Recenze: PŘÍBĚH V ŘEČI NEPŘÍMÉ (Alena Zemančíková)


Padesát odstínů normalizační šedi



Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Větrné mlýny.

Chci zakoupit knihu Příběh v řeči nepřímé.



Není to ještě ani třicet let, co padla vláda komunismu v naší zemi. Mnozí z nás   mají stále v živé paměti, jak se tehdy žilo. Generace dnešních čtyřicátníků vzpomíná na dětství bez elektroniky, kdy se s kamarády komunikovalo z očí do očí a ne prostřednictvím sociálních sítí. Jejich rodiče pamatují i chvíle vážnější. Tak či tak, není od věci si tyto časy připomenout, a to  třeba právě knihou Příběh v řeči nepřímé, která je zároveň i sondou do útrob jedné dysfunkční rodiny, a vedle toho nabízí pohled na život za hluboké totality.


Hlavní hrdinka Anna, žena středního věku, se musí vyrovnat s tragickou smrtí svého bratra. Tato událost spouští stavidla vzpomínek na doby dávno minulé, na dětství prožité v ponurém pohraničí. Anna žije pouze s matkou, zatímco její bratr je v péči otce. Život v odlehlém městečku, daleko od centra kulturního a společenského dění, není lehký. Annina matka jako samoživitelka na dceru mnoho času nemá, otec ve výchově téměř nefiguruje. 

Anna dospívá na přelomu bouřlivých šedesátých a sedmdesátých let. Je kulturně založená a tíhne k humanitním vědám, které však nemůže studovat, což velmi těžce nese. Realizuje se v divadle, které se stává jejím druhým domovem. Zakládá rodinu a snaží se vést běžný život. Avšak možná právě díky nekonvenčnímu uspořádání rodinných vztahů Anna nedokáže zakotvit v pevném partnerském vztahu ani s jedním ze tří osudových mužů, kteří jí vstoupili do života. 

Pracuju v Praze a jsem tu proto, že opouštím svého muže a jsem jím opouštěna a maskuju to prací. Jsem u mámy, jako bych byla malá, na území, kde vládne ona, jako vládla po celé moje dětství. Bydlím tu s pocitem provinění, který zaháním, ale on se usadil kolem žaludku a ozývá se stejně, jako když jsem klíčem na stužce na krku odemykala v dětství dveře od bytu a vcházela do předsíně, kde to už vonělo večeří, já jsem však nevěděla, na co se mi třeba přišlo a jaký můj průšvih mě v kuchyni čeká. To jak žiju teď, se ale životu v dětství v ničem nepodobá, už nemám nikde ochranu, se svými průšvihy jsem sama. (Str. 11)


Román Příběh v řeči nepřímé je vyprávěn v ich(-)formě s absencí dialogů, což nemusí vyhovovat čtenářům, kteří jsou na ně v textu zvyklí.  Tento styl se ke koncepci díla dokonale hodí.

Autorka v knize využívá střídání časových rovin. V té současné Anna řeší bratrovu smrt a svou vlastní budoucnost, druhá je již zmiňovaným pohled do minulosti. Jediným rušivým elementem, který čtenáře může výrazně rozptylovat, je trochu chaotické přeskakování v čase, jež souvisí s časovou posloupností některých prožitků. Například v jedné z kapitol je Anna najednou vdaná a má děti, v další se s budoucím mužem teprve seznamuje. Na textu je znát autorčina vypsaná ruka Alena Zemančíková působí jako spisovatelka, dramaturgyně a redaktorka. Používá dlouhá souvětí, v nichž se čtenář neztrácí, trefná přirovnání a hovorovou řeč, která ideálně zapadá do kontextu.

Román má v sobě autobiografické rysy a nabízí paralelu s osudy Aleny Zemančíkové.

Na mnohé čtenáře může kniha působit negativně a bezútěšně, po pozitivních momentech budou pátrat jen těžko. Kdo však hledá jakoukoliv možnost, jak si dobu normalizace připomenout, určitě v knize najde to, co hledá. 




Obálka knihy znázorňující dva obrácené stromy je nevšední a umocňuje atmosféru románu tím, že působí trochu posmutněle, v souladu se stylem příběhu.





Anotace: Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat.



Nakladatelství: Větrné mlýny 
Rok vydání: 2016
Žánr: Román ze života
Počet stran: 206

1 komentář:

  1. Pěkná recenze. :) Nejsem si jistá jestli by mě knížka bavila, ale vypadá hodně zajímavě. Z Větrných mlýnů jsem zatím četla jen Skoro směšnou story a to je úžasná knížka. ♥

    OdpovědětVymazat