Rozhovor s Adrianou Šindelářovou: „Příběh, který jsem napsala, ke mně přišel úplně sám.“

V srpnu jste si na stránkách projektu Podporujeme české autory mohli přečíst recenzi knihy Kráska přichází spisovatelky Adriany Šindelářové a navnadit se ukázkou. Teď vám přinášíme rozhovor, v němž autorka poodhalí zákulisí vzniku tohoto románu. Za rozhovor i fotografii děkujeme autorce!

Adriana Šindelářová se narodila v Kadani do rodiny spisovatelky Renáty Šindelářové. V současné době žije v Klášterci nad Ohří a studuje ochranu životního prostředí na Fakultě životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem. Kde se vzala láska ke starému Egyptu a jaké bylo její dětství? To se můžete dočíst na oficiální stránce www.adrianasindelarova.cz.

Román Kráska přichází vydalo nakladatelství Literární strom, které Renáta Šindelářová založila v roce 2017.


Zdroj: archiv autorky


Aurelie zdědila lásku k historii po rodičích archeolozích. Obdivuje starověký Egypt a nejvíc královnu Nefertiti, o níž ví téměř všechno. Ráda by pronikla do královnina života ještě víc a objasnila dosud neznámá fakta.  S přáteli Lily a Alexem tráví volné chvíle v knihovně a vyhledává potřebné dokumenty. Alex pracuje na vědeckém projektu, jehož součástí je testování stroje umožňujícího cestování časem. Určitě už tušíte, jak se Aurelie ke svému idolu dostane. To, co ji v Egyptě čeká, by si nepředstavila ani v nejdivočejším snu. Ocitne se v královském paláci a nevídaným způsobem zasáhne i srdce samotného budoucího vládce Amenhotepa. Potká se s Nefertiti? Vrátí se zpátky do současnosti? (více v recenzi)


Kniha Kráska přichází je vaší prvotinou, která většinu čtenářů příjemně překvapila svou vyzrálostí. Jak dlouho jste na ní pracovala?

Trochu se bojím, abych svou odpovědí nevyděsila začínající autory. Pravdou ale je, že od napsání prvního odstavce do vydání knihy uplynulo dlouhých pět let. Zní to strašidelně, nicméně nepočítám to v „čistém čase“. Když si celou tu historii promítnu zpět, našla bych tam zhruba dva naprosto plonkové roky, kdy se nic nedělo. Ne vždy má člověk náladu, čas nebo slinu, která by tomu dala tu správnou šťávu.
Abych to vzala úplně od začátku – původně jsem psala divadelní hru, ale pak jsem ji začala přepisovat do románové podoby – doplňovat o další scény, postavy, popisy scenérií. Poté, co jsem dokončila první verzi románu, začalo martyrium v podobě nekonečných kosmetických úprav. Jsem perfekcionista. Každopádně finální podoba knihy není jen moje zásluha. Pomáhalo mi několik lidí z mého okolí - za to bych chtěla svým pomocníkům ještě jednou poděkovat. Úplně největší dík ale patří mé mamince, také spisovatelce, která mě upozornila na začátečnické chyby, ale také mi umožnila, aby kniha vůbec vyšla, jelikož ji vydala pod křídly svého nakladatelství.

Proč jste se rozhodla zaměřit se zrovna na historii starověkého Egypta? Je to vaše oblíbené období?

Starověký Egypt s celou svojí krásou mě fascinuje už odmala. Neumím vysvětlit proč. Je to přesně ten typ záliby, se kterou se člověk už narodí. Období 18. dynastie mě pak přitahuje na celé té historii doslova magicky. Mám načteno mnoho knih, především tedy o Nefertiti a Achnatonovi.

Prolínání časových rovin se v literatuře objevuje poměrně často.  Proslulá je tím například Barbara Erskinová. Znáte její knihy, jsou vám inspirací, nebo dáváte přednost jinému literárnímu žánru?

S žádnou z knih Barbary Erskinové jsem se osobně nesetkala. Bude to znít zvláštně, ale co do druhu přečtených knih bych se vlastně zařadila mezi čtenáře odborné literatury. Teprve poté bych pokračovala výčtem beletrie – především historických románů ze starověkého Egypta a svůj seznam bych ukončila sci-fi literaturou. Ke sci-fi jsem inklinovala spíš v pubertě, kdy jsem četla knihy Arthura C. Clarka, dnes mám raději výlety do starověku. Z tohoto pohledu mě hodně oslovil styl Michelle Moranové.
Co se týká tématu prolínání časových rovin, ani sama popravdě nevím, proč mě napadlo zrovna takové zpracování. Pravdou je, že jako fanoušek sci-fi příběhů se s tímto motivem setkávám poměrně často. Nicméně příběh, který jsem napsala, ke mně přišel úplně sám. Někdy se sama sebe ptám, odkud se ten nápad vzal a jestli je vůbec „můj“. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Skoro jak kdyby mi někdo diktoval, co mám psát, a já byla jen jakýsi prostředek, skrze který se celý ten příběh zhmotnil.

Román Kráska přichází je propracovaný do nejmenšího detailu, a to včetně myšlenky cestování časem. Kde jste se inspirovala při popisování stroje, jímž se hlavní hrdinka do Egypta dostala?

Přiznám se, že to jsem trochu vařila z vody. Popis stroje byl jeden z posledních detailů, který jsem do knihy připisovala. Asi proto, že pro mě samotnou bylo těžké představit si něco, co vlastně neexistuje. Vymyslet tu podobu. Bylo to jiné než popisovat krásy Egypta - tam jsem dokázala fantazii zapojit naprosto automaticky. I proto obdivuji autory, kteří dokáží napsat fantasy. Stvořit zcela nový svět a vykreslit ho tak důvěrně, jako by ho viděli naživo.
Jak jsem ale již zmiňovala, mám ráda sci-fi. Tudíž jsem se se strojem času již setkala v jiných příbězích a vytvořila jsem tedy něco jako jejich „průnik“. Když tak nad tím přemýšlím, s modrým světlem a kruhovým tvarem jsem se určitě podvědomě inspirovala svým oblíbeným seriálem Hvězdná brána.

Aurelie je velmi sympatická postava, má předobraz v někom konkrétním?

Jsem teď trochu v rozpacích, jak mám odpovědět, protože jsem se do hlavní hrdinky ve spoustě věcech stylizovala. :-) Má spoustu rysů, které jsem převzala od sebe (například zálibu v lukostřelbě, smysl pro zodpovědnost, snahu mít všechno dokonalé, cílevědomost). Otázkou je, jak moc jsem popisovala sebe ve své reálné podobě a do jaké míry jsem popisovala spíš to, jaká bych ve skutečnosti chtěla být.

Mezi vaše oblíbené činnosti patří lukostřelba, to je poměrně neobvyklý koníček.  Jak jste se k ní vlastně dostala?

To je úplně stejná záležitost jako s tou zálibou v historii starověkého Egypta. Odmala mě fascinují starověké zbraně a také způsoby boje. Už jako malá jsem chtěla mít svůj meč a luk. Ve filmech jsem obdivovala hrdiny, kteří vládli mečem nebo lukem. Chtěla jsem být jako oni.
Párkrát jsem si k luku „přičichla“ už jako dítě, ale blíž jsem se k lukostřelbě dostala až na vysoké škole, kde jsem si lekce lukostřelby vybrala v rámci tělocviku. Tam jsem se naučila základní pravidla. Dnes jsem samozřejmě hrdou majitelkou vlastní lukostřelecké výbavy.

Vaše maminka Renáta Šindelářová napsala několik společenských románů. Vnímala jste její psaní odmala? 

Samozřejmě. Každé dítě má tendenci napodobovat své rodiče. Pamatuji si, že jsem se už v první nebo druhé třídě snažila napsat povídku. Psaní mě bavilo, ať už doma do šuplíku nebo ve škole v rámci slohových prací. Otázkou ale je, zda bych se někdy odhodlala napsat knížku, kdybych neměla vzor ve své mamince. To bohužel nedokážu posoudit.

Chystáte do budoucna něco dalšího? Pokud ano, naznačíte aspoň trochu, o čem kniha bude?

Chystám hned několik dalších počinů. Mám v hlavě nápady minimálně na čtyři další knihy. U většiny z nich je ale podoba zatím vážně hodně „abstraktní“. Bude mezi nimi beletrie a možná také něco odbornějšího. Zatím prozradím jen to, že by se čtenáři mohli dočkat druhého dílu ke Krásce, ale to musím pořádně promyslet, abych nezkazila kouzlo prvního dílu. Chystám se také pustit do knihy, která jistě bude pro hodně lidí překvapující. Více ale neprozradím. :-) Teď zbývá jen doufat, že navzdory povinnostem dokážu najít čas, abych dostala ze svého spisovatelského pera nějaké další čtivo.

Žádné komentáře:

Okomentovat