Ukázka z knihy KREV TEČE VŽDYCKY ČERVENÁ (Hanina Veselá)

Hanina Veselá je známou autorkou české fantastiky. Spisovatelka románů i povídek, které můžeme znát i z časopisu Pevnost, se v minulosti nejvíce proslavila svou ságou o telepatce Magnólii. Tato psionička zažila mnoho dobrodružství. Na našem portále jsme vám autorku přiblížily prostřednictvím rozhovoru. Recenze jste mohli zaznamenat na knihy Slza dračího pánaMagnólie a démon a Drak bere vše. Nyní vyšel román Krev teče vždycky červená, který nespadá do série o Magnólii, ale společně s ostatními knihami tvoří jeden cyklus. Recenzi jsme vám přinesly, nyní si můžete přečíst exkluzivní ukázku.

zdroj: archiv autorky
Ráno ho přistihlo s hlavou zabořenou do křesla a nohama na stole. Měl na sobě pořád vysoké cestovní boty. Vedle stály Kirbegovy slzy – ze dvou třetin prázdné. Zajímavé, neměla být ta lahev skoro plná? V jeho poháru zbývalo ještě několik loků. Zřejmě podcenil vlastní možnosti. Sklenka ho zdolala dřív než on ji. Rozhodně to nemínil dopíjet. Jeho hrdlo bylo suché jako plavenská hlavní třída v létě.
Zadumaně si prohlížel svoje boty. Elegantní, hnědé, z hladké ušně, na módním podpatku a s červenými tkaničkami. Zejména ty mu připadaly velmi vkusné. Bohužel venku před matčiným sídlem šlápl do louže. V Almendoru bylo včera mizerné počasí a on si přitáhl sousedovu špínu až do vlastního domu.
Potřásl hlavou a tiše zaúpěl. V jeho lebce se právě rozezněl skřetí orchestr. Každý skřet hrál na jiný hudební nástroj a všichni naráz. Znovu pohlédl na Kirbegovy slzy. Předtím se mýlil. Chybělo víc než dvě třetiny. Vlastně byly skoro celé pryč. Tisíc světel Aureanu, Zanture, ty jsi je skoro vypil! To bylo přinejmenším na pokrčení obočí.
Zatnul zuby a vstal. Nemoudrý nápad. Knihovna před ním se zhoupla. Musel se zachytit okraje stolu a počkat, až to přejde. O pár minut později se dokázal dovléct do ložnice. Tam ho čekalo další překvapení.
Když na sebe lil proudy vody, zjistil, že ho ze zrcadla nad umyvadlem pozoruje někdo úplně jiný, než koho tam ještě včera viděl. Jistě, pořád to byl on, jen někde odložil pár let nebo spíš desetiletí. Jeho vlasy byly zářivě rudé bez jediné stříbrné nitě. Zmizely také vrásky. Už nevypadal jako vznešený lord arcimág v nejlepších letech. Vypadal spíš jako arcimágův syn. Vrátil si zpátky svou tvář z let, kdy se s Magnólií viděli naposled. Taková kouzla nebyla z těch nejjednodušších. Nu, možná bylo lepší, že si tu omlazovací kůru nepamatoval. To vysvětlovalo, proč je jeho magický potenciál na nule.
Ach, Zanture… Jakých dalších pošetilostí se kvůli ní dopustíš?
Zvonkem přivolal otrokyni a poručil jí najít v jeho sadu nejkrásnější magnóliové květy, vyrobit z nich kytici, svázat ji modrou stuhou a doručit Magnólii s přiloženým lístkem. Napsal na něj:

Argyfer ardangoz y hafd.
Z.

zdroj:archiv autorky

Bylo pod mrakem a z moře vál příjemný vánek. Počasí, jaké v suchých letních měsících panovalo zcela výjimečně. Zvin se rozhodl toho využít a posnídat venku. Jestli ho nedostihnou povinnosti, možná si půjde odpoledne zaplavat do moře. Předtím ho ale čekal v zahradním altánu rozhovor s „jeho malou Noly“.
Ta konzervativní vzpurná dáma z včera byla pryč. Nahradila ji usměvavá mladá slečna. Kdyby ji neznal, věřil by, že jí není víc než pětadvacet. Měla na sobě tyrkysové letní šaty s hlubokým výstřihem do véčka a bočním rozparkem. Ten vedl skoro až do půlky stehna. A že bylo na co se dívat. Její odhalená nožka byla hladká a bílá, bez jediného chloupku, lýtko pevné, oblé a na nártu se třpytil stříbrný řetízek. Byla obutá v roztomilém střevíčku. Docela rád by jí ho sundal, bohužel k tomu nebyla vhodná situace. Na rukou měla zlaté náramky, zvonící při každém pohybu o sebe. Stará arvedanská móda, která dnes platila už jen v jeho Thurgu.
Usedla do proutěného křesla, hodila nohu přes nohu a její oči spočinuly na podnosu s jídlem.
Spousta zeleniny, hlavně salátových listů, z ovoce pouze citron nakrájený na plátky, křehké bílé pečivo, vyhlášený keledorský sýr, jemná tuňáková pasta, marinovaný losos, mušle v nálevu, grilované krevety, krabí pomazánka v krabím krunýři a s krabími klepítky, ústřice… Džbán s vodou, dóza s ledem a v ní bílé víno – Mrazové pozorické, nazývané též Zimní klenot, slabě nakyslé s borovicově levandulovou vůní, na trhu poněkud nedostupné, od čehož se odrážela i cena. Zvin předpokládal, že ho nikdy nepila a ví jen to, že je velmi drahé. Čekaly tu na ně dva poháry.
„Bohové! Jak to vypadáš, mistře? Včera jsi mě trochu zmátl.“ Okamžitě komentovala jeho noční nerozvážnost. „Takhle odmávnout deset dvacet let, to by se mi taky hodilo! Naučíš mě to?“
„Možná někdy. Posnídáš se mnou?“ Ukázal na stůl.
Našpulila rty: „Teprve snídáš? Je půl druhé odpoledne…“
„Hm… Čas je ke všem tvorům stejně krutý. Můj vzkaz jsi přečetla.“
„Ano. Napsal jsi to arvedansky,“ pohlédla na něj s němou výčitkou.
Škubl mu koutek. „Tvrdila jsi, že arvedansky umíš.“
„Taky že umím. Chtěl jsi, abych za tebou přišla do altánu. Tak jsem tu.“ Mrkla na něj a užuž se natahovala pro ústřici. Náramky na její ruce slabě zacinkaly.
„Doporučuji ti zapít to tímhle. Mohu?“ Nečekal na její souhlas, vyjmul Pozorické z tajícího ledu a nalil jim. „Je z roku 802. Podle znalců vín jeden z nejlepších ročníků.“
„No a?“
„Je staré přes padesát let…“ 
„My jsme starší,“ přerušila ho sarkasticky, ale nabízenou sklenku neodmítla.
„Co mu říkáš?“ nevzdával to.
Olízla si rty a nedopitou sklenku vrátila na stůl. „Že ujde.“
„Ach! Možná potřebuje ještě trochu času.“
„Mistře, proč jsi mě volal?“
„Ze dvou důvodů, moje milá.“ Pohledem zavadil o její výstřih. Představil si, jaké by to bylo, ty modré hadříky z ní strhat. Položit to poddajné tělo do prsti své milované země. Kochat se jeho nahotou a nalehnout na ně. Rty udusit její křik a v měkké červené hlíně vonící po zetlelém listí ji naplnit sebou samým.
Potřásl hlavou, aby z ní tu lákavou představu vyhnal. Vzít si ji uprostřed rozrytého záhonu! Ach, Zanture, ty zvíře!
„Nechybí ti něco?“ Položil před ni ten minkorský kýč a čekal na její reakci, případně záblesky vědomí.
Přejela kabelku pohledem a usmála se na něj. „Včera jsem ji u tebe zapomněla. Mohu si ji vzít?“
„Jistě,“ odtušil. Vědomí jeho žačky nevydalo jediný signál. Žádné obavy, žádná přirozená radost. Jako by při tom vůbec nic neprožívala. To bylo hodně zvláštní. V jeho přítomnosti bývala vždy plná emocí. Možná se na Taře opravdu zlepšila. Nu, brzo si prověří, jak moc. Posledně vzal její vzdor krátký konec.
„Díky za tu tašku. A ten druhý důvod, proč jsi mě zavolal?“ zeptala se, když mlčel příliš dlouho.
„Změnil jsem svůj názor ohledně tvého výcviku.“
Zdálo se, že ji konečně zaujal. Objal nenápadně její mysl a jemně do ní vklouzl. A… Nic. Vůbec se tam nedostal.


zdroj: archiv autorky

„Budeš mě učit?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Ach, ne. Mé včerejší rozhodnutí platí. Ale uvědomil jsem si, že by nebylo vhodné, aby tě Tekma učila. Myslím, že tvé schopnosti nedosáhnou těch jejích. Pro vás obě by to byla jen ztráta času.“
Naklonila se k němu a pohled, který se mu naskytl, byl přímo trýznivý. 
„Máš pravdu, mistře. Jsem mnohem lepší než ona,“ řekla ta dvě krásná prsa. 
S velkým úsilím od nich odvrátil zrak. 
„Našel jsem ti vhodnějšího mentora, než jsem já,“ pravil s pohledem upřeným na poslední ústřici. Všechny ostatní stihla Magnólie spořádat. Prázdné skořápky tvořily na jejím talíři úctyhodnou hromadu.
„Kdo je ten šťastlivec?“ zeptala se.
„Frilwan.“
Nevěřícně zvedla načerněná obočí: „Ten magor?“
„Nejlepší magor, jakého mám, Magnólie.“
„Zabije mě!“
„To bych neřekl.“
„Ublíží mi!“
„Ale ne moc.“
„Nemá mě rád.“
„Magnólie, většina mých žáků tě nemá ráda. Nepřemýšlela jsi někdy o tom, proč tomu tak je?“
„Vždycky na mě žárlili. A ta zapšklá kráva… ech… ta… Tekma je proti mně odjakživa naváděla. Radši by pila z kanálu, než aby o mě pustila dobré slovo. Taková ona b… je.“
Ale, ale!
„Frilwan je zabiják stejně jako ty. Jeho způsoby ti půjdou k duhu. Zdokonalíš se v tom, co umíš, a pak se uvidí.“
Protáhla obličej. „Chtěla jsem, abys mě učil ty, mistře. Myslela jsem, že jsi mi kvůli tomu poslal ty kytky.“
Její upřímnost ho trochu obměkčila. „Mé city k tobě se nezměnily,“ řekl.
„Pořád mě nenávidíš?“ zeptala se živě.
„Víš, že tak to není.“ Pohladil očima její jemnou kůži. Horní polovinu stehna zakrývala tyrkysově modrá látka. Zatraceně odvážná móda! „Jsi mi velmi drahá. Proto tě nemohu učit. Frilwan ti bude mnohem lepším mentorem.“
„Zříkáš se mě?“ zamumlala.
„To bych velmi nerad. Ostatně, pořád zůstávám tvým poručníkem.“
„Mým poručníkem jsi jen podle plavenského práva, mistře. A mám ti tak ještě říkat – mistře? Teď, když už nejsi mým mentorem?“
„Na mé titulatuře arcimistra se, pokud vím, nic nezměnilo.“
„Aha… A co to pro mě znamená, mistře?“ Znovu se k němu naklonila. Náramky na jejích předloktích zacinkaly.
Vzal ji za ruku a přitiskl její hřbet ke rtům. „Třeba to, že tvůj poručník by neměl dělat toto.“ Natáhl se a položil jí dlaň na stehno. Jemně přejel po nahé kůži tam a zpět, přitlačil a pevně stiskl. Magnólie slabě vydechla. Dovolil si zajet rukou pod její tyrkysové šaty. „A toto, to bych také neměl dělat…“ Nasytit náš společný hlad, šeptal přímo do její mysli a sunul ruku dál, dokud nenarazil na poddajnou látku spodního prádla. Zlehka se látky dotkl a ucítil pod ní sílící žár.
Muselo se jí to líbit, a přitom nepoužil ani střípek milostné magie. Vrátil vyhrnutý lem zpátky, uhladil ho a řekl: „Jsi má svěřenka a za podobné důvěrnosti tu jsou přísné tresty. Takže se budeme chovat slušně. Nebo snad ne, moje malá Noly?“
„Samozřejmě, mistře.“ Sepnula ruce a šibalsky na něj mrkla. „Budeme se chovat slušně.“
V jednu chvíli doufal, že mu hodí nožku do klína jako kdysi, ale ona se od něj odtáhla. Viselo mezi nimi něco, co by Lien Fialový nazval ozbrojenou neutralitou. Když odcházela, naposled se zaposlouchal do cinkotu zlatých náramků. 
Konečně se mohl v klidu nasnídat. Magnólie mu nechala část rybích pokrmů, všechnu zeleninu a půl lahve vína.

zdroj: archiv autorky


Text © Hanina Veselá
© Nakladatelství Mytago, 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat