Recenze: ZAHRADA MÉHO ŽIVOTA (Jitka Závodná)



Neobyčejný život obyčejné ženy



Za recenzní knihu děkuji autorce Jitce Závodné 

Chci zakoupit titul Zahrada mého života




Jitka Závodná se čtenářům představila jako autorka dvou povídkových souborů Osudy válkou změněné I a II, v nichž zpracovala vzpomínky skutečných pamětníků událostí druhé světové války. Obě knihy jsme vám na projektu již představily formou recenzí. Jitka Závodná tentokrát svět povídek opustila a napsala samostatný román Zahrada mého života, v němž hlavní hrdinka zpětně hodnotí svůj život.

Marie už dávno překročila devadesátku. Přijíždí do své rodné obce jako čestný host při oslavách výročí založení zdejší malotřídky. Stařenka jako jedna z posledních pamětnic může dnešní generaci přiblížit dobu sice jen těsně minulou, ale ve vzpomínkách lidí už značně blednoucí. Její vyprávění začíná rokem 1939, kdy jí bylo patnáct let a byla z domu vyhnána pryč vlastním otcem a zlou macechou stejně jako její pohádková jmenovkyně. Naštěstí se Marie ujala teta a dívce poskytla podporu a rodinné zázemí. V době, kdy Marie přijíždí do Prahy, narychlo a bez dokladů,  je spáchán atentát na Heydricha. Nad Marií i jejím příbuzenstvem se vznáší stín smrti. Nebezpečí číhá všude, nikdo neví dne ani hodiny. Naštěstí jí osud přál, válku přežila. Jak to s Marií bylo dál, co zažila po válce a kam se ubíral její život? To vše na vás čeká v poměrně útlém dílku, čítajícím něco málo přes sto sedmdesát stran, o to víc silného a emocemi nabitého příběhu.

Venku už byla úplná tma, když jsem zvedla oči od desky katedry a podívala se po svých posluchačích. Všichni mlčky seděli v jakémsi mlhavém opojení a dokonce ani děti nezlobily a nevyžadovaly žádnou pozornost od svých rodičů. A ta mladá žena, které děťátko usnulo v náručí, ta seděla stále na svém místě a nevěděla, jestli mne má obdivovat, nebo co vlastně.
„Nikdy jste ze strany nevystoupila, třebaže jste ji ve své podstatě neměla ráda….,“ zkonstatovala tichým hlasem a podívala se mi do tváře.
„Ne… Nikdy jsem to neudělala.“ Musela jsem jí dát za pravdu. (Str. 170-171)

V knize Zahrada mého života autorka použila vyprávění v ich-formě. Hlavní hrdinku nechává promlouvat krásnou češtinou, takže čtenář má pocit, že k němu opravdu hovoří starší člověk. Protože se jedná o souvislý tok myšlenek, text obsahuje jen minimum přímé řeči, což není na škodu a ani to nepůsobí rušivě. Civilní projev svou přirozeností upoutá čtenářky, které mají rády vyprávění ze života. Stejně jako v předchozích povídkách, i tady se setkáváme s tematikou druhé světové války. Můžeme říct, že tento námět Jitce Závodné sedí, umí jej opravdu poutavě naservírovat. Stejně tak zaujme i líčení poválečných let, kdy se republika vzpamatovávala z utrpěných ran, nebo pozdější tvrdé normalizace. Autorce se podařilo vystihnout dobovou atmosféru opravdu přesvědčivě, o čemž svědčí vypjaté a emočně náročné scény. Jednou z těch, které mi utkvěly v paměti, je historka, kdy Marie pomáhala zařídit falešný pas kolegyni z práce, aby mohla emigrovat s rodinou na západ.

Jako milovnice ság a příběhů, jež zabírají širší časové období, jsem si přišla na své. Marii, kterou sledujeme od dívčích střevíčků až po “babičkovské bačkory”, jsem si oblíbila. V průběhu vyprávění pozorujeme její postupný rozvoj. Z mladé dívenky se stala zralou ženou, pilířem rodiny. Vybudované zázemí si chránila a nenechala by si jej vzít za žádnou cenu. Na pozadí politických událostí máme možnost vidět změny, kterými v životě prošla. Ztělesňuje typ, s nímž se zřejmě ztotožní většina čtenářek. Marie je silná osobnost, milující manželka, pečující matka, stíhá domácnost i náročnou práci. Přitom není žádná superžena, i ona občas podléhá tíze života, například ve chvíli, kdy ji zklame manžel i jedna z dcer.

Kniha přináší svědectví o časech minulých, na něž by vzpomínky neměly zapadnout. Určitě zaujme ty, kteří mají rádi komorní příběhy bez zbytečného sentimentu a patosu, příběhy obyčejných lidí, k nimž se mohou připodobnit sami nebo prostřednictvím svých blízkých. Události vylíčené v tomto dílku totiž mohou být kohokoliv z našeho okolí, třeba vaší babičky, pratety či nenápadné sousedky, s níž se jen tak ledabyle pozdravíte.




Anotace: 
Je pozdní léto roku 1939, kdy je mladá, teprve patnáctiletá dívka Marie vyhnána zlou macechou do světa. Je sama, bez prostředků a nemá kam hlavu složit. Ocitá se v Brně, kde se uchází o místo služky v židovské rodině, a tam ji také zastihne začátek 2. světové války. Jen díky útěku na poslední chvíli není spolu se zbytkem rodiny deportována do koncentračního tábora. Ukrývá se v klášteře, slouží v rodině nacistického přívržence, a nakonec prchá ke své jediné tetě do Prahy. Ovšem i tentokrát hraje čas s Marií riskantní hru. Marie přijíždí do Prahy dne 25. května 1942, jen dva dny před atentátem na R. Heydricha. Nemá na výběr, znovu musí bojovat o holý život. Není čas utíkat, a proto musí se skrýt na půdě jednoho z činžovních domů ve Staré Libni. Čas pomalu odbíjí a oddíly SS jednotek se blíží a prohledávají jeden dům po druhém... Jaký může být osud osiřelé venkovské dívky ve víru válečných událostí? Je možné přežít, a dočkat se osvobození?

Nakladatelství: Nová Forma
Rok vydání: 2018
Žánr: válečný, historický román
Počet stran: 173
Vazba: brožovaná


Žádné komentáře:

Okomentovat