Recenze: SEŠÍVANCE (Honza Vojtíšek)

Netradiční hororový kaleidoskop



Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Golden Dog.

Nakladatelství Golden Dog na FB.

Chci zakoupit titul Sešívance.



Sešívance jsou třetí antologií hororových povídek Honzy Vojtíška. Na rozdíl od předchozích vznikla tahle ve spolupráci s dalšími autory, a to nejenom s těmi z české kotliny. Svým hororovým umem přispěli také naši sousedé z Polska a Slovenska. Sbírka obsahuje deset povídek (pokud nepočítám závěrečný mikropříběh) a jeden komiks.

Samotný název je pro dílo více než přesný. Po přečtení zjistíte, že jste dostali všehochuť nejenom hororového žánru, ale také stylu psaní a vyprávění. Velkým pozitivem je rozhodně skutečnost, že u většiny povídek nepoznáte spolupráci dvou, v jednom případě dokonce i tří, autorů. Snad kromě jedné výjimky, u které je to ve finále plus, jelikož se v ní střídají pohledy dvou hlavních protagonistů. 


Chceme více stran
První povídka Budiž ti přáno nahlíží do života rodiny, která se skoro každou noc musí potýkat s nezvanými návštěvníky. Slibný začátek nabízí dobře vykreslenou atmosféru, škoda jen, že je povídka poměrně krátká. Než se čtenář naladí na tu správnou hororovou vlnu, dostává se k samotné pointě. Příběh má našlápnuto dobře ať tématem, tak naťuknutou psychologií postav i černým humorem. Kdyby dostal více prostoru, mohlo být komorním hororem, kde ke střetu nedochází pouze se zlem zvenčí, ale i s tím uvnitř rodiny. Takhle zůstává někde napůl cesty. 

Podobně na tom je i povídka My, kteří kráčíme stíny. Další možná až trochu uspěchaná jednohubka, která je kvůli zvolenému tématu spíše klišé vsuvkou, a to ještě ne hororovou. Jedná se paranormální upíří romanci s homosexuálními hlavními hrdiny. Nejsem si jistá, které čtenáře ve finále potěší. Přestože se jedná o celkem příjemné vybočení, obávám se, že pro jednu skupinu nebude dostatečně napínavá, potažmo strašidelná, pro druhé nebude splňovat standardy romantiky. Snad by se více přiklonila k jedné straně, kdyby byla více rozvinuta…

Useknuté konce
Pozvolné nastiňování atmosféry a postupné budování napětí, které vás nutí otáčet stránky v očekávání, jak tohle všechno dopadne. A pak dojde ke střetu s nadpřirozenými entitami. Zatajíte dech, protože teď to teprve nabere grády, jenže… nic se nestane. Vše je sfouknuto během pár odstavců a text končí. A vy máte pocit, že jste byli ošizeni. Přesně takhle se možná budete cítit po dočtení Mrtví klauni nepijí a ještě spíš u povídky V pokoji

U „Klaunů“ by se dalo ještě spekulovat o neoriginálnosti tématu, ale faktem je, že zpracování fungovalo a hlavní postava klauna alkoholika byla dobře vykreslená. A ano, TA atmosféra tam byla. U „Pokoje“ byla ta správná atmosféra od začátku podkopávána nadužíváním slov, která se do povídky vůbec nehodila (např. inu, neboť, onoho, odebere, již, jej, zde apod.) a potenciál staré vily, v níž se daný pokoj nacházel, zadupávala do země. Sem tam se objevovala v celé knize, ale v téhle povídce byla nejmarkantnější. Pochopila bych je více v případě, kdy by byl příběh zasazen do dřívější doby. 

Zlo v různých podobách
Pokud jste fanoušky realistického hororu, přijdete si na své v povídce O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček a Setři mě. V „Chlapečkovi“ se setkáte se zvrhlou rodinou, která je schopná svému postiženému synovi splnit jakékoliv přání i za cenu lidských životů. Věřte, že jeho domácím mazlíčkem se rozhodně nechcete stát, a to ani přesto, že zvířata má jinak velmi rád. Možná až moc. 

V Setři mě zjistíte, kam až je schopná zajít mužská nenávist vůči ženám. Něco, co se zpočátku zdá být jen špatnou zkušeností, se plíživě změní v chorobnou misogynii a sadistické choutky na sebe nenechají dlouho čekat. Přestože ani jedno téma není nijak originální, pro mě osobně se jedná o dva nejlepší texty, co se zpracování a atmosféry týče. Navíc hlavní hrdina „Setři mě“ je ještě lépe vykreslený než alkoholik klaun. A jeho příběh přece jen originální prvek nabízí. Už jste někdy po setření losu místo peněz vyhráli část lidského těla?

To jako vážně?
Naprostou bizarnost pak naleznete v povídce Pusť mě ven, která vznikla ve spolupráci s Markem E. Pochou. Při čtení se buď budete smát nahlas, nebo budete jen nevěřícně kroutit hlavou. Už k vám někdy promlouval prsní implantát? Jestli ne, možná začnou mít jeho majitelky po přečtení Pusť mě ven neklidné spaní. Celé podání je ale tak šílené a účel pobavit tak prvoplánový, že i přes hrůzy, které zažívá hlavní hrdinka, nejde text považovat jinak než za osvěžující. Samotný závěr je už jen pomyslnou třešničkou. Osobně nejsem příznivkyně podobného stylu hororu, ale v tomhle případě udělám ráda výjimku.

Povídku Uvnitř hodnotím víceméně rozpačitě. Vypráví totiž o mladém páru, který při návštěvě starého židovského hřbitova podlehl milostným choutkám a kromě přirozeného důsledku svého počínání si ze zmíněného místa odnesl ještě něco jiného. Pokud tahle povídka byla psána za účelem pobavit podobně jako Pusť mě ven, u některých čtenářů určitě splní účel. Za mě jistá překombinovanost a styl vyprávění i nehodící se slovník zapříčiňují, že Uvnitř vyznívá jako nepovedená hororová komedie. Co mě na ní ale zaujalo, byla netradiční forma dialogu mezi Markem a jeho kamarádem, kdy se reakce dotyčné osoby dozvídáte pouze prostřednictvím Markových úst nebo myšlenek. Jinak dle mého názoru nejslabší počin.

Ještě nekončíme
Nikdy nevíte, koho potkáte při cestování a jaká náhoda vás svede dohromady. Předposlední povídka Nezhasínej má sice hororové prvky, ale ve výsledku je víceméně smutným příběhem jedné dvojice, která se seznámila na palubě letadla a strávila spolu noc. Jejím plusem je originálně zvolený námět, o němž budete nejspíš přemýšlet ještě po jejím dočtení.

Funeral Blues je pak čistá duchařina s takovými typickými prvky jako houkající výr předpovídající smrt nebo pohřební vůz. Navíc potěší všechny rockery a čtenáře, kteří mají rádi reálie českých luk a hájů a temným lesem se nejradši projedou v hluboké noci. Jen pozor na to, aby vám nezhasla dálková světla. Příjemná klasika, i když ne nervy drásající. 

Závěrečná tečka
Přinést také něco netradičního do antologie se pokouší povídka Odmaskovat, která je čtenářům předkládána prostřednictvím komiksu. Vyzdvihnout určitě musím precizní grafické zpracování Dávida Marcina, díky kterému je příběh opravdu hororový. Problém vidím ve formátu příběhu, bubliny s větším množstvím textu se celkem špatně čtou a vzhledem k tomu, že je kresba černobílá, bohužel někdy splývají s pozadím.

Posledního hororového slova se ujal samotný Honza Vojtíšek v minikropovídce Dotma. Spíše než příběhem je jakousi úvahou o světlu, tmě a tom, co se v ní skrývá. Ideální tečka na závěr. Akorát na můj vkus moc tlačící na pilu. 


Sešívance mají stejně jako každá sbírka svoje slabší části, silnější i ty někde uprostřed. A pro každého to budou nějaké jiné. Nejspíš se nebudete bát od začátku do konce (i když u některých čtenářů nevylučuji ani to), ale většina z vás si díky rozmanitosti přijde na to svoje. Kromě hororových prvků nabízí také humorné části a vzhledem k většinové účasti mužských autorů nechybí ani ty erotické. To vše doplněné o osobité ilustrace Anny Korbelové, jež rozhodně nebudou pro každého, ale kterým se nedá upřít dávka ponurosti. 





Anotace:
Jihočeský hororový autor Honza Vojtíšek se pro svou třetí povídkovou knihu proměnil v doktora Frankensteina. Pozval si k sobě hororové autory a autorky z Česka, Slovenska a Polska a z každého si odřezal to nejlepší, aby získal deset povídek a jeden komiks. Každý příběh má ty správné kousky z Honzy a spoluautorů, čímž vznikla pevně sešitá monstra pochodující přímo k vám. Jedno děsivější než druhé.

Nakladatelství: Golden Dog
Žánr: hororové povídky
Rok vydání: 2018
Počet stran: 278
Vazba: brožovaná


Žádné komentáře:

Okomentovat