Rozhovor s Romanem Koňaříkem: „...rozhodně nepíši mainstream a dotýkám se často velmi vážných a pro někoho nepříjemných témat.“

Rozhovor s autorem, nakladatelem i ilustrátorem Romanem Koňaříkem jsme si pro vás připravily v rámci soutěže o titul O Bozích a lidech z nakladatelství Černý Drak. Poměrně nové nakladatelství nabízí rozmanité a zajímavé knihy. Tímto článkem vám Černého Draka, vyšlá díla i nakladatele přiblížíme.

Na projektu jsme vám toto nakladatelství představily v článku Kam pro sci-fi a fantasy V. nebo také v recenzích:




Proč jste se rozhodl stát nakladatelem a nyní autorem? 

Tak především jsem psal dávno před založením nakladatelství, jenže až na jednu publikovanou povídku se mi všechny texty hromadily tzv. v šuplíku. Většinu z nich čeká po rozsáhlém dolaďování vydání, a právě proto jsem i nakladatel. Bylo snazší založit nakladatelství a do budoucna si vše vydávat sám dle svého gusta než oslovovat nakladatele s docela kontroverzními texty a trpět případné cenzurování. V budoucnu mí čtenáři jistě pochopí, co mám na mysli, jelikož rozhodně nepíši mainstream a dotýkám se často velmi vážných a pro někoho nepříjemných témat. Má řekněme politicky a systémově nekorektní tvorba rozhodně není pro každého. Další dobrý důvod být nakladatelem pak jednoduše spočívá v tom, že mohu dát šanci i podobně postiženým autorům, na které zatím stále ještě čekám. Mí dosavadní autoři samozřejmě nijak postižení nejsou. Také mohu jako nakladatel pustit na trh knihy, které nejsou vůbec výdělečné a nakladatelé se jim proto vyhýbají, přesto to jsou literární klenoty a byla by škoda, kdyby českého čtenáře minuly. Takto jsem vydal Příběh o Třpytivé rovině od Williama Morrise, což je snad vůbec první fantasy román, a nyní chystám od Morrise k vydání jeho asi nejlepší knihu Studna na konci světa, což je fantasy klenot, který inspiroval Tolkiena a sám Tolkien ho choval v úctě jako jeden z nejcennějších. Tolkien měl vůbec Morrise velmi rád a Angličané si ho taktéž cení, jenže u nás se zatím prodala asi mizerná stovka výtisků. A to máme vynikající překlad Marty Holbové, který jsme čtenářům docela zpřístupnili – Morrisova archaická angličtina je místy nečitelná i pro Angličana. Touto druhou knihou má edice „Základní kameny fantasy“ nejspíše končí, protože čeští čtenáři raději čtou bezduchou moderní fujtajbl fantasy pro mládež a něco tak starého jako Morris se u nás v podstatě nedá prodat.

Vy sám nejste jen nakladatel a autor, ale také ilustrátor. Ke které profesi vás to táhle více? 

Jsem hlavně psavec. Nemyslím, že jsem profesí ilustrátor. Spíš čmárám nějaké obrázky a mám tu odvahu a drzost je dávat do knih. Myslím, že jakékoliv doprovodné ilustrace jsou vždycky lepší než ničím dokreslený holý text. Jinak mám ale mnoho jiných profesí. Nakladatelství nakladatele mého formátu nemůže uživit.

Ve kterých románech naleznou čtenáři vaše ilustrace?

Myslím, že tato informace není důležitá. Jsou asi ve třech knihách, u nichž ilustrace rozhodně nejsou důvodem, proč se o ty knihy zajímat.

O Bozích a lidech je váš debut. Bylo pro vás obtížné sepsat všechna fakta v tak delikátní publikaci?

Je to debut vydaný, nikoli napsaný. Nijak obtížný pro mě nebyl, protože pracuji na několika knihách zabývajících se právě védskou kulturou a slovanskými kořeny, ať už je to beletrie či literatura faktu. Zamlčované dějiny našich osvícených slavjanských předků jsou mým hlavním zaměřením. Je to málo známé téma, které historie nepřipouští, protože nezná písemné zdroje u slovanských národů před příchodem křesťanství. Přesto máme k dispozici mnoho ignorovaných důkazů, že Slované tu byli dávno před Kristem a jejich původní víra byla totožná s duchovně vysoce vyspělým učením Árjů, z něhož vznikl hinduismus a později i buddhismus a gnosticismus. Při studiích ruských mýtů jsem prostě jen udělal výcuc pro mladší čtenáře. Mám tři děti a snažím se je vést duchovní cestou našich předků. Příběhy v mé knize obsahují základní védská moudra a nosnou kostrou jsou mýty předávané po staletích ústně na Rusi, jak je sesbíral a sepsal Alexander Asov. Sám jsem vlastně nic nevymyslel. Jen předávám dál moudrost našich předků.

Neměl jste trochu obavu, že jako prvotina pro vás bude kniha - právě s ohledem na námět - velké sousto?

Jelikož tímto námětem žiju, tak o žádné obavě nevím. Velké sousto by pro mě bylo psát něco zcela obyčejného.

Informoval jste mě, že publikace v lidech rozjitřuje také negativní reakce, pokud jsou zapřísáhlí křesťané a nemají pochopení s daným tématem. Můžete mi o tom říci více, abychom tak varolali čtenáře, pro které dílo prostě není vhodné s ohledem na námět?

Kniha není pro každého. Nejde o běžné pohádky pro děti. Negativní reakce to vyvolá v mnoha druzích lidí. Čtenáře si však najde. Osloví jak zájemce o naši pravou slavjanskou kulturu, tak každého, kdo vyznává tzv. „východní učení“ o karmě a reinkarnaci. Tedy osloví rodiče, kteří vedou své ratolesti tímto směrem. Znám například buddhistu, který se o slovanské kořeny v podstatě nijak zvlášť nezajímá, ale knihou je nadšený. Naopak knihu nedoporučuji běžné mase konzumentů. Není vhodná pro lidi, kteří se vysmívají vegetariánům a abstinentům. Není vhodná pro lidi, kteří se vysmívají principům karmy. A především není vhodná pro lidi, kteří odmítají připustit, že by naši pradávní předci mohli být něčím víc než jen špinavými hloupými pohany. Podstatné však je, jak se na text budou dívat naše děti. Právě jejich duše mají schopnost přijmout Védy daleko srdečněji, než to zvládnou mnozí dospělí.

Proč právě takový námět? 

Protože duchovní i slovanskou osvětu považuji za důležitou obzvláště v době, kdy mravnost lidí upadá a naše děti jsou bombardovány hamburgerovou pseudokulturou ze západu. Technokratická společnost zrůdného konzumentského systému nás vede do záhuby. Máme tady spoustu chytrých telefonů a ještě více hloupých lidí. O dějinách neví mladí zhola nic, ale o telefonech a podobných nesmyslech vědí první poslední. Lidé mluví dennodenně do kovových krabiček, ale mluvit ke stromům je nenapadne. Návrat k přírodě a duchovní cestě tak považuji za více než nutný, jinak nás čeká smutný konec.

Sestavil jste sborník Mladé čarodějky, na kterém se podílela spousta začínajícím i známějších autorek české fantastiky. Vzpomínám si, že ilustrace na sociálních sítích udělala menší poprask, ale i přesto jste se nenechal odradit a původní kresbu nezměnil. Proč jste se tak rozhodl? Neměl jste obavy? Jak je kniha nyní přijímána? 

Jedná se o obraz na obálce. Maloval ho můj strýc a líbí se mi. Sbírka neměla vypadat jako ty moderní současné digitální obálky. Žádal jsem autorky o klasickou fantasy a k té mi pasují podobně laděné ručně malované fantasy obrázky. Na facebooku hodně lidí štěkalo, že je to ošklivé a vůbec tam byli docela jedovatí i nechutně vulgární. Já na štěkání kritiků nehledím. Většinou to byly jen nešťastné duše, které nemají nic jiného na práci než vysedávat u sociálních sítí a urážet všechno, co se jim nelíbí. Netvrdím, že obraz je dokonalý, ale naštěstí nejsem sám, komu se líbí. Kniha je přijímána vesměs pozitivně včetně obálky. V jedné recenzi někdo dokonce vychvaloval právě tu obálku. Podstatný je však obsah té knihy. Stojím si za tím, že autorky, které jsem vybral, patří skutečně k české elitě v žánru fantasy a zrovna tyto jejich povídky bych nepovažoval za průměrné, jak někteří recenzenti tvrdí. Tímto holkám za povídky ještě jednou děkuji a držím palce v další psavé činnosti.

Vedete nakladatelství, které se zabývá především žánrem sci-fi a fantasy. Vy sám k němu tíhnete?

Tíhnu odmala. Lépe řečeno tíhl jsem i v minulých životech. Hlavně fantasy. Sci-fi mám jen jako okrajovou. Láska k fantasy právě souvisí s láskou k mytologiím a dějinám. Proto preferuji vždy jen klasickou fantasy, pod kterou řadím pouze tu epickou a tu hrdinskou Conanovskou s mečem a magií. Na nějaké ty Harry Potraty, steampunky a young-adult podivnosti neslyším. Tímto využiji prostoru a varuji autory, že u mě s těmito žánry pravděpodobně nemají šanci, tak to nemusejí s rukopisy zkoušet, pokud jejich text neobsahuje nějaká ta védská duchovní moudra, která do světa samozřejmě rád pošlu. Mé nakladatelství je však zaměřeno hlavně na slovanská a duchovní témata. Fantasy tedy není hlavním žánrem. Jen to zatím není tak patrné. Když se ale podíváte na všechny knihy Černého Draka, zjistíte, že je to docela rozmanitá směs.

Vydáváte i začínající české autory. Poslední dobou se to trochu rozmohlo, přestože se toho kdysi většina nakladatelství obávala. Co vás vede k tomu dávat šanci debutantům a podle čeho si mezi nimi vybíráte?

Vybírám si text, nikoli autora. Nedělám to pro jistý zisk. Nedávám šanci debutantům, ale dávám šanci textům, které by se jinak na trh nedostaly. Podpora debutanta je vedlejší efekt. Taková Monika Vorálková u mě vyšla jako debutantka, ale píše lépe než mnozí zajetí autoři. Takovým je třeba dát šanci.

Jelikož vidím, kolik lidí touží vydat své dílo, věřím, že je obtížné mezi nimi vybírat. Avšak co má začínající autor udělat, aby si získal vaši pozornost a  zájem  vašeho nakladatelství o vydání knihy?

Poslat mi dobrý rukopis. Co je dobré pro mě, není dobré pro jiné. Co je dobré pro jiné, není dobré pro mě. Hodnocení textů je velmi individuální a u nakladatelů se do takového hodnocení ještě výrazně zapojuje perspektivnost prodejnosti. Mou pozornost si získá text, který mě prostě něčím zaujme, takže na to nelze nějak lépe odpovědět. 

Dal byste vy jako nakladatel autorům, kteří oslovující nakladatele se svými prvotinami, nějakou radu do začátku?

Z časových důvodů nemám možnost číst všechny rukopisy, takže hodně pomůže, když autor co nejlépe popíše, o čem kniha je. Jinak se dají rady najít třeba i na internetu. Dnes je to všude samá učitelka tvůrčího psaní. Tam najdou autoři všechny potřebné rady. Já se však domnívám, že psaní je zrovna jedna z těch bohy daných věcí, které se nelze naučit. To musí mít člověk v sobě. Naučit se lze jen, jak to doladit k lepší úrovni.

Já bych určitě z výběru vašich děl zmínila tituly ostříleného spisovatele Otomara Dvořáka, který je na poli sci-fi a fantasy ceněný. Ale jaké další knihy by si podle vás zasloužily pozornost čtenářů?

Tak třeba již zmíněná Monika Vorálková umí opravdu dobře psát a její prvotina Krev Nejmocnějších je dílo, které si nezasluhuje odstrčit někde do pozadí, dílo, z něhož sálá žár srdce klasické fantasy. Nejvíce však doporučuji lidem Ztracené dějiny lidstva od známého záhadologa Vladimíra Lišky. Tato kniha přiměje lidi přemýšlet o naší minulosti trochu jinak. Mou srdeční záležitostí je pak Slovo o pluku Igorově, kterému jsem věnoval ohromnou spoustu času, jelikož jsem si s tím hrál jako překladatel ze staroruštiny. Toto je epos, který by měl znát každý Slovan. Knihu jsem vydal bilingválně, aby si každý mohl sám zkusit přelouskat text i v původním znění. Použitá staroruština je téměř totožná se staroslověnštinou, a pokud si čtenář otevře všechny čakry a rodovou paměť, tak se to čte samo. Naši předci mluvili překrásným jazykem. Edici Základní kameny fantasy jsem už zmínil a čtenáři zajímající se o fantasy žánr opravdu do hloubky by ji neměli minout. Budoucí životnost této edice přímo závisí na prodejnosti nyní připravované knihy Studna na konci světa.



Žádné komentáře:

Okomentovat