Ukázka z knihy Ike: můj italský corso pes, aneb psí život v Itálii (Lucie Hušková)

Na webu Podporujeme české autory vyšla recenze knihy Lucie Huškové, autorky, která žije dlouhá léta v Itálii. Lucie Hušková poměrně neotřelým způsobem glosuje osobní život své rodiny a nabízí pohled na současnou italskou společnost. Pokud vás zajímají kulturní rozdíly mezi národy a rádi čtete o zvířatech, možná vás ukázka, kterou pro vás připravila paní Hušková, navnadí k dalšímu čtení.




Apulské prázdniny aneb čarování, zázrak, svatý Mikuláš, svatý Vít, Otec Pio, had Kamil a konečně jsou zase doma.

(ukázka z poslední kapitoly)

…Pokud to nevíte, Monopoli byla tento rok navštěvovaná více než Polignano a Mare, je tam spousta luxusních butiků a femmes fatales se tam procházejí jako po červeném koberci.
Do toho si představte Ikovu maminku, která se už třetí den myje jen pod úspornou sprchou na pláži… Vlasy měla plné písku, pěny a sloupané pokožky, na sobě vyrudlou plážovou sukni a žabky zaryté do opařených nártů, čímž její dolní končetiny připomínaly elegantní nožky tereje červenohého. Předčasný menstruační syndrom jí na zářivosti také moc nepřidal, přesto se ale, jako každá správná maminka, nechala přemluvit k tomu, aby šla pěšky přes celé město (V MONOPOLI SE TOTIŽ TĚŽKO PARKUJE) do restaurace Oltre mare, kde se skvěle a lacino žere.

Než tam ale došli, už s plukovníkem nemluvila, přestože mu ještě stihla dát za pravdu ohledně toho parkování. Obránce spravedlnosti si totiž dovolil celé tři nekonečné sekundy civět na jednu vyparáděnou a důkladně osprchovanou ženu, která se mu stala osudnou. Měla modré oči a navzdory světlým vlasům to byla manželka a maminka se tentokrát pěkně rozběsnila.
Ještěrky, lišky a myši ještě snese, ale svaté děvky nemusí.Žena vamp si ho sice začala měřit ze schůdku (jak to italské femmes fatales mívají ve zvyku) před svým obchodem jako první a trvalo jí to
mnohem déle než Ginovi, ale maminka měla hlad a menstruaci. Nejprve se sice jako každá správná intelektuálka donutila potlačit efekt Zeigarnikové v souvislosti s ministrem (tím, co jí popřál k  svátku), ze kterého se před nedávnem stal ambasador, poté si se soucitným úsměvem prohlédla ošklivou kopii Sharon Stone, a když jí ta rudá a se sklopenou hlavou prošla (po sestoupení z chodníku) pod pasem, vrhla na obránce spravedlnosti bojovný pohled. Tu noc spal plukovník na gauči a druhý den byl na výletě v Castellana Grotte přes všechny své pokusy o smíření nemilosrdně izolován. Místní průvodkyně podala velmi precizní výklad o místních stalaktitech, stalagmitech, dómu a zříceném stropu jeskynního systému a maminka měla co dělat, aby rozlíceným pohledem nerozšířila jeho vnitřní průměr a nezdeformovala pozoruhodnosti krasových útvarů. Tamní speleologové v nich totiž zřetelně rozpoznávají: punčochu, sýčka, kostelní varhany i oltáře a někteří se, v jižanské katolické atmosféře, nebáli uvidět dokonce mnicha kapucína, Madonku nebo Anděla ochranitele, takže by to byla velká škoda. Právě když jim paní průvodkyně názorně ukazovala obrysy draka, začal plukovník znovu dolézat: „Vidíte to, co já?“ otázal se třesoucím se hlasem. Maminka rozklepaná chladem a vlhkým vzduchem v té chvíli právě půjčovala roztřesené Valentýnce svoji džínovou bundu, protože ona si ji zapomněla v autě (Michele by jí svou také určitě půjčil, kdyby nějakou měl), a tak tam stáli, třesoucí se, před zachmuřenou tváří Pána Ježíše. Podobizna na stěně jeskyně byla větší než všechny ostatní krasové jevy a nikdo jiný ze skupinky, včetně Michela, ji neviděl. „To, aby ses polepšil!“  zkonstatovala útočně maminka. „Tak proč ho vidíš taky?“ dotázal se něžně plukovník.
„Mami, já ho taky vidím a nikdo jste mě do toho nenutil,“ přišla se svou českou troškou do mlýna Valinka, aby jí ostatní nerozuměli. Načež maminka usoudila, že oni si zázraky nezaslouží a dále tomu nevěnovala pozornost, přestože plukovník tvrdil, že se Pán Ježíš mračil, ne proto, že zkoumal tu femme fatale (je přece jasné, že špionky a teroristky bývají osudové ženy), ale protože přehazoval přes plot kameny z jejich zahrádky na obecní pole.

U východu z jeskyně si maminka (aby rozptýlila chmury) koupila hliněný hrnec s pokličkou na vaření, který může prasknout na plynovém sporáku, děti se vyfotily před trullem a tolik jim to slušelo, že maminka Ginovi to přehazování kamenů odpustila, načež se k večeru přemístili na Costa Merlata (stále ještě byli bez té vody, kvůli odpadům) do vily na pobřeží, kterou jim štědře zapůjčila jedna rodinná přítelkyně. Pohostila je obrovskými třešněmi a řekla mamince, že by mohla být její dcera. Pak se vrátila zpátky do svého luxusního bytu ve městě.

Zapůjčená vila na pobřeží byla celá bílá, obrovský pozemek vypínající se nad útesy byl obehnán bělostnou zdí a i vysoká zeď vnitřního dvoru se sprchou byla čerstvě nabílená. Přesto to uvnitř domu zavánělo černotou. Tedy, abyste to špatně nepochopili. V domě byl na jejich počest proveden generální úklid, jak to jen v Apulii umějí, ale bylo tam něco špatně. Ike by to byl ihned vycítil, ale oni ho nevzali s sebou, a tak měli jen takový nejistý tísnivý pocit. Maminka teď sice tvrdí, že to bylo z toho nadbytku a že se bohatí lidé neustále musí bát, obzvláště když na bráně nemají zámek a na oknech mříže. Mříže vám ale v dnešní době odříznou rozbrušovací pilou, dříve než plukovník stihne zrentgenovat pohledem femme fatale, takže to tím nebylo. Ike by se byl po obrovském pozemku, luxus neluxus, pěkně prolítal a všechno zlé vyhnal, jenže rodinná přítelkyně je alergická na psy, a tak je hned druhý den ráno vykradli. Ale nepředbíhejme. Poté, co se většina smečky vykoupala ve skalním mořském bazénu a osušila na soukromé pláži, se maminka také rozhodla dopřát osvěžení v koupelně. Jenomže jakmile rozsvítila světlo, zhaslo osvětlení po celém domě.
Naštěstí ještě nebyla úplná tma, a tak se na bílých zdech daly dobře rozlišit všechny hodnosti a ocenění mrtvého kapitána i portréty jeho vdovy. Za mlada byla opravdu krásná a chodba byla přeplněná jejími podobiznami. Měla na nich dlouhé havraní vlasy splývající na rudé šaty, pod kterými prosvítaly tmavé bradavky, a sledovala maminku (při každém jejím přesunutí) ponurým pohledem, tak jak to na zámcích bývá. Maminku to poněkud zneklidnilo a večer nemohla usnout.
Ike se nediví, on jako Býk také nesnáší červenou. Navíc ani Michele nemohl spát, vadilomu totiž, že se někdo procházel po opalovacíploché střeše vily, a tak v noci schoval do skříně zrcadlo, které měli v ložnici. Poté, co je ráno oloupili (Gino hlídal vepředu před domem, ale zloději přišli zezadu), jim přepych i soukromá pláž pěkně zhořkly. Dokonce i Valentýnka začala kritizovat obraz  zadumaného děvčátka vedle dveří toalety. Mělo modré oči, cenilo zuby ve zvláštním neidentifikovatelném úsměvu a nebylo podobné ani jednomu z vystavených portrétů, byla to  manželka.

Nic nepomohlo, že o pár hodin později na ně byl velice laskavý policejní strážmistr původem z Neapole a podrobně jim popsal, jak ho nedávno také vykradli. Přijít o všechny doklady, peníze a opasek Dolce&Gabbana (Michelův případ) nikomu na dobré náladě moc nepřidá. Nejvíce ale Michela i maminku mrzely ztracené vzpomínky, jelikož oba měli v peněženkách plno fotografií. Maminka přišla o fotky štěňátek z dětství, Michele na tom byl ještě hůř. Ukradli mu totiž vzpomínky na Martu – sestřenici, sekterou vyrůstal a která v šestnácti letech zemřela na rakovinu. Měl z toho depresi na pokraji ničivého vzteku a Ike by za to bez rozmyšlení roztrhal ty zloděje na kousíčky!
„Máte na někoho podezření?“ „Bohužel ano.“ „Ano?“ „Ano, myslím, že jsou místní,“ předložila nesměle maminka kandidaturu na drobnou kriminalitu. „Místní? Mohli by to být ti, co mě vykradli.
Ale ty jsme chytili,“ zvážil situaci strážmistr. „To jsem ráda,“ usmála se přejícně maminka. „Myslím, že to bohužel byly děti. Tedy takový baby gang. Byla to naše vina. Nechali jsme otevřené dveře na dvůr.“ „Cože? Oni vás vykradou a vy se viníte?“ „Ale, ne,“ zrozpačitěla maminka. „Víte, nevzali jsme s sebou našeho Ika.“ „Corso psa,“ upřesnil plukovník. „Aha, to je jiná. Doufám, že jste ho neopustili.“ „Kdepak, zůstal doma se synem.“ „Hmm,“ zamručel strážmistr a evidentně potlačil nutkání se otázat, kolik je synovi let. „Asi mám příliš velkou fantazii, ale stejně vám to řeknu. Já mám jejich otisky prstů.“ „Nemáte!“ „Mám. Podívejte, tyhle tři vizitky vyhodili do koše, když se při útěku hrabali v mé peněžence.“ „Chtěl jsem říct, že nemáte velkou fantazii, to my běžně děláme. Při krádeži se zloděj rozruší a vylučuje takovou směs mazu, vody, kyselin, vápníků a fosfátů. No a to jsou pak ty otisky. Je vám to jasné?“ „Ano.“ „Tak už běžte, my se budeme co nejvíce snažit je chytit a vy si zajeďte do San Giovanni Rotondo k Otci Piovi. Taky jsem tam byl, funguje to lépe než poplašné zařízení. “Gino mu následovně z vděčnosti za informaci sdělil, že je plukovník na penzi a odborník na bezpečnost. Načež strážmistr dokončil zápis, ve kterém mu ze zdvořilosti ubral deset let a vyprovodil je před policejní budovu, kde jim všem srdečně potřásl rukou a ukázal restauraci, ve které se stravuje místní policie. „Řekněte, že vás posílá Pasquale, a stejně to nepodceňujte, pokud si s sebou nevozíte corso psa, modlete se!“ napomenul je a rozplynul se ve dveřích policejní stanice.
„Mami, nepřipadá ti, že byl podobný Pánu Ježíši v té jeskyni?“ „Nepřipadá,“ usmála se maminka. Smích ji ale po návratu do vily rychle přešel. Baby gangu se je sice tentokrát nepodařilo vykrást, ale všichni byli ze sežraných třešní (zapomněli je venku na zahradním stole) a převrhnutých židlí náležitě roztrpčeni.O luxusní dovolené už nikdo z nich nechtěl ani slyšet. Neprodleně se vrátili k tetičce Nině do skromného vesnického bytu. K jejich velkému zděšení ještě ten večer přestala téct voda. „Ano, pozítří to přijedou dát do pořádku, dočerpal se zásobník. Jeďte se zatím podívat do Polignana na procesí svatého Víta, povezou v noci po moři jeho ostatky. Je to moc hezké,“ poradil jim soused. Raději nic nenamítali a vydali se nečesaní a nemytí do Polignana aMare. Bylo to tam opravdu moc hezké a sugestivní a výborně se najedli v jedné restauraci nad útesem (ne v té drahé a vyhlášené, tam je zatím nepustili). Všichni včetně obsluhy nadšeně tleskali a hopsali, když kolem nich proplouvala osvícená loď se svatým Vítem (je ochráncem tanečníků). Zhruba o půlnoci se vrátili do tetiččina bytu unaveni, ale spokojeni a k jejich velikému překvapení k ránu začala téct voda. Druhý den se tedy pro jistotu vydali navštívit i svatého Mikuláše do Bari (v Apulii musíte neustále někoho navštěvovat, nejčastěji tetičky a strýčky a to pořád dokola, je to takový zvyk) a vůbec toho, včetně Michela, nelitovali. Bazilika je to opravdu nádherná, plná prosté a pozitivní atmosféry, navzdory suvenýrům pro každou kapsu, a tak si tam také něco koupili. Maminka byla moc ráda, že dala Nicoláskovi jeho jméno, protože to byl skvělý svatý a ne nadarmo je ochráncem dětí, nevinných a marných kauz a také navíc snižuje daně (praxis de tributo), což je v Itálii obzvlášť potřeba. Po jeho návštěvě manželčino čarování jako by zázrakem ustalo a oni si krásně užili poslední tři dny dovolené. Nakonec nakoupili pravý olivový olej u malého apulského výrobce, výtečné sýry a obrovské třešně (to aby z té dovolené také něco měl Nicolásek) a vydali se zpátky domů.
Když projížděli kolem Gargana, tak si vzpomněli na strážmistra a raději se také stavili u Padre Pia, tetička Nina ho totiž velice miluje. Bylo tam všechno trochu jinak, než jak tetička vyprávěla a Gino pamatoval, a Otec Pio by se vší tou pompézností asi nesouhlasil. Ike to cítí, ale v každém případě se lidem v San Giovanni Rotondo dobře vede. Potvrdil jim to i majitel restaurace, u kterého se stavili na oběd: od té doby, co tam bylo posvěceno poutní místo, se v turistickém městečku doslova dějí zázraky a všichni se tam usmívají. Mají totiž pořád plno, všichni žijí v blahobytu, jen svatý Mikuláš by měl znovu snížit ty daně, ale nejdůležitější je úsměv, jak hlásal Otec Pio. Pan hostinský to tam měl dokonce vyvěšeno na zdi: Úsměv nic nestojí a má velkou cenu. Obohatí toho, kdo ho dostane, a neochudí toho, kdo ho dává. Trvá jen okamžik, ale vzpomínka na něj může být věčná. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj mohl obejít. Nikdo není tak chudý, aby ho nemohl dát. Přináší štěstí do domu, je oporou při práci a je viditelným znamením hlubokého přátelství. Úsměv dá odpočinout od únavy, obnovuje odvahu demoralizovaným, je útěchou ve smutku, pomáhá od každé strasti. Ale je dobře, že se nedá koupit ani půjčit ani ukrást, protože jeho hodnota je v okamžiku, kdy je věnován. A když potkáte někoho, kdo se na vás neusměje, buďte štědří a usmějte se vy, protože nikdo nepotřebuje víc úsměv než ten, kdo ho sám dát neumí.

Gina to velice dojalo a z toho všeho dobra...


Text © Lucie Hušková
© Nakladatelství Práh

Žádné komentáře:

Okomentovat