy to je jen obraz nebo situace, na kterou je pak naroubovaný nějaký příběh (z kočky rozvalující se Kubíčkovi na boku vznikl Vládce dvora), jindy to je téměř doslova převyprávěná skutečnost. Je to až k neuvěření, ale třeba pohádka „Čertík, Lyska a Muška“ se zakládá téměř celá na pravdě, ostatně původně se jmenovala „Historky z pastvy“ (takový drobný odkaz na Pulp Fiction). Všechno, co se v ní píše – počínaje krávou v cele předběžného zadržení a konče záchranou jehňat před bouřkou – se vážně stalo. Akorát ne v jeden den.


Napsat knihu není lehká záležitost. Jak dlouho jste nosil myšlenku v hlavě, než jste ji začal psát?

Měl jsem to hodně ulehčené tím, že jsem knihu vůbec psát nechtěl. Jen tak z legrace jsem si před dvěma lety (je to téměř na den přesně) napsal pohádku S bílou náprsenkou v černém lese, se kterou jsem neplánoval nijak dál pracovat, akorát jsem ji vyvěsil na několika litwebech a dál na ni nemyslel. Zhruba po půl roce následoval další příběh a po dalším půlroce přišel na svět třetí. Když jsem pak měl čtyři a fanoušků přibývalo, začalo mi to vrtat hlavou a řekl jsem si: „Pokud jich někdy budu mít deset, vytisknu si je a nechám si je svázat. A třeba pár knih vnutím i přátelům.“ No, nakonec jsem jich prodal přes pět set – a přesto pořád nevím, jaké to je, napsat knihu. Ona tak nějak prostě… vznikla. A mě se na nic neptala.


Byla nějaká příhoda z knihy, která se vám psala hodně těžko? Nebo jste ten typ spisovatele, který má při psaní lehkou ruku?

Hlavně jsem ten typ spisovatele, který má línou ruku. Pokud mě nehoní žádný termín, najdu si vždycky spoustu důvodů, proč „až zítra“. Navíc se v každé větě a v každém odstavci vrtám déle, než je rozumné, takže není výjimkou, když po několikahodinové práci (ehm… „práci“, známe to) mám hotovou třeba půlku normostrany. Ale rozhodnutí vydat Povídačky knižně mi dalo potřebnou motivaci – a najednou to šlo. Zatímco první polovinu knihy jsem tvořil rok a půl, ta druhá (a myslím, že o dost lepší) vznikla během tří měsíců.

Příběhy jako takové se mi psaly bez výjimky příjemně, na všechny vzpomínám vyloženě s láskou, dokonce i na Bratránka Kryšpína, kterého jsem v polovině roztrhal, smazal a zahodil, abych ho mohl napsat znovu a lépe. Ten mi toho dal možná dokonce nejvíc – naučil mě, že nikdy není pozdě udělat pár kroků vzad, a pokud nějaké scény nesedí a působí i po pětinásobném přepracování křečovitě, jsou asi od základů špatně a je tedy lepší začít zcela nanovo. Tenhle postup se mi už několikrát vyplatil, naposledy… Kdy že to bylo? Ano, předevčírem.


Ilustrace v Bordeřích povídačkách jsou velmi povedené. Proč je jich v knize tak poskrovnu?

Obrázky jsou naprosto úžasné a myslím, že kdyby byly stránky zaplněné změtí nic neříkajících písmen, ale byly k nim Doubrafčiny ilustrace, většina čtenářů by mi to asi prominula :). Víc jich bohužel není ze dvou důvodů. Tím prvním jsou peníze a tím druhým peníze. Nejde jen o to, že vytvoření takových obrázků není zadarmo, ale hlavně dost prodraží tisk jako takový.

Když odhlédnu od těch původních plánů, které jsem s knihou měl (udělat si jeden výtisk jako dárek k narozeninám, případně vytisknout deset kusů pro ty největší fanoušky), vytištěný náklad měl být jen sto kusů. A v takovém počtu je každá barevná stránka hodně znát, zvlášť když si ješitný autor usmyslí, že chce mít pevnou šitou vazbu a udržet cenu kolem 250 korun.

Až při sbírání předobjednávek jsem zjistil, že je ten potenciál vyšší… A když jsem pak týden po obdržení knih musel objednávat dotisk, bušil jsem hlavou do zdi. Vědět včas, jaký bude o knihu zájem, určitě by bylo ilustrací víc, v takovémto počtu by to už nebyl problém. U druhého dílu tedy již takovou chybu neudělám, rád bych jich tam měl dvojnásobek.

Žádné komentáře:

Okomentovat