Rozhovor s Věrou Mertlíkovou: „Člověk navíc nikdy neví, jak příběh zapůsobí na čtenáře”

V měsíci dubnu byla zveřejněna recenze příběhu Tři bábiny kobyly od Věry Mertlíkové, která je autorkou píšící fantasy povídky. Spisovatelku jsem vyzpovídala a v dnešním článku se dozvíte zajímavé informace nejen o knize, ale také o šermířské skupině Nuntius Regis.

Titul Tři bábiny kobyly je o vozatajství, koních a o historii. Zkrátka o všem, co je Věře Mertlíkové blízké. Svoje znalosti tak mohla promítnout nejen do knihy, ale též do již vydaných povídek. 

Autorce moc děkuji za poskytnuté odpovědi i fotografie.

zdroj: archiv autorky


Píše se rok 930. Evropa je zmítána nájezdy Maďarů a nikdo si nemůže být jistý svým životem. V této neklidné době se v Konstantinopoli konají každoroční soutěže ve vozatajství. Mezi soutěžícími za Modré je mladý a nezkušený Nik. Jeho první soutěž skončila fiaskem. Nebýt hromotluka Bojana, dopadla by bláznivá jízda mnohem hůř. Koně také zničili zboží obchodníka Jaška, Polana z Poznaně. Právě tito tři muži se dali dohromady a podnikli spolu dlouhou pouť až na dalekou Moravu. Prý tam žije bába, která za každý rok služby dá dotyčnému koně. Mladý Nik touží po svém vlastním spřežení, a tak obětuje své pohodlí, aby půl roku strávil na nebezpečné cestě. (více v recenzi)

✴  ✴  ✴ 

Tři bábiny kobyly mají základ ve slovanských legendách. Z jakých pramenů jste čerpala?

Je jich hodně. Pokud máte rádi spíš fakta než fikci, doporučím knihu Magdaleny Beranové Slované. Jestli tíhnete k rodné víře, budou se vám líbit Mýty a báje starých Slovanů od Josefa Růžičky. A všichni pohádkáři pak určitě ocení knihu Krása nesmírná, pohádky K. J. Erbena nebo Václava Říhy. 

V závěru knihy zmiňujete některé pověsti. Jsou nějaké z nich známé i pro české čtenáře?

Určitě ano. Kůň, který jako ochránce a pomocník věrnou službou dojde vysvobození, se objevuje i v mnoha našich pohádkách (O věrném koníkovi, Princ Bajaja, Šternberk…). Někteří si určitě vzpomenou na ruský příběh o Máše a medvědovi. Méně známý bude motiv silné princezny (u nás třeba v pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku) anebo čarodějnice a tří dcer, které se mění na kobyly (ten můžeme najít mimo jiné v mé oblíbené knize ukrajinských pohádek Ivanko z polonin). Ale asi nejznámější je příběh o cestě. Mladý kralevic vyrazí splnit nějaký důležitý úkol. A nejdůležitější v příběhu není ani zachráněná princezna, ani zlaté jablko nebo létající koberec, ale skutečnost, že se díky nabytým zkušenostem změní z jinocha v muže a nabere aspoň trochu rozumu.

Jak dlouho vám trvalo, než jste získala všechny informace potřebné k napsání knihy? 

Prakticky celý život (prvních čtyřicet let v tom, pravda, nebyl úmysl).    

Jak vás napadlo dát dohromady takovou nesourodou mužskou trojici?

Oni se do příběhu na začátku nějak dostali sami a už tam zůstali. A když o tom přemýšlím, mají mnoho společného – mladá srdce, zdravý smysl pro to, co je dobré a co špatné, i chlapskou chuť objevovat a hledat štěstí, které určitě čeká za další zatáčkou cesty.


V knize mi chyběl nákres trasy, kudy Nik, Bojan a Jaško putovali. Prozradíte, kterými současnými městy procházeli? 

První zastávkou je Tarnovograd, nynější Veliko Tarnovo, město a pevnost na severu Bulharska. Máša a Medvěd žijí v „no name“ dědině nedaleko Bílého města – Bělehradu. Děvín knížete Přeslava určitě představovat nemusím – stejnojmenný hrad nedaleko Bratislavy je známou a krásnou památkou. Trochu větší potíž bude s bájným Veligradem. Já jej jako správný lokální patriot umístila k nám, do oblasti Starého Města u Uherského Hradiště. Loni jsem se však na Mikulčicích setkala s jiným lokálním patriotem, který přísahal, že ten Veligrad musel být určitě u nich.

Bojanova vesnice leží přibližně v místech dnešní Spytihněvi. Babí dvůr pak – pokud se ho vydáte hledat – stál v údolí Širokého potoka mezi Bělovem a Žlutavou. Je to trochu odlehlé, ale nádherné a kouzelné místo. Nevím o tom, že by se tam našly stopy po raně středověkém osídlení. Pohřebiště, které hrdinové najdou, je však skutečné – leží na nedalekých Tabarkách. 
  

Uvažujete, že byste pro čtenáře navrhla nějakou mapku, podle které by se mohli orientovat? 

To je výborný nápad, ale přiznávám, že na kreslení a grafiku jsem hodně nešikovná. Možná bych vyčkala, nakolik se podaří knížku poslat do širší čtenářské obce – a pak uvidíme. 

Jste autorkou vítězných povídek, které se dostaly do fantasy antologií, jako jsou například Struny osudu, Zpívající věže, ale i do dalších sborníků, které vyšly či vyjdou. Můžete vyjmenovat ty ostatní?

Zkusím to – snad na žádné z literárních „dětí“ nezapomenu:

  • Mezi životem a smrtí, Zlato Arkony II, Brokilon 2013
  • Deset, sbírka povídek Žoldnéři fantasie: Inteligentní ledovce a jiné zrůdy, Straky na vrbě 2015
  • Rosa na kolejích, Mlok – sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka 2015, Nová vlna 2015
  • Maminčiny korálky, Sborník druhého ročníku Literární soutěže Jakuba Arbesa 2015
  • Román o růži, sbírka povídek Žoldnéři fantasie: Lovci monster, Straky na vrbě 2016
  • Příběh vozataje, vyšlo v časopise XB-1 v 6/2016
  • Kočár na věčnost, Sborník třetího ročníku Literární soutěže Jakuba Arbesa 2016
  • Hovězí spravedlnost, sbírka povídek Žoldnéři fantasie: Odvrácená strana světa, Straky na vrbě 2017
  • Pravda o strážci z Hoganova přístavu, sbírka povídek Zpívající věže, Straky na vrbě 2017
  • Hráč, sbírka povídek Struny osudu, Straky na vrbě 2017
  • Jednoho dne se vrátíš, vyšlo v časopise XB-1 v 1/2017
  • Dobrodruh na rybách, vyšlo v časopise XB-1 v 6/2017
  • Lektvar správných žen, antologie Žena se sovou, Fortna 2017
  • Svatojánská, Mlok – Nejlepší sci-fi a fantasy povídky 2017, Nová vlna 2017
  • Zákon hrdinů, sbírka povídek Kočas, Nová vlna 2017
  • Bílý, sbírka povídek Zakázané slovo, Gorgona Books  2017

Připravované:

  • Na Martina, Sborník čtvrtého ročníku Literární soutěže Jakuba Arbesa 2018

Pozn. redakce: Volně dostupný Apokryf tříkrálový k přečtení...


Psaní povídek je všeobecně těžká disciplína. Do omezeného počtu stran se musí vejít všechno tak, aby byl příběh čtivý, napínavý a aby si čtenář řekl, že to bylo skvělé. Souhlasíte s tvrzením, že psát povídky není lehká záležitost? Jak to máte vy?

Pod tohle se klidně podepíšu. Člověk navíc nikdy neví, jak příběh zapůsobí na čtenáře – jestli jej nechají jít do světa, nebo spadnout do propasti zapomnění. Snažím se „dát to nejlepší“ a doufat, že to vyjde.


Ve svém volném čase se věnujete skupině historického šermu Nuntius Regis. Co taková záliba obnáší? 

Je to vynikající způsob, jak vůbec neřešit potíže středního věku. Znamená to především tréninky a přes léto i vystupování na hradech, slavnostech a festivalech nebo účast na „living history“ akcích. Ve skupině působím hlavně jako taneční choreograf a občas i autor vystoupení, která hrajeme.

zdroj: archiv autorky

Jak se dá skloubit vystupování s psaním?

Naprosto skvěle. Vždycky jsem se chtěla v příbězích dostat přes obvyklá klišé typu „štíty duní, meče zvoní, přilbice se lesknou a teče krev“. Díky šermu vím přesně, jaké mají hrdinové zbraně a zbroje a co s nimi jsou (a nejsou) schopní udělat. Vím, jaké je stát ve štítové hradbě proti nepříteli, co si hrdinové obléknou a obují, co si dají k jídlu a jak si to připraví. Vím, jaké je přespat na hradě nebo v raně středověkém tábořišti, a dostanu se na spoustu pěkných míst, jako je třeba již zmiňovaný Děvín. Autor historické fantastiky si těžko může přát víc. 

Plánujete napsat další knihu? Pokud ano, o čem bude a kdy se na ni můžeme těšit?

Ano. Bude to příběh nejen pro jezdce a vozataje o ztraceném hřebci, javorovém dřevu, velkém magikovi, panně a netvoru z časů Karla IV. Právě začínám psát poslední kapitolu a do švestek by mohlo být hotovo. Pak se uvidí.  

Jak relaxujete, když nepracujete, nepíšete a nevystupujete s šermíři?

Nejlíp si odpočinu na zahradě nebo v sedle. Jezdím dlouhá léta na Farmě Žlutava. Až se jednou vydáte hledat Babí dvůr, možná na loukách potkáte dámu jistého věku na krásném vraníku. Paní má už ledacos za sebou - ale ten kůň rozhodně stojí za pohled!

Žádné komentáře:

Okomentovat