Rozhovor se spisovatelkou Lucií Huškovou: "Ike nám pomohl překonat složité období"

Na stránkách projektu Podporujeme české autory vyšla v květnu recenze knihy Ike, můj italský corso pes, aneb psí život v Itálii autorky Lucie Huškové, v níž v hlavní roli vystupuje neobvyklý vypravěč - pes. Autorka nám poskytla rozhovor, ve kterém přiblížila okolnosti, které vedly k napsání titulu, a také nabídla pohled na italskou společnost. S Ikem se můžete blíž seznámit v ukázce z knihy.  Za rozhovor i fotografie děkujeme spisovatelce!









Hned na začátku našeho rozhovoru se musím zeptat, jak se má Ike? Je to opravdu velký sympaťák. 

Moc bych si přála odpovědět po italsku: „ Děkuji, má se skvěle.“ Bohužel tomu tak úplně není a všichni tím trpíme. Přestěhovali jsme se z pracovních a jiných důvodů do Jižního Tyrolska,
a přece jen jsme tu zatím tak trochu v roli Zlatokopů z Arkansasu. Začali jsme doslova od píky. O tom, jak to v údajně nejbohatší a nejperspektivnější části Itálie chodí a jak se Ike hádá přes plot kvůli zahrádce, po které touží,  píši ve druhém díle.



Jak vznikl nápad, že hlavním hrdinou knihy bude váš pes?

Vznikl spontánně. Prožívali jsme tehdy hrozné období strachu a beznaděje. Štěnátko mým dětem úžasně pomohlo. Vše s námi přežilo a my s ním. Přišlo mi tenkrát přirozené začít o tom psát.

V knize zmiňujete poměrně divoké poměry v italském sociálním systému. Nebála jste se psát o tom takhle veřejně?

Když jsem o tom začala psát, ještě jsem o vydání knihy neuvažovala. Psala jsem pravdivou pohádku, abych se nezbláznila. Měla jsem k dispozici spoustu materiálu, který se týkal mě samotné, ale i stovek dalších matek, velká většina z nich je italské národnosti. Moje kamarádka advokátka založila organizaci Finalmente liberi, která bojuje v Itálii proti odebírání dětí v neopodstatněných případech. Vydání knihy bylo překvapením i pro mne.



Kniha Ike - Můj italský corso pes aneb psí život v Itálii měla u českých čtenářů úspěch. Kdy se můžeme těšit na pokračování, vyjde ještě letos?

Mým velkým přáním by bylo, aby kniha vyšla znovu společně s druhým dílem, měla by asi větší smysl. Možná se ale pletu. Zatím bohužel nemohu na tuto otázku odpovědět.

Neměla jste trochu strach, že se titul ztratí v záplavě knih se stejnou tematikou?

Úspěch knihy záleží vždy na reklamě, jaká se knize dělá, takže jsem samozřejmě strach měla.

Co na knihu říkají vaši italští přátelé?

Přeložila jsem první část Ike (vydaná kniha se skládá ze dvou částí). Ti, co ji četli, byli nadšení, přestože si myslím, že by kniha částečně nemusela italskému čtenáři sednout. Je vidět, že mám štěstí na přátele. Dokonce i můj italský agent si myslí, že bych měla překlad dokončit. Uvidíme, nejdřív musíme sehnat Ikovi tu zahrádku.



Jací jsou vůbec Italové jako čtenáři?

Obecně se tvrdí, že Italové čtou málo. Já si to úplně nemyslím, protože vidím v knihkupectvích spoustu lidí. Nemohu vám samozřejmě říci, zda to jsou místní. Vím od mého agenta, že například klesl zájem o fiction a erotickou literaturu. Začíná prý růst zájem o non fiction, velice dobře se prodává noir (co se týče jednoho, který teď píši, mi velice fandí a doufá, že budu schopná jej dopsat tak,  jak jsem začala).

Píšete jen v češtině, nebo i v italštině?

Začala jsem psát v italštině. Byla to taková osobní výzva k překonání sama sebe. Teď už je výzvou čeština.

Je snazší prosadit se jako spisovatel v Česku, nebo v Itálii?

Myslím, že je to zhruba stejné. Publikovat s kvalitním nakladatelstvím je těžké v obou zemích.

Chystáte pro své čtenáře ještě něco jiného?

Ano, mám rozepsanou kriminální serii noir v italském jazyce, na kterou právě čeká pan G. Zecchin.

Máte ve své bibliografii i knihu vydanou v Itálii?

Ano, vydala jsem dvě příručky s Danem Alighierim, ruštinu a soudničku s Bonfirraro editore.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi životem v Itálii a Čechách?

Ano, píši o tom i v Ikovi. V současné době žiji v Jižním Tyrolsku a spousta věcí je nám zde bližších: od kuchyně až po mentalitu. Sem tam i nějaké to slovo.




Vracíte se ráda domů do Česka?

Moc ráda se vracím. Považuji Čechy za svůj opravdový domov, mám i po 25 letech pobytu v Itálii jen české občanství. Nedovedu si představit, že bych měla být jednou pohřbená v Itálii. Teď mi tam tedy trochu vadí ta všudypřítomná řepka olejka, skoro by mohla nahradit  jako symbol lípu.

Ráda vaříte. Preferujete italskou, nebo českou kuchyni?

Trochu se pochlubím. Vařím každý den (i Ikovi), navzdory katastrofickému vybavení podnájmu. Nemám myčku, a dokonce ani troubu. Peču v miniaturní elektrické troubičce a vařím na dvouplotýnkovém sporáku. Umím a ráda dělám italskou kuchyni, ale spoustu receptů si vymýšlím sama. Jako například banánovou omáčku s kuřetem, kurkumovou omáčku s krocanem, cuketou a quinou, fenyklový salát se křenem, jablky a šunkou atd. Moji praprarodiče vlastnili v Praze v Hostivaři hospodu a z tatínkovy strany byla babička hlavní kuchařkou ve školní jídelně, přece jen tam asi nějaké  geny zůstaly.

Dneska je nesmírně moderní vydávat kuchařky zabírající všemožná témata. Nenapadlo vás přiblížit nám touto formou středomořskou kuchyni?

Kdysi jsem začala překládat bezvadné odzkoušené recepty z Apůlie, můj známý je zdědil po své babičce a chtěl je vydat, třeba se k tomu někdy vrátím.



Žádné komentáře:

Okomentovat