Rozhovor s Petrem Hrochem Binderem: „Od poslední skutečné pouti poutníka Hrocha a jeho přátel se změnilo vlastně úplně všechno.“

Na stránkách projektu jste si mohli přečíst nejen recenze na doposud všechna vydaná díla Petra Hrocha Bindera, ale i rozhovor, ve kterém jsme se zaměřily především na společenský román Osmý příchod syna, vydaný počátkem letošního roku v nakladatelství Klika. Po přečtení všech jeho knih se mi v hlavě zrodily další otázky a rozhodně by byla škoda nevyužít další možnosti vyzpovídání. Děkuji autorovi za rozhovor a poskytnuté fotografie.


Bibliografie: 

zdroj: archiv autora


V současné době jsem plná dojmů z Vašich knížek ze série Putování Hrocha, ze kterých dýchá pohoda a dobrá nálada. Prozradíte nám, co se změnilo od dob Vaší minulé pouti? Proběhla od té poslední knižně vydané (roku 2013) a věnované českým patronům nějaká další?

Také se k těmto knížkám rád vracím, přece jen, je to už pár let a zážitků mnoho. Od poslední skutečné pouti poutníka Hrocha a jeho přátel se změnilo vlastně úplně všechno. Ze samotářského, dvojitě rozvedeného a duchovně směřujícího mládence se stal skutečný táta, skutečný manžel a skutečný nezaměstnaný. Po mnoha letech v rádiu jsem se musel postavit pouze na své nohy, a navíc jsem přijal i odpovědnost za novou rodinu. Vlastně již České patrony jsem dopisoval v této nové éře.

Vedete si nějaký zápisník, ve kterém máte uvedeno, kolik kilometrů jste celkově během svých poutí nachodil a jakou vzdálenost jste překonal? Neplánujete v budoucnu sepsat nějaké další zážitky z Vašich putování a cest?

Putovací deníky jsou. Ovšem neobsahují informace o kilometrech. Nejsme přeci turisté a sportovci. Jde nám o duchovní prožitek a ten se kilometry neměří. Ty sešity jsou plné zápisů dobrých lidí, které jsme potkávali a umístil jsem je do jednotlivých knížek. Mám v plánu ještě tři velká putování. Okolo České republiky, z Prahy do Santiaga de Compostela a z Prahy do Jeruzaléma. Snad se vše podaří a třeba z těchto putování vzniknou i zajímavé knížky.

Šest titulů Putování Hrocha jste vydal samizdatem. Vím, že tyto knihy slouží především jako dárky lidem, kteří se rozhodnou přispět na určitý dobročinný projekt. Nepřemýšlíte, že byste znovu vydal všechny knížky pod záštitou nějakého nakladatelství, aby se o nich dozvědělo co nejvíce lidí?

Knížky v edici Putování Hrocha vznikly z myšlenky férového obdarovávání. Vlastně na počátku měla být pouze jedna knížka, která by cele podpořila záchranu Horního hradu na Karlovarsku. Z toho důvodu jsem si všechny tyto knížky produkoval sám, abych pak mohl všechny příspěvky, které jsme dostávali (já a právoplatní šiřitelé) a dostáváme, předat jednotlivým podporovaným projektům. Nechtěl jsem to drobit. Vím, že to bylo bláhové a neefektivní, ovšem díky pořadům v různých televizích a dalších médiích, se o projektu Putování Hrocha dozvědělo poměrně dost lidí a našli si potřebné informace. Zatím jsem o reedici neuvažoval, knížek Putování Hrocha mám zatím ještě dost. Mohu tedy vesele obdarovávat ještě nějakou chvíli.

zdroj: archiv autora

Je samozřejmé, že do každého příběhu jste dal kus sebe. Která z těch všech vydaných knih je Vám nejblíže? Na jaké putování vzpomínáte nejraději?

Vzpomínám na všechna putování rád. Každé bylo jiné. Jinak náročné. Díky komponovaným večerům a pořadům Povídání o středověké pouti, které absolvuji po celé republice, se k jednotlivým knížkám vracím a vzpomínám na veselé i dramatické příhody. Jsou to vždy dvě hodiny vyprávění u fotografií. Dvě hodiny dobré nálady a smíchu.


U nás doma je v současné době už asi popáté čteno Putování Hrocha aneb od dvou do pěti (básničky a pohádky pro děti), a z toho důvodu by především mou sedmiletou dceru zajímalo, jestli si nepohráváte s myšlenkou dalšího díla určeného především mladším čtenářům?

Nepohrávám. Dostal jsem již před několika lety přímý rozkaz, abych napsal pokračování básniček a pohádek. Zatím jsem se k tomu nedostal. Možná, až budu mít vnoučata, která nebudou vyžadovat tolik péče a starostlivosti. Pak jim napíšu novou dětskou knížku. Třeba to nebude tak dlouho trvat.


Projekt, který jste realizoval roku 2008, se mi zalíbil. Mám na mysli kočovné divadlo s koníkem a krytým vozem. Díky Vašim internetovým stránkám vím, že se těmto aktivitám věnujete i nadále. Proběhla od té doby další vystoupení kočovného divadla ve stejném rozsahu jako to uskutečněné před jedenácti lety?

Kočovné divadlo bylo šílené od samého počátku. Neměli jsme nic, jen myšlenku. Žádné hry, loutky, rekvizity. Ani krytý vůz, natož koně. Díky panu Berkovi, který mi s tím zásadně pomohl, jsme nakonec měli všechno. Hodně jsme improvizovali a také riskovali. Od té doby jezdím jen s autorským kočovným divadlem. Pravda, na některé akci hraji i čtyři představení a byly doby, kdy jsem hrál až deset pohádek denně, ale to už bych dneska asi neudýchal. Navíc jsou pohádky jiné, propracovanější a také náročnější na improvizaci, rekvizity a kulisy. Každý rok napíšu jednu pohádku, někdy dvě, když je čas a nálada.


V cestě za Fénixem z Prahy na Horní hrad jste se předvedl i jako malíř tuší a v Od dvou do pěti jste také přispěl několika svými vlastními obrázky. Jaký máte vztah k tomuto druhu umění?

Malování jsem propadl už v dětství. Dokonce mi v žákovské knížce přistálo několik poznámek na téma nedovolené malování. Většinou totiž jsem míval problémy s tématem malby. Čí spíše kreslení. Raději se tedy realizuji tužkou a tuší než malbou. Koketoval jsem i s olejovými barvami a plátnem. Po dvou týdnech jsem toho nechal. Schne to děsně pomalu.

zdroj: archiv autora

 

V anotaci na Vaše nejnovější dílo, které by mělo spatřit světlo světa v listopadu, je napsáno, že součástí je pětadvacet autorských perokreseb. Jedná se o kresby tematické?

Původně to měly být pouze veselé „výplně“ prázdných míst před další kapitolou, aby neměl čtenář pocit, že na něm šetřím. A tak vzniklo několik spíše surrealistických obrázků. Pak jsem zjistil, že těch míst je dost, protože hromada je i kapitol a pustil jsem se do tematické tvorby. Vznikly propracovanější kousky, jako je třeba Parazit či Velké stěhování.


Na Podpoře českých spisovatelů jsme během šesti měsíců zrecenzovaly všechny Vaše knihy. Co se během této doby změnilo ve Vašem profesním životě? Jak jste na tom s prací na další knize, o které jste nám vyprávěl v prvním rozhovoru?

Vidíte, já knížky psal tak dlouho a vám stačí šest měsíců. Za každou recenzi jsem Podpoře českých spisovatelů velmi vděčný, dává mi zcela nový pohled na moje děti, tedy knížky. Některé technické věci jsem před třinácti lety netušil. Nestudoval jsem to, nepídil se po tom. Prostě jsem měl touhu psát. Dnes už je to jiné. Vím o čem a dokonce i tuším jak. Děkuji. Co se týká profesního života, je neustále ve vývoji. Jezdíme se starými řemesly po nejrůznějších akcích, prakticky každý víkend jsme jinde. Ve všední dny se staráme o milovníky výtečných vín z Moravy. A psaní je stále koníčkem, na který si musím vyhradit čas. Nyní jsem se vrátil ke knize Poslední dárek, kterou jsem rozepsal ještě před Udělám z tebe milionáře. Ta se skládá ze sedmi menších útvarů, takových novelek, které nespojuje nic menšího než přeobrovská, a v první chvíli nepostřehnutelná a mnohdy i neopětovaná láska. Jediný motor naší společnosti, rodiny, dvojice. Jediné pojivo.


Můžete už nyní posoudit, jestli Vám byla spolupráce s naším projektem užitečná?

O tom, že projekt na podporu autorů z Čech je užitečný, snad není možné pochybovat. Každá podpora domácí produkce (a nemusí se jednat pouze o umění) je vítaná a potřebná. Tím odpovídám i na položenou otázku. Děkuji a těším se na spolupráci příští.

Žádné komentáře:

Okomentovat