Rozhovor s Vladimírem Černilem: „Příběh Jutty a některých lidí, se kterými se v prvním díle potkává, měl skutečně reálné pokračování. “

Na stránkách projektu jsme v dubnu uveřejnily recenzi historického thrilleru Jutta založeného na skutečných událostech. Knihu napsal Vladimír Černil. V rozhovoru jsme se zaměřily nejen na jeho první literární počin, ale i jeho spisovatelské plány do budoucna.

Chtěla bych autorovi poděkovat za jeho čas a také poskytnuté fotografie.


zdroj: archiv autora


Existují díla, která čtenáře chytnou za srdce, dříve než se pustí do samotného čtení. Většinou nás k takovému názoru přiměje jen nepatrný náznak v podobě vhodně zvolené anotace či obálky. Do této kategorie v letošním roce přibyla další kniha. Jedná se o historický thriller pojmenovaný Jutta. Ten  vzešel z pera Vladimíra Černila, v tomto případě se jedná o autorův literární debut. (více v recenzi)



Jak dlouho jste pracoval na Juttě, když zohledníme získávání důležitých informací, které jsou pro Váš příběh nepostradatelné?

Na knize jsem pracoval fakticky asi sedm měsíců, ale přiznávám, že byla třeba tří či čtyřtýdenní údobí, kdy jsem se psaní nevěnoval. A potřebné historické informace jsem získával vlastně až v průběhu psaní příběhu, vždy jak si to jednotlivé události, které při psaní příběhu vyvstávaly, vyžadovaly.

V čem si myslíte, že spočívá „kouzlo odlišnosti“ Vaší knihy od jiných beletristických děl s tematikou holokaustu a druhé světové války?

Úplně si nejsem jistý, jestli a jak moc je Jutta odlišná od jiných děl. Asi se to nedá úplně paušalizovat. Ale myslím, že kromě síly skutečného příběhu, je to ona lidskost, která přichází i od lidí, u nichž by to čtenář nejspíše neočekával. A také možná ono uvědomění, že i uprostřed válečných hrůz musí lidé žít „obyčejný“ život se všemi jeho starostmi i radostmi.

Prozradíte nám, ve které konkrétní postavě se zrcadlí charakter Vaší babičky? Jedná se přímo o Juttu?

Moje babička se v tomto příběhu objevuje, avšak jen velmi okrajově. Pozorný čtenář si toho určitě všimne. Stejně je to i s dalšími postavami z mé rodiny, které se příběhu dříve nebo později nějakým způsobem „dotkly“. Ale můžu prozradit, že moje babička a vlastně i její manžel, můj děda, se osobně blízce znali s některými z hlavních protagonistů příběhu. Ale víc nemůžu říci, protože to už bych hodně prozrazoval z možného pokračování příběhu, který, pokud ho napíšu, může být svým způsobem ještě dramatičtější než jeho první část.

V jaké míře je Vaše kniha autentická se vzpomínkami Vaší babičky?

Jádro příběhu je velmi, opravdu velmi autentické. Rozhodně ty nejsilnější pasáže příběhu se skutečně staly. Ale přiznávám, že některé části z babiččina vyprávění neznám. Avšak ani ty jsem si nevymýšlel. Ony si při psaní prostě přicházely a sám jsem byl několikrát překvapený, jakým směrem se příběh a události v něm vyvíjejí. Proto pro mne bylo i relativně jednoduché zasadit příběh do reálných dějinných událostí. Příběh se vlastně sám zasadil do kontextu doby a já jej jen přijímal a zapisoval.

Není žádným tajemstvím, že se v současné době připravujete na sepsání Juttina pokračování. Do jakého časového období jste se rozhodl umístit tento příběh? Setkáme se v něm s charaktery z Vaší první knihy, nebo jste se rozhodl pro volné pokračování s neokoukanými a novými postavami?

Příběh Jutty a některých lidí, se kterými se v prvním díle potkává, měl skutečně reálné pokračování. A jak jsem uvedl dříve, v některých ohledech možná silnější a dramatičtější než v jeho první části, za války. Proto, pokud pokračování příběhu napíši (což jsem také již dříve zdůraznil), bude se odehrávat hned po válce a v dalších letech v poválečném Československu. Poslední nitky příběhu, které se ke mně dostaly, končí někdy na přelomu 60. a 70. let minulého století.

zdroj: archiv autora

Pořádáte s Juttou autorská čtení?

Říci, že s knihou pořádám autorská čtení, by bylo značně nadnesené. Měl jsem fakticky jen dvě, a to hned na počátku letošního roku, v době, kdy oficiální vydání Jutty ještě nevyšlo. Obě uspořádal pan Oldřich Látal, předseda Židovské obce v Teplicích, při příležitosti Dne holokaustu. Bohužel pan Látal, který byl velikým příznivcem a obdivovatelem příběhu Jutty, před několika týdny náhle zemřel. Od té doby jsem žádné veřejné autorské čtení neměl, i když přiznávám, že mě atmosféra oněch zmiňovaných dvou čtení nadchla a mile překvapila. Úplně úžasné bylo čtení pro žáky osmých a devátých tříd jedné základní školy v Teplicích, kde jsem měl možnost vidět, jak příběh a ukázka z něj ty děti vtáhl. V současné době ale jedno autorské čtení přeci jen připravujeme, a to na 21. červen tohoto roku při příležitosti otevření výstavy 700 let židovství v Teplicích v kostele Bartolomeus.

Jutta je jedinečná tím, že si ji nelze koupit v žádném velkém knihkupectví, ale i přesto si za dobu svého oficiálního vydání našla již velkou řadu nadšených čtenářů. Na webové stránce knihy jsem si mohla přečíst, že rukopis byl jedním nakladatelstvím odmítnut. Nezměnilo se od doby zveřejnění této informace něco?  Spousta čtenářů by byla jistě nadšena, pokud by si tento historický thriller mohli pořídit v síti svého oblíbeného prodejce.

No rozhodně se od doby, kdy byly webové stránky Jutty vytvořeny, změnilo to, že kniha byla oficiálně vydána, i když přiznávám, že v podstatě vlastním nákladem. V současné době poměrně intenzivně jednáme se sítí Knihy Dobrovský, respektive s jejich sesterskou společností, o výhradním zastoupení v distribuci knihy. Tak uvidíme, jak jednání dopadne, zatím deklarují velmi vážný zájem.

Potýkal jste se během práce s nesnadným tématem Jutty s nějakou tvůrčí krizí, nebo Vám šlo psaní pěkně od ruky?

Jak jsem již výše uvedl, nepsal jsem tak, jak by se asi podle všech příruček o tvůrčím psaní psát mělo, tj. pravidelně denně několik hodin. Prostě psal jsem, když jsem měl čas, chuť a zrovna cítil, že jsem schopen navnímat se do děje příběhu. A pokud se mi to nedařilo, tak jsem prostě notebook odložil a psal později, druhý den nebo i za pár týdnů. V této souvislosti musím přiznat, že úplně nejlépe se mi psalo uprostřed Amazonie v dřevěné chatrči místního šamana. Nejspíše to byla ta obrovská síla ještě panenské přírody okolo, minimum civilizačních vlivů, které by rozptylovaly mysl a síla a moc bylin a obřadů, jež jsem měl možnost okusit a zažít.

Psaní není Vaším plnohodnotným povoláním, prozradíte nám, co děláte, pokud zrovna nepíšete?

Já jsem již někdy v roce 1990 začal podnikat a v tom jsem pokračoval až někdy do roku 2012. V té době jsem podstatnou část svých podnikatelských aktivit prodal a tím si vytvořil dostatek časového prostoru pro sebe a pro takové věci, jako je třeba napsání knížky. Pravdou ale je, že některé podnikatelské aktivity mi stále ještě zůstaly, ale primární starost o ně má dnes tým lidí kolem mne, takže mě od psaní naštěstí většinou nerozptyluje řešení každodenních problémů.

Jaký máte Vy osobně vztah ke knihám? Cítíte se být spíše spisovatelem, nebo čtenářem? Neuvažujete o tom, že Vaši spisovatelskou kariéru rozvinete i v jiném literárním žánru?

Knihy jsem miloval už jako kluk. Denně jsem prožíval a hltal desítky a stovky literárních příběhů. Se změnou společenské situace po roce 1990 ale bylo najednou tolik práce, nových podnětů i věcí a především nových možností, jako třeba cestování, že knihy šly na nějaký čas na druhou kolej. Ale pořád jsem je kupoval a dělal si zásobu knih na dobu, kdy na ně bude víc času. Takže dnes mám doma prastarou renesanční skříň plnou nepřečtených knih. Myslím, že tím je řečeno vše. Těžko se asi mohu pokládat za spisovatele, když jsem napsal jednu jedinou knihu, kterou si zatím koupilo sotva pár desítek čtenářů. I když ji četlo lidí daleko více. Takže jsem zarytý čtenář, který měl tu drzost zkusit zvěčnit jeden hluboký lidský příběh. A jiný literární žánr? Jak jsem řekl, Juttu si zatím koupilo pár desítek lidí, přečetly ji tak dvě, možná tři stovky čtenářů. Pokud vůbec bude mít smysl, abych dále psal, tak nejprve musím dokončit příběh Jutty. A teprve potom se případně můžu zabývat myšlenkou na něco dalšího. I když jeden námět na sci-fi román už ke mně přišel...... :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat