Ukázka z románu Hedvábná past (Markéta Harasimová) II.


Přinášíme vám druhou ukázku z detektivního thrilleru z pera Markéty Harasimové s názvem Hedvábná past. Na našich stránkách jste si již mohli o tento strhující román zasoutěžit a přečíst si jeho recenzi s první ukázkou.

Zdroj: Markéta Harasimová FB


✴ ✴ ✴


Štěpán usrkl doušek kávy a otočil se. „Dobré dopoledne!“ pozdravil neutrálním tónem. 
Nina, která si ho až dosud evidentně nevšimla, zvedla hlavu. Seidlovi neušel její zamračený výraz. Aha, takže u Fialy nepochodila, pochopil rázem. Škoda. Ale na druhou stranu aspoň nemusí litovat, že ho nevzala s sebou. 
„Jo, čau,“ zahučela Nina. Její pohled přitáhl kouřící kelímek s kávou - skoro jako magnet. „Skvělý nápad. Panák by sedl víc, ale bohužel…“ utrousila a vykročila k automatu.
„Copak, vstala jsi dnes levou nohou?“ Stejně, jako já? Doplnil už jenom v duchu.
„Je ti po tom snad něco?“ utrhla se na něj.
„No teda, ty máš ale náladu! Kdo ti šlápl na kuří oko?“
„Nikdo!“
„Vážně?“
„Hergot, tobě dělá radost, když mě provokuješ?!“ Přimhouřila oči do úzkých štěrbinek a zaujala bojovný postoj. „Jediné, o co teď stojím, je kafe, a pak pár hodin o samotě. Musím přemýšlet. Zatím jsme nikam nepostoupili. Nevím, jak ty, ale mně se netrpělivostí kroutí palce u nohou. A vůbec, sebrals toho Kinského?“
Štěpán se neuspěchaně zhoupl na patách a pár vteřin hleděl Nině beze slov do obličeje. Když byla rozčilená - možná spíš rozzuřená - změnily její duhovky barvu. Nebyly už čistě zelené, ale ztmavly a šly tak trochu dohněda. Jak by asi vypadaly při orgasmu? Napadlo ho bezděčně.  
Přestože se Nina stavěla vůči většině mužů do opozice a jemu samotnému dávala od prvního setkání najevo odstup, uzrálo v něm rozhodnutí: nenechá se odradit. Zkrátka chce tuhle záhadnou a zvláštně uzavřenou ženu poznat blíž. 
Každá zeď se dá zbourat, pomyslel si. Stačí vytrvat a najít správnou taktiku. 
„Haló!“ zamávala mu rukama před obličejem. „Vnímáš mě, nebo jak? Já se z vás všech už doopravdy zblázním,“ odfrkla si. Štěpána napadlo, že nechybí mnoho, aby jí od úst vyšlehl plamen. 
„Myslíš z nás mužských?“ hodil jí udičku. 
Mrskla po něm smaragdovým pohledem. „Hraješ si na detektiva?“
„Dovol, abych tě opravil. Já jsem detektiv.“
„Měla jsem na mysli samozvaného - takového, co se šťourá v druhých lidech a jejich pohnutkách. Nejsem povinna se ti zpovídat, jestli to nevíš. A neodpověděl jsi mi.“ 
„Na co?“ V zamyšlení nad barevnými odstíny Nininých očí a ovlivněný lechtivými představami skutečně zapomněl, na co se ptala.
„Zajímá mě, jestli jsi přivedl Kinského!“
„Aha. Přiznávám porážku na celé čáře. Šmejdil jsem ve všech možných dírách, ale bez výsledku. Vypařil se – možná k tomu má dobrý důvod. No, a když už jsme u toho, jak jsi dopadla ty u Fialy?“
„Tony žvanil, co?“ vyšpulila ústa, a konečně stiskla na automatu knoflík. „Ta cesta byla k prdu. Přiznal, že s tou mrtvou prostitutkou párkrát byl, zaplatil jí za sex. Ale dušuje se, že je nevinný. Vypadá to věrohodně, bohužel pro nás. Ty otisky žádný důkaz nepředstavují - zrovna tak, jako Fialova minulost. Přímo z něj kape to otřepané klišé, že ve vězení našel boha a bez Bible nedá ani ránu. Jsem nasra… naštvaná.“
„Mohlas to říct naplno, nejsem žádná citlivka.“ 
„Je mi to jasné. Jak můžete být tak klidní, když se tady vraždí ostošest, a my na to koukáme jako partička tupých pitomců?“ 
„Neřekl bych, že jen tak přihlížíme,“ namítl Seidl. „Některé věci prostě trvají a musíš se s tím smířit. ‚Hup na krávu, a je tele‘ u policie moc nefunguje. To bys už se svou praxí mohla vědět, ne?“
Nina měla dojem, že z jeho slov prýští ironie, a nejraději ze všeho by mu dupla na nohu. Dnes se ji zkrátka každý rozhodl naštvat! Uštěpačnou poznámku, kterou chtěla Seidla zpražit, však spolkla, a raději napočítala do deseti. Co by spravila tím, že vyvolá hádku? 
Jak je sakra možné, že je takhle přitažlivý chlap protivný až do morku kostí? Říkala si. Další pohled kapitánovi věnovala, až když se trochu uklidnila.
On na ni naopak nejspíš hleděl celou dobu, a v jeho očích se zračila směsice pobavení s nepokrytým zájmem. Zkušeností s muži měla dost, a tak okamžitě rozpoznala smyslný podtext. A hluboce se jí dotklo, že na něj její tělo zareagovalo veskrze pozitivně. 
Huso hloupá, zanadávala v duchu, a honem přepnula na pracovní kanál. „Jasně, že vím!“ prskla. „Ale uznej, že se nám momentálně nedaří.“
„Zdá se. Tak co s tím provedeme?“ nadhodil Seidl. Ta nevinná věta Nině vyzněla jaksi dvojsmyslně… Ovšem za tím stál zcela jistě náznak vzrušení, které vyvolal žár ve Štěpánově upřeném pohledu, nic víc.
Pohodila hlavou. „Zajímá mě tvůj názor. Sem s ním!“
Odložil kávu na nízkou skříňku. „Fiala je, zdá se, z kola venku. A po Kinském nezbyl ani stín. Takže vyhlásíme pátrání a necháme ho předvést, jak jsi chtěla.“
„Ano, a hned. Není na co čekat.“
„Zařídím to.“
„Můžu to udělat sama.“
Ztlumil hlas do nebezpečného šepotu „Jsme sakra parťáci, anebo soupeři? Co proti mně pořád máš? Tak prostě občas špičkuju, na tom nic není!“
„Já to nesnáším. A taky tě až moc zajímá moje soukromí.“
„To vadí? Jsme kolegové, a tak o tobě chci něco vědět. Lidi, kteří spolu pracují, by se snad mohli znát blíž, ne?“
Rozkročila se. „Fajn, tak začni u sebe.“
„Oukej, jak si přeješ. Takže: žiju už víc než tři čtvrtě roku sám a nedělá mi to moc dobře. Na rovinu přiznám, že bych uvítal stálou partnerku. Taky by mě bavilo mít děti, ty mám rád. A dál? Jsem normální heterosexuální chlap, který nemá problém říct ženě, že má hezké vlasy, když je to pravda. A nejenom to - taky boky, zadek a nohy.“ Věnoval Nině další intenzivní, až spalující pohled.
Konsternovaně vykulila oči. „To jako myslíš mě?“
„Představ si tu hrůzu – ano, přesně tebe. A když jsem u toho, taky máš úžasné oči. A láká mě ochutnat tvoje ústa.“
Nině poklesla brada. Dočista zapomněla na své espresso, třebaže automat už dávno zapípal na znamení, že je hotové. „Ty jsi fakt nenapravitelný! Říkala jsem ti sakra…“
Nenechal Ninu domluvit - pro něho zkrátka ženou byla, ať mu do hlavy tloukla cokoli. Okamžitě šel do akce.


Text © Markéta Harasimová
© Nakladatelství MaHa, 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat