Rozhovor s Markétou Čekanovou, editorkou řetězového románu Uzamčení: „Řetězový román byl takový experiment, hra pro všechny...“

Koncem loňského roku na stránkách Podpory českých autorů vyšla recenze zajímavého projektu Střediska západočeských autorů, a to řetězového románu Uzamčení. Tento neotřelý a interesantní počin v redakci slavil úspěch, a protože se jednalo o nevšední záležitost, rozhodly jsme se jeho editorce položit několik otázek, jež souvisely nejen s výběrem vhodných autorů, ale i s tvorbou samotnou. Z rozhovoru vyplynula spousta zajímavých informací, pojďte se podívat, co jsme se dozvěděli.




Jeden název, dva významy. Než se do knihy začtete, budete s největší pravděpodobností bojovat s tím, že nebudete tušit, co vás bude čekat. Dílo totiž získalo název, který již sám o sobě vyvolává spoustu otázek. Moc vám o knize nenapoví a anotace vám spíše prozradí způsob tvorby. Pokud budete chtít odhalit taje titulu, nezbude vám nic jiného než jej otevřít a začíst se. 
(Více v recenzi...)

✴ ✴ ✴

 

Každého čtenáře hned na titulní straně zaujme informace, že se na tvorbě Uzamčených podílelo 26 autorů. Jak jste autory hledala či vybírala? Byla vyhlášena nějaká soutěž? Přibližte nám, jak projekt vznikl.

Řetězový román byl takový experiment, hra pro všechny, kdo píší do šuplíku, kdo by chtěli zkusit psát nebo i pro ty, co naposledy napsali maturitní písemku z češtiny. Vymysleli jsme si, že tři ze členů Střediska západočeských spisovatelů rozjedou příběh a pak tenhle pomyslný míček hodí veřejnosti. Zájemci si zarezervují konkrétní týden a budou psát. Nakonec to zase celé uzavře jeden z nás. Bylo to riskantní a vzrušující zároveň. Byli jsme zvědaví, jak to celé zafunguje a co to udělá. Říkali jsme si: v nejhorším to nedopadne nijak.


Když příběh píše více autorů, je problém s domluvou, každý má o příběhu a jeho směřování jiné mínění a nejraději by měl pointu někde úplně jinde. S takovouto spoluprací jdou často ruku v ruce neshody. Nepotkalo to váš autorský tým někdy? Pokud ano, jak jste problém řešili? Pokud ne, popište nám, jak jste postupovali.

Každý psal sám za sebe. Nebyli jsme tým, který by se scházel a debatoval. Náš řetězový román byl štafeta. Každý uběhl svůj úsek trati, který navazoval na ty předchozí a předal kolík dalšímu. Většina autorů se viděla poprvé v životě až na křtu. Sešli se nám studenti, pedagogové, tiskové mluvčí, překladatelky, ale třeba i ekonomka nebo kameraman. Někteří už někdy něco napsali a vydali, pro jiné to byla docela nová zkušenost.


V okamžiku kdy jsem se začetla, byla jsem v tu ránu stržena do děje. Bála jsem se toho, že na přechodech jednotlivých kapitol (pozn. pro čtenáře 1 kapitola = 1 autor) bude přetržena nit příběhu, nebo dokonce dojde k tomu, že se děj odvine někam úplně jinam. Mile mě překvapilo, že na sebe jednotlivé epizody navazují a skvěle to funguje. Co všechno musí autor znát a umět, když se do takovéhoto projektu pustí? Co je zapotřebí, aby vše klapalo tak, jak má?

Na autory jsme nekladli žádné speciální nároky. Vlastně hlavním požadavkem byla chuť se do našeho zvláštního a dosud nevyzkoušeného projektu zapojit. A také schopnost dodat požadovaný text včas. Na psaní měli vždy týden a museli navazovat na předchozí děj. Charaktery postav se nesměly měnit. My jako vyhlašovatelé jsme si vyhradili právo, kdyby byla dodaná kapitola výrazně nekvalitní nebo obsahovala nějaké urážky či vulgarity nebo nějakou otevřenou propagandu či propagaci čehokoli, ji nepřijmout a požadovat přepracování nebo ji zcela odmítnout.


Četli jste průběžně svoje dílo všichni, nebo ten, kdo psal počáteční kapitoly měl výhodu v tom, že číst dále nemusel? Jak to vůbec probíhá, když už se aktivně tvoří?

Řetězový román se týden po týdnu zveřejňoval na internetu. Tam si ho kdokoli mohl přečíst. Byl tam jak celý, tedy postupně přibývající, tak vždy zvlášť vytažená poslední kapitola. Aktuální autor si mohl tedy vše nastudovat a promyslet si, jak bude dál pokračovat. Vzhledem k tomu, že se záhy vytvořily tři prolínající se dějové linky, mohl si také vybrat, ve které z nich bude pokračovat. Hotový text pak vždy autor odeslal e-mailem, já jsem ho zkontrolovala po gramatické i dějové stránce a pokud neobsahoval vyslovené chyby, zveřejnila jsem ho. Musím říct, že k přepracování nebo úpravám jsem vracela jen dvě kapitoly. A protože se nám příběh velmi rozkošatil a bylo náročné jej uzavřít v rámci předem stanovené poslední kapitoly, vznikl ještě nakonec nápad, aby úplný závěr zkusili napsat zase všichni, každý po svém. Sešly se nám tři práce, z nichž čtenáři vybrali, jak by podle nich měl příběh skončit.


Byly na počátku dány nějaké podmínky, které zásadně ovlivňovaly děj a jeho směřování?

Vůbec ne. V pravidlech bylo jen uvedeno, že se nesmějí měnit charaktery postav a žánr. Vše ostatní bylo na autorech.


Když se tak podívám na obsáhlost jednotlivých kapitol románu, svou délkou mi spíše připomínají povídky. Je to jen můj dojem, nebo autoři opravdu psaly román formou navazujících povídek?

Přesně tak. Každý psal sám za sebe, každý svoji kapitolu.


Každý z autorů má zajisté jiný styl psaní, jak se Vám povedlo tento faktor sjednotit? Nebo jste nesjednocovala nic a jasno bylo již na samém počátku při výběru autorů?

Každý psal po svém. A protože autory jsme nevybírali, nýbrž se nám hlásili psavci z řad veřejnosti, které jsme vůbec neznali, rozhodně jsme nemohli jejich styl ovlivnit ani výběrem. O to víc i mne překvapilo, jak moc celá kniha drží stylisticky pohromadě. Samozřejmě že autorský rukopis je u každého znát, ale dramatické rozdíly tu nenajdete.


Psaní takovéhoto díla jistě zabere mnoho času, jak dlouho jste nad řetězovým románem seděli vy? 

Takové dílo se musí psát postupně, a proto to jistě byla vcelku dlouhá doba. Šestadvacet autorů, každý týden, to je čistého půl roku. A pak ještě dva měsíce na grafické zpracování a korektury.


Kde autoři na svých kapitolách pracovali? Dostávali zadání coby domácí úkol, nebo se psalo v nějaké klubovně hezky pospolu s ostatními kolegy?

Každý psal sám za sebe, takže někdo asi doma, jiný možná v práci, když se šéf nedíval a další možná na chalupě nebo cestou ve vlaku. Vzhledem k tomu, že autoři jsou z Plzně, Prahy, Sušice, Klatov, Plas a dalších míst, společně by ani psát nemohli. Dokonce ani na křest se nedostali všichni.


Jsme téměř na konci a konečnou fází přípravy knihy jsou korektury. Prováděl si jazykové a stylistické opravy každý autor sám, nebo jste do toho zasahovala i Vy coby editorka? Jak se Vám na knize s ostatními autory pracovalo? Víme, že jste sama autorkou jedné z kapitol.

Prvotní korektury jsem dělala já už při zveřejňování jednotlivých kapitol. Při práci na knižní podobě jsem pak ještě navrhla pár drobných úprav pro celistvost textu, které jsem poslala autorům dotčených kapitol. Jazykové korektury pak prováděli i autoři, a to stylem, že každý dělal jazykovou a autorskou korekturu své kapitoly plus jazykovou korekturu kapitoly předcházející a kapitoly následující. A grafickou korekturu jsem svěřila externí spolupracovnici. Přestože vlastně veškerá spolupráce probíhala pouze virtuálně, po e-mailech, facebooku a internetu, všechno báječně klapalo. Myslím, že kdyby takhle spolupracovali lidé i v reálných firmách a podmínkách, byl by na Zemi ráj.


Poslední otázka, která nesmí v závěru našeho rozhovoru nikdy chybět, zní: Co říkáte na projekt Podpory českých autorů?

Každý autor, a ten začínající obzvlášť, potřebuje podporu. Ať tu s malým nebo s velkým počátečním písmenem. V Česku vychází každoročně kolem sedmnácti tisíc knižních titulů. Což je nepředstavitelné číslo. Prosadit se v takové konkurenci, získat peníze na vydání a následně i čtenáře, kteří budou hledat další vaše knihy, je velmi obtížné. Proto je moc fajn, že existují právě takové projekty, jako je Podpora českých autorů. Aby spisovatel mohl být spisovatelem, potřebuje víc než jen tužku a papír. Potřebuje nakladatele a čtenáře. A v dnešní době také zajímavou propagaci. A to všechno mu dáváte, takže díky za to.



Žádné komentáře:

Okomentovat