Ukázka z knihy Jen jeden svět - Renata Šindelářová

U nakladatelství Literární strom vyšel okultní román Jen jeden svět. Autorka Renata Šindelářová má na kontě již množství knih, její novinka by vám určitě neměla uniknout. 

Může ezoterička Bianka skutečně komunikovat s mrtvými? Pokud ano, smrt pro ni není konečná. A není to přesně ten důvod, proč by bez výčitek svědomí dokázala také zabít? Investigativní novinář Daniel nařkne mystičku z vraždy člověka, kterému Bianka smrt nejprve předpověděla. Náhoda, či úmysl? 




Většina lidí nechodí na hřbitov ráda, ale Bianka ano. Hřbitov je od dětství důležitou součástí jejího života. Mrtví jsou součástí jejího života. Tady na hřbitově se Bianka cítí být kompletní. Nic a nikdo jí tu nechybí. Odpočívá tady většina jejích milovaných.
Má to tady moc ráda. Jak se tu klid přátelsky snáší na cesty, šíří se porostem, visí ze stromů a sedí na náhrobcích. Všechno se zpomaluje. Tempo života i vlastní dech. Jako by sem ten bláznivý svět plný entropie, hluku a stresu nedokázal zvenku proniknout. Jako by si tu mrtví, za tím jednoduchým drátěným plotem, hlídali své teritorium. Tady to patří jenom jim.
Bianka dobře znala i odvrácenou stranu smrti, pocit prázdné otupělosti, který tu prožívala s každým ztraceným rodinným příslušníkem, s každým novým loučením. Pocit těžkopádné bezmoci protkaný titěrnými nitkami naděje, že třeba možná je všechno úplně jinak. Že možná existuje za hranicí vědomí ještě jiné pojetí světa. Pojetí, kterému zatím nerozumíme, dosud ne zcela pochopený pátý rozměr.
Mnoho lidí se té představě posmívá, ale Biance připadá naprosto logické, že lidské tělo není jen shodou okolností oživlá hmota. Že nejsme jen dokonale fungující biologické stroje, které tak dlouho zkoušely všechny cesty, až začaly přemýšlet a vnímat emoce. Je přece tolik indicií, které ukazují na to, že máme také duši. Dokonce už i někteří odborníci jsou ochotní to připustit. Zcela regulérně studují zážitky z klinické smrti, zabývají se buněčnou pamětí, snaží se pochopit, proč tělo po smrti váží o 21 gramů méně než před ní. Jednou na to třeba přijdeme, přestože zatím můžeme jenom doufat a snít.
Biančina kamarádka Sylvie patřila mezi zarputilce. Argumentovala, že je Bianka příliš ovlivněna výchovou své věřící babičky. Jenomže Biančina babička sice chodila do kostela paličatě i za komunistů, ale k víře svou vnučku nikdy nenutila. Naopak jí učila svobodomyslnosti. Říkala, že nezáleží na tom, jakým způsobem se člověk spojí s Bohem, ani jak si ho v sobě pojmenuje. Důležité bylo jen to, aby to udělal.
A jak se mělo poznat, že se to stalo? Že prožíval svůj život smysluplně, a to ho naplňovalo štěstím. „Nemusíš věřit v Boha,“ říkávala. „Ale věř sama sobě. I ty jsi kousek Boha. Ty sama nejlíp víš, co je pro tebe správné. Nedělej něco jenom proto, že to dělají ostatní, najdi si svou vlastní cestu.“ Byla to úžasná žena.
Bianka si s ní chodila povídat o Bohu a záležitostech mezi nebem a zemí pořád, sem na hřbitov. Hovoří s mrtvými rodinnými příslušníky často. S babičkou, Enricem...
Maminka navštěvovala Bianku několik let po své smrti. Alespoň tak si to Bianka vysvětlovala, když si spolu v jejích představách povídaly. Pokaždé, když měla Bianka nějakou starost, přivolávala si maminku k_sobě. A ona opravdu přišla a poradila jí. Jak má zvládnout nenáviděnou fyziku, jak si má najít kamarádku, jak se má přestat bát tmy, komu ve třídě může či nemůže věřit a další podobné drobnosti, které obvykle probírají maminky se svými dcerkami. Čím byla Bianka starší, tím méně častěji maminku volala. Až se jednou stalo, že za ní přišla sama, ve snu, a sdělila Biance: „Dcerunko moje, jdu se s tebou rozloučit. Už mě nebudeš potřebovat, jsi rozumná a samostatná. Pokud bys mě někdy volala, tak už nepřijdu. Ale není to proto, že bych nechtěla. Už to nebude možné. Znovu se totiž narodím.“ Druhý den ráno se Bianka probudila s tím známým tupým pocitem, který se jí pokaždé usadil v mysli při loučení. Ale pak musela do školy a celý den neměla čas na to myslet. A večer si uvědomila, že je to pryč. Pocit i představa její maminky. Opravdu se v žádném dalším snu neobjevila. 


Text © Renata Šindelářová
© Nakladatelství Literární strom, 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat