Recenze: DENÍK 1938-1945 (Helga Weissová)

Zážitky a dojmy z neveselé doby

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota

Chci zakoupit tento titul!


Česká akademická malířka známá v Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Německu i Spojených státech. O jaká díla jsme mohli být ochuzeni, pokud by její život skončil za zdmi některého z koncentračních táborů. Díky jejímu deníku z krvavých let můžeme alespoň okusit dotek doby. Ve zkrácené podobě byl deník zařazen do knihy Deníky dětí, vydané nakladatelstvím Naše vojsko. V plném vydání vyšla u nakladatelství Jota, o čemž bude i tato recenze.

Helze bylo deset let, když na ni dopadly rasové zákony a pro svůj židovský původ byla vyloučena ze školy a izolována od svých přátel. Díky odvaze její a několika dalších lidí držíme v rukou její svědectví. A společně s Annou Frankovou se řadí mezi další nadané děvče schopné reflektovat onu dobu. Jak už to v případě deníků bývá, máte pocit, že děláte něco zakázaného, že se někomu hrabete v soukromí, přesto se ale vyplatí tento pocit překonat a začíst se.

Naše vyprávění začíná 15. březnem 1939 – dnem, kdy Hitler udělal z naší země militarizovanou německou zónu. Helga byla chytrá dívka a popisuje, jak byl život jejich rodiny. Od maličkostí, které se rozrůstaly do stále větších rozměrů, až po napjaté očekávání, kdy i oni dostanou svůj lístek na transport.

Snad proto, že jsme zavřené, že nesmíme do biografu, do divadla ani na procházku jako jiné děti? Právě naopak. Tím spíš musíme být veselé. Bez biografu a divadla ještě nikdo neumřel. Na přeplněných ubikacích (nás je poměrně málo, jen 33), na kavalcích s blechami a štěnicemi se může žít. Bez jídla to je už horší, ale i trochu hladu se snese. „Všechno jde, když se chce...,“ jenom se nesmí brát všechno tak vážně a brečet. Chtějí nás zničit, to je zřejmé, ale my se nedáme. Těch pár měsíců to ještě vydržíme. (str. 75)

Podstatnou část zabírá vyprávění z Terezína. Jakožto jedno z mála přeživších terezínských dětí dokázala popsat a malovat, co viděla. Bez přílišné stylizace a sentimentu je text doprovázen většinou kolorovanými kresbami. Jako dítě si mohla dovolit naivitu, ale postupem času je vidět, jak více zraje a přichází o růžové brýle. Naivita je vystřídána prozřením, ale stále nepochopením a úžasem. Dozvídáme se o terezínské hierarchii a jeho chodu, postupném vybudování ghetta i o komedii, která byla sehrána Červenému Kříži.

Život Helgy však nepotká jen Terezín. Společně se ocitáme na místech mnohem horších, kde lidi přestávají být lidmi, kde se lidskost nevyplácí. Stále přetrvávající jednoduché věty jsou mnohem depresivněji laděné.

Bože můj, to jsou přece trestanecké šaty! kam nás to odvezli?! Vždyť to je nějaký koncentrák! Tamhle pracují nějací muži, skládají prkna. Proč je ten člověk tak mlátí? Musí to hrozně bolet, vzal si na to klacek. Jak může být tak surový. Vždyť to ani není Němec, má také pruhovaný oblek, jenom na rukávu má nějakou pásku. Asi jsem se mýlila, tady jistě nezastavíme. Proč by nás vozili do koncentráku? Copak jsme něco provedli? Je to ale strašné, jak tady zacházejí s lidmi. Nemohu se na to dívat, dělá se mi špatně. Zase jednoho uhodil a takového starého člověka. Syčák, je mu sotva dvacet. (str. 122)
Deník, díky němuž máme další jeden z pojmenovaných životních osudů. Velkou emotivitu dokreslují kresby, u nich je mnohem více vidět progres v myšlení Helgy. Nikdy si nestěžuje, spíš okolnosti nechápe a snaží se vše popsat tak, jak viděla a prožívala. A děkuji za to, protože čím více tato doba mine, tím více máme tendence zlehčovat, jestli vše bylo tak kruté. Ze začátku mě velice dojalo věnování od otce Helgy, který na rozdíl od ní zemřel neznámo kde, pravděpodobně v Osvětimi.
...Snad bude i hůř a snad zas líp
 v tom světě tak nelidsky štvaném,
dnes dejme si pouze věrný slib,
být lidmi že nepřestanem. (úvod knihy)
Deník 1938-1945 je autentická zpověď dítěte, jež roste v mladou ženu. Své nejkrásnější životní období však stráví v nuzných podmínkách. Text je opatřen rodinnými fotografiemi a vysvětlivkami, jež ve velké míře vysvětlují věci známé. Naneštěstí jsou na konci knihy a čtenář nemá šanci zjistit, že o několik stránek dříve jsou stránky věnované vězeňskému slangu a německým výrazům. Kniha obsahuje dost německých vět a slovních spojení a z kontextu nejste schopni vyrozumět překladu. Sama jsem si říkala, že autorka počítala s tím, že čtenáři umí německy. Nepočítala jsem s tím, že výrazy budou přeloženy někde jinde, než jsou vysvětlivky. Takže v případě četby nezapomeňte listovat dozadu.

Knižní obálka obsahuje podobiznu Helgy Weissové a v rámci svého žánru patří mezi standardní.

Knihu doporučuji, je to další příběh dívky, která přežila holocaust a stala se známou umělkyní. Více než hodnocení textu je zapotřebí ocenit dobovou výpověď, která má nevypočitatelnou cenu. Nechte znovu oživnout Helžin osud a přečtěte si její příběh.

Anotace
Příběh dívky, která přežila holocaust.

Vůbec první vydání autentického deníku pražské židovské dívky vychází s předmluvou Zdeňka Mahlera a doslovem Ivana Klímy.

Deník Helgy Weissové je autentickým svědectvím dívky z pražské židovské rodiny, která přežila hrůzy druhé světové války. Stejně jako v případě Deníku Anny Frankové jde o dílo mezinárodního významu, jež se stane součástí paměti lidstva.

V roce 1938, kdy si Helga začala deník psát, jí bylo devět let. Spolu s rodiči prožívala první příkoří, kterých se Židé v protektorátu dočkali, a jen bezmocně přihlížela postupným deportacím svých kamarádů, spolužáků i příbuzných. Roku 1941 se Weissovi dostali do Terezína, kde žili společně až do otcovy deportace do Osvětimi v roce 1944. Dva dny po jeho nuceném odjezdu byly do transportu zařazeny i Helga s matkou. Školní sešit, do kterého Helga po celé ty roky tužkou zapisovala děsivý vývoj událostí i své pocity, zazdil její strýc do jedné z terezínských zdí. Helžin tatínek byl v Osvětimi zavražděn, ale Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Helze je patnáct a půl, když do deníku dopisuje své zážitky od odjezdu z Terezína. Je jednou z mála Židů, kteří se do Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali.

Autentický deník Helgy Weissové (provdané Hoškové) doprovází ilustrace, na nichž malá Helga zachytila svou touhu po normálním životě, pospolitost lidí žijících v Terezíně, snahu dospělých děti i v tak složitých podmínkách vzdělávat i každodenní podobu života v ghettu. V knize najdete také několik stránek přetištěných ze sešitu, který její příběh uchoval, a rodinných fotografií.

Nakladatelství: Jota
Žánr: humorné příhody
Rok vydání: 2012
Počet stran: 204
Vazba: pevná s přebalem

Žádné komentáře:

Okomentovat