Ukázka z románu NEZLOMNÝ - Hana Hindráková

Spisovatelka Hana Hindráková se věnuje tématům, před kterými mnozí lidé zavírají oči. Autorka je svými literárními díly otevírá a nutí veřejnost, aby nezatlačovala podstatné problémy do pozadí a ujala se řešení. I vy si můžete přečíst reálné knihy o životě, o kterém nemáte ani zdání. Projekt Podpora českých autorů doporučuje dojemný román Děti nikoho inspirovaný skutečností... Více autorčiných děl naleznete na www.hindrakova.cz.



U nakladatelství Alpress vychází 19. listopadu očekávaná novinky Nezlomný. Kniha rovněž nebude pro citlivé povahy, jak jste již zřejmě usoudili z knižního traileru výše. Autorce děkujeme za poskytnutí ukázky, o knize vás budeme informovat prostřednictvím recenze. Určitě se máme nač těšit!

Skutečný příběh plný bolesti, strachu, vzdoru a odhodlání.
Njoro musel opustit v šesti letech matku, která byla závislá na alkoholu a mlátila ho. Začal žebráním, ale brzy mu nezbylo než krást. Život v gangu provázelo znásilňování i lynčování. Zákon ulice ho natolik poznamenal, že se možná nedokáže dostat z úplného dna, ani když mu někdo podá pomocnou ruku.


Joseph vyšel z parku a přešel prázdnou ulici. Kolem panovalo děsivé ticho a černá tma. Ztěžka dýchal a kolena měl jako z gumy. Našlapoval tak tiše, jak jen dokázal a v náruči k sobě pevně tiskl balení toustového chleba. Hlad ho úplně přešel.

Na rohu v bledém světle měsíce spatřil tmavozelený odpadkový koš. Když zjistil, že je téměř vysypaný, neváhal a zalezl do něj. Po dlouhé době si připadal v bezpečí. Neobjeví se tu ani matka, ani žádný její muž, který by ho mlátil koženým páskem. Byl tak otupělý, že závan odpadků už nevnímal. Hlava mu ztěžkla starostmi a zoufalstvím.

Co jen budu dělat? Jak jsem mohl dopustit, že Melody zmizela? A pak i Ryan… Copak se s šelmičkou stalo? Co když jí někdo ublížil? Chudinka je někde sama ve tmě. Co si jenom počne? Je to všechno moje vina. Kdybych nepřišel s nápadem utéct z domova, nic by se jí nestalo. Jenže jsem byl sobecký a myslel jsem jen na sebe. A ona teď chudinka někde trpí. Šelmičko moje, tak moc mi chybíš. Mrzí mě, že jsem tě zradil a nedodržel svůj slib. Během jednoho dne na ulici jsem přišel o sestřičku i o bráchu. Co se asi stane další dny? běželo mu hlavou, když se mlčky krčil v odpadkovém koši. Po tvářích se mu koulely velké slzy. Za několik hodin měl z jedné polohy ztuhlé celé tělo, ale nemohl ji změnit. V koši nebylo dost místa a také se bál, že ho někdo zaslechne. Brněla mu chodidla, nohy přestával cítit a záda ho tlačila. Mělce dýchal, aby vystačil s prostorem. Na ruce mu přibyl další šrám od toho, jak pevně se opíral o vnitřek koše.

Jaký má smysl být úplně sám? Pro co budu žít? Pro koho? Nejradši bych umřel, přemítal. Starosti, strach a beznaděj mu nedovolily spát. Temná noc mu připadala nekonečná. Joseph se rozplakal a brečel až do úplného vyčerpání. Otřásal se vzlyky a dlaní si zakrýval ústa, aby ho nikdo neslyšel. Tiché zoufalství bylo jen jeho. Nebyl už nikdo, kdo by mu pomohl, pohladil ho, uklidnil, že to bude dobré. Neexistoval nikdo, kdo by ho láskyplně objal a postaral se o něj. Tu noc zestárl o několik desítek let a z malého dítěte se stal dospělým člověkem.

Hlavu mu zaplnily tisíce otázek, ale na žádnou z nich neznal odpověď. Netušil, co s ním bude dál a jestli se ještě někdy potká se svými sourozenci. Nedovedl si představit, jak přežije na ulici sám bez jakýchkoliv zkušeností a bez staršího Ryana. Kde si sežene jídlo a kde bude spát. Noční město nebylo místem pro děti. Jedno ale věděl jistě. K matce se už vrátit nemohl. A stejně nechtěl.

Na chvíli zavřu oči a třeba se ráno neprobudím, pomyslel si, než chvíli před svítáním konečně usnul.

***

Probudila ho obrovská dutá rána. Vmžiku otevřel oči a zmateně se snažil zjistit, co se děje. Než se vzpamatoval, octl se vzhůru nohama a vzápětí tvrdě dopadl na hliněnou zem. Dlaní si zastínil oči, protože ho do nich udeřilo prudké denní světlo. Zřejmě usnul. Jenže neumřel a znovu se probudil do dalšího osamoceného dne. Tolik doufal, že se to nestane. Nikdy si nepřál víc zemřít. Přišel o všechny, které měl rád. O jediné dva lidi, kteří dávali smysl jeho marnému životu. O Melody a Ryana. Bez nich nebude nic jako dřív. Cokoliv ztratilo význam.      

„Špíno jedna, vypadni odsud,“ ozval se nad ním hluboký mužský hlas a vzápětí ucítil, jak se mu mužova těžká kožená bota otiskla do žeber a odhodila ho o půl metru dál. Praštil se do nosu a do pusy mu stékala teplá krev. V jedné ruce svíral toustový chleba a do dlouhého rukávu u druhé ruky si utíral nos. Proud krve se nezastavoval a Joseph cítil v ústech její hořkosladkou chuť. Špínu na mikině překryla tmavočervená krev.

Po tom, co muž odešel, se Joseph pokusil postavit, ale vyhladovělé tělo zmítající se bolestí a únavou ho neposlouchalo. Střídavě se plazil nebo lezl po čtyřech a zanechával za sebou rudou stopu.

„Tafadhali, prosím, mám hlad,“ mumlal a se zdviženou rukou prosil o pomoc. Marně.

Kolemjdoucí lidé se mu vyhýbali. Někdy na něj dokonce šlápli a bez omluvy pokračovali dál. Nikdo se ho nezeptal, jestli je v pořádku. Nikdo mu nepomohl vstát. Jako by nebyl malé dítě. S hořkostí pochopil, že ho nepovažují za člověka. Jen za jakýsi odporný plevel, který patří na skládku.


Text © Hana Hindráková
© Alpress, 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat