Ukázka z románu: MILÁČEK ANGLIE (V. R. Mach)

Sociální román Miláček Anglie, ve kterém se snoubí prvky historie, romantiky, životopisu, ale i detektivky, vás překvapí svou čtivostí. V. R Mach se zaměřil nejen na příběh hlavní postavy, ale mohli bychom konstatovat, že zobrazil globální pohled na politickou situaci ve světě. S touto milou knihou se vydáte do srdce Velké Británie a budete moci pod drobnohledem sledovat životní osud rodiny Gregorů, Duncanů a Consettů. Autor nám pro bližší seznámení s titulem zaslal krátkou ukázku, kterou si vás zajisté získá.


✴ ✴ ✴



Nejedná se o žádný prvoplánový příběh, který by měl oslovit jen čtenářky. Své si zde najdou i muži, ať už se jedná o témata týkající se politiky, či diplomatické intriky. Dílo má v sobě ukrytou mnohem hlubší myšlenku, než se nám na první pohled může zdát. Na vcelku malém prostoru je zachyceno mnoho událostí, které ovlivnily nejen život rodu Gregorů, ale také dění v celé Anglii. (Více v recenzi...)





Do Anglie se vrátila jedenáctého listopadu. První, čeho si na svém stole všimne, je dopis z Čech. Uvědomila si, že Jiřince neposlala z Ameriky ani pohled. Pročítá obsah, ve kterém sestřenice vášnivě popisuje, co se v Praze děje.

Pat, měla bys přijet – hodně se toho změnilo. Už nejsme takoví zbabělci, alespoň ne mladí lidé v Praze.

Obrací v ruce dopis. Také Československo je součástí úkolu, na který mě poslal Leishman. Co se zaměřit tímhle směrem? Něco o tom vím. Kdybych zajela na pár dnů do Prahy, zjistím toho víc. Leishman tam nikoho nemá, ale možná by pomohli otec a britská ambasáda. Jasně, půjdu za tátou a proberu to s ním. Pak zavoláme do New Yorku. Usměje se. Právě se rozhodla jet do země, kterou nemůže ze svého života vymazat.

Večer zajde do otcovy pracovny. Na nic nečeká a přednese svůj záměr. Charles váhá; je na něm vidět, že ho její nápad zaskočil.

„Pat, velmi zajímavé, ale region je ve varu a nikdo neví, jak to celé dopadne.“

„V Čechách je klid, demonstrace jsou jen v Praze a žádný tanky tam nejezdí.“

„Pat, zdánlivý klid; říkají tomu ‚klid před bouří‘.“

„Táto, nejsem malá holka – sám mi to pořád opakuješ. Hele, zkus zavolat Leishmanovi; uvidíš, že bude souhlasit.“

Charles předpokládal, že to Joe odmítne a on bude mít vhodný argument, jak dceru odradit od bláznivé cesty. Jenže Leishman souhlasil. Co souhlasil? – Byl nadšen.

„Charlesi, pusťte ji tam. Něco mi říká, že na řadě je Praha. Mám na tyhle věci nos a vy určitě taky.“

„Joe, moc jste mi to neulehčil. Vždyť jí bude za měsíc teprve devatenáct.“

„Charlesi, ta vaše holka se ve světě neztratí. A Praha není žádná džungle. Rostov nedovolí, aby se tam střílelo. Nedovolí nějakou řežbu ve střední Evropě. To víme oba.“

„Dobře, Joe, ale jen na pár dnů.“

V dalších dnech obvolal Charles nesčíslně institucí, aby narychlo zajistil dceři výjezd. Deset dnů bylo maximum, které se podařilo získat. Pomohl člověk, jenž ho nikdy nezklamal – Alex. Protislužba? – Pořád to stejné: vzácné léky, které v Praze nejsou k sehnání. Charles zajde do jejího pokoje.

„Patricie, máš to od osmnáctého, to je pozítří, ale jen do sedmadvacátého. Na víc dnů to nešlo, ale i tak bych tě nejraději nikam nepustil. Nikdy jsem Boha o nic neprosil, ale v neděli si promluvím s Grimsbym. Opravdu mám o tebe strach. Slib mi, že se do ničeho nezapleteš.“

„Slibuji ti, že se vrátím v pořádku. Vážně se neboj, už jsem velká holka a ty nejlepší táta na světě,“ zajásá a vrhne se mu okolo krku.

V sobotu osmnáctého listopadu hodinu před polednem přiletěla mladá Angličanka do Prahy. Přivítal ji čerstvě napadaný sníh, který pokryl vše okolo. Přesto má Pat dojem, že se ocitla na nejsmutnějším místě na světě. Na letišti čeká vysoký muž, kterého zná z loňska.

„Lady Patricie, vítejte v Československu. Tamhle stojí vůz, který vás zaveze do Plzně za doktorem Preussem. V pondělí se pro vás vrátíme a pojedeme do malostranské vily, kde jste bydlela minulý rok.“

Pat si Alexe zaraženě prohlíží. Kabát, sako, kalhoty, šála, klobouk, každý kousek z jeho oblečení je zbarven hodně došeda. Stejnou barvu, jen v jiných odstínech, tady vidí dívka na každém kroku. Ten styl je k uzoufání, napadne ji. Tísnivého pocitu se nezbaví, ani když přijedou do Plzně. Před vlakovým nádražím stojí Norbert Preuss. Vedle něj se nedočkavě rozhlíží Jiřinka. Konečně zahlédne sestřenici v autě, které zastavilo pár metrů od nich. Pat rychle přesedne k Preussovým. Dnes se ale v Černicích žádná sláva konat nebude. Je to výslovné přání pana Gregora. Preussům to nevadí, alespoň mají vzácného hosta jen pro sebe.

Pat se dovídá, že atmosféra v Čechách houstne. Letní pražské demonstrace rozehnala policie. V září sem začaly proudit tisíce východních Němců. Týdny přežívali v parku na velvyslanectví, pak je pustili do Bavorska. Vedle v Maďarsku a Polsku už nechtěné soudruhy nahradili důvěryhodnějšími lidmi. Češi a Slováci stále čekají na někoho, kdo jim řekne: „Teď do toho jdeme – ale všichni, jinak to nemá cenu.“

Ráno ve zprávách oznámí, že včera v Praze policie zabezpečovala pořádek. O tom, že úmyslně odklonila jednu část průvodu do centra města, se ještě nevědělo. Důvod byl jednoduchý: V okolí Národní třídy zasahovalo komando, které akci vyřešilo po svém. Cvičení muži s přilbami na hlavách se vrhli na překvapené studenty a ztloukli je obušky. V ulicích bylo slyšet nářek, přerušovaný tupými povely z megafonů. Nikdo v té chvíli netušil, že brutální masakr spustí sled událostí, které po dlouhých letech změní poměry v zemi.

Ben se vrátil domů chvíli po tom, co přivezli Pat. Místo pozdravu spustí mezi dveřmi: „Nějakej blbec s bílou helmou si mě našel a přetáhl půlmetrovým peškem. Když se blížil druhej, zdrhl jsem, ale schytal jsem to za rohem od třetího. Jsem srab, že jsem utekl pryč, ale fakt to jinak nešlo. Ti idioti se zbláznili – řezali do nás jako pominutí. Oddechl jsem si až na koleji a jel raději dneska.“ Ukáže šrámy na zádech. Vypadají jako zkřížené meče. Během večera hlásí „Svobodka“, že v Praze byly desítky zraněných a jeden mrtvý!

V neděli ráno má Ben telefon. Několik minut s někým vzrušeně hovoří o tom, co se stalo. Pak naznačí Jiřině, aby došla pro Patricii. Ta se za chvíli objeví. Přistoupí k aparátu.

„Tady je Patricie Gregorová.“

„Patricie, tady Jan; rád tě slyším, opravdu. Skvělá zpráva, že jsi přijela teď, když se u nás začíná něco dít.“

„Taky tě ráda slyším, Jane. Je hezké, že sis na mě vzpomněl.“

„Pat, viď, že se zastavíš na pár dnů v Praze?“

„Zítra tam jedu s Benem, ale to asi víš,“ řekne a usměje se. Opodál stojící Jiřinka

si oddechne. Ona spunktovala tenhle hovor.

„A, Pat, mohli bychom se…,“ na okamžik se odmlčí, „mohli bychom se vidět?“

„Když o to stojíš, proč ne? Ale já to v Praze neznám.“

„Domluvím to přes Bena, nevadí to?“

„Vůbec ne, Jendo.“

Ben si od ní bere telefon a znovu hovoří s kamarádem. Poprvé zaslechne od Sira slovo „revoluce“, ale nejenom to. Štýrský mluví tak přesvědčivě, že nakazí optimismem i jeho. Po páteční nakládačce potřeboval slyšet přesně tyhle věty. Sejdou se v Praze co nejdříve. Ano, i s Patricií. Ben položí sluchátko a otočí se k sestřenici.

„Nevadí ti, že jsme mu s Jiřkou vyzradili, že přijedeš? Je jediný, kdo o tom ví.“

„Bene, jsem ráda, že jste to řekli právě jemu.“

Úterý dvacátého prvního listopadu večer. V hospodě U Salvátora je plno, tenhle stav trvá už od pátku. Hosté se překřikují, chvílemi není slyšet vlastního slova. Pan Margolius kmitá mezi stoly ostošest. Nestíhá, a tak mu vypomáhá Dominik, syn kuchařky Mesárošové. Je pár měsíců po vyučení, ale za pípou si počíná jako mazák. Vpředu v lokále sedí ti starší. Spíše, než nadšení jsou ostražití. Před hodinou se ale nasmáli, když Margolius vyháněl Emila. Blázen z Podolí mu vnucoval kufr prošlých ruských dutinek a několik pasteveckých klobouků. Dušoval se, že je dostal od chlápka, co přijel z montáže v Mongolsku.

Vzadu v salonku je živo od jedenácti, kdy hostinský otevřel. Tísní se tu čtyřicet mladých lidí. Neustále o něčem diskutují, skupinky přicházejí a odcházejí. V rohu místnosti mají u tří sražených stolů svůj provizorní štáb. Tady se sbíhají nejnovější informace, odtud proudí povely, co dělat dál. Jedno ale mají ti vpředu a vzadu společné: nejdou proti sobě, jak se tu donedávna stávalo. Jenom jsou štamgasti z výčepu opatrnější. Dávají pozor, aby třeba vedle hospody nezastavil tank, ze kterého vystoupí po pivu lačnící vojáci z Uralu. Na mou duši, tuhle šílenost u Salvátora v osmašedesátém zažili.

„Kluci, mrkejte, kdo přišel – naše Libby. Tak jak, svazačko? Co říká soudruh fotřík?“

„Hele, Bene, toho mám na háku, jako všechny komouše. Teď mám jiný starosti, takže mě tvoje ubohý narážky nemůžou rozházet.“

„Jaký jiný starosti můžeš mít zrovna ty? No pochlub se, kočko!“

„Jsem na fakultě ve stávkovým výboru, dacane jeden. Vy ekonomové ani nevíte, že něco takovýho existuje. Víš, co jste? – Starý struktury.“

„Od tebe to sedí, Libby. Fotra máš v ÚV, a najednou seš revolucionářka.“

„No a co, Bene? Za svoje rodiče přece nemůžu. Ano, táta je straník, ale já jsem

byla odjakživa jeho velký kritik. Normální dialektika, to tě neučili?“

U dveří se objevily tři dívky s kulichy na hlavách. Je tu tak zahuleno, že je Ben sotva pozná.

„Bene, co je to za holky? Ta malá je tvoje Eva, ale kdo jsou ty dvě?“ reaguje Libby.

Ben se podívá na hodinky. Je osm, čekal je dřív. Obrátí se na kamarády: „Ďurko, dones další židle. Díky. Kluci, udělejte tu místo. Jó, je to pro holky, co přišly.“

„Radko, nevíš, kdo to je? A ty, Emmo? Ty je přece musíš znát,“ zašeptá Libby.

Příchozí odkládají na věšák bundy, čepice, šály. Otočí se k davu. Vysoká černovláska si rozpustí cop svázaný v gumičce. Totéž udělá bruneta. Salonek se ztiší. Je slyšet jen vrčivý zvuk hospodského větráku.

„Lidi, klídek, nepřišly hvězdy od filmu. Tohle je moje…


Text © V. R. Mach
© Rodinné nakladatelství Klika, 2017

Žádné komentáře:

Okomentovat